9.12.2016 | Svátek má Vratislav






INTERVIEW: Rozhovor s Petrem Hetešou

28.4.2008 0:05

Petr HetešaTOPlistNarodil se 25. února 1959 ve Šternberku na Moravě. Vystudoval Gymnázium v Břeclavi a pak Fakultu architektury VUT Brno (1983). Pracuje jako architekt, v letech 1983–90 v DRUPOSU České Budějovice, od ledna 1991 ve vlastní firmě R2 COMP, zabývající se architektonickými projekty a reklamním designem. Až do roku 1989 spolupracoval s Karlem VEVERKOU (viz) na povídkách a novelách, které získávaly dobrá umístění v soutěži o Cenu Karla Čapka. V roce 1987 to byla povídka o simulované počítačové hře Nečistá hra, v roce 1988 rozsáhlá povídka na podobné téma Těšíme se na vás (knižně I. Železný 1991), popisující drsnou počítačovou hru, jejímuž hrdinovi se podaří dostat se ze simulovaného světa do naší reality, a v roce 1989 vydali samizdatově s pomocí SF klubu Winston krátký román Sítě, kanály a stoky.

Petru Hetešovi vyšly časopisecky dvě samostatné povídky Přírodní krásy Tarcusu (Věda a život, 1988, č. 2) a Mončičák a Čičmunda (ABC, 1990, č. 22), odlišující se výrazně od příběhů psaných společně s K. Veverkou. Jeho nejlepší povídka Quag vyšla ve sborníku Kočas v roce 1990. Odehrává se v uzavřeném světě izolovaného paláce ve Francii, v němž jsou vychovávány děti nenakažené zhoubnou mimozemskou epidemií. Příběh je působivě vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce, který zároveň se zjišťováním pravdivých informací o okolním světě prožívá svůj přechod k dospělosti. Povídka Gython vyšla v antologii Let na Měsíc pojednaný jako sbírka povídek českých autorů (1993).

(In: Adamovič – Slovník české literární fantastiky a science fiction)

  1. Můžeš našim čtenářům prozradit, jak jsi se dostal k žánru a kteří autoři a knihy na tebe měli největší vliv?

    K žánru jsem se dostal tak, že už v dobách mé povinné školní docházky táta kupoval veškeré sci-fi, co se tenkrát na socialistickém trhu objevilo. Máme toho dodnes půlku sklepa. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Stanislav Lem, bratři Strugačtí, Kurt Vonnegut (Mechanické piano se mnou fakt zamávalo), Brian W. Aldiss, Artur Clarke, R. Heinlein a spousta dalších. Byla to ta tvrdá klasika 70. – 80-tých let, kdy ještě tato literatura nebyla zahlcena čaroději, vílami, šestihlavými draky a skřítky. Žil jsem na venkově, v Lednici na Moravě, přímo na zámku, mezi těmi metrovými stěnami a ponurými chodbami. Ideální čas a místo pro čtení.

  2. V kolika letech jsi začal psát?

    Prošel jsem si klasickým vývojovým schématem. Na základce a gymplu básničky, na vysoké pak povídky. Později romány.

  3. Jak postupuješ při psaní? Máš dopředu vymyšlený děj a nebo vše vymýšlíš během samotného psaní?

    Alfou a omegou všeho je nápad. Pointa. Takže většinou začínám od konce, závěrem. Konstrukce toho příběhu, to znamená jak se dostat k tomu závěru, (tedy kolik mrtvol umístit do kterých podlaží, do kolika pastí spadnout), to už pak není moc složité a je to vyloženě sranda. Ovšem jakmile tomu chybí ten nápad, je to srajda, jejíž čtení je ztráta času.
    Tomu jsem se vyškolil na povídkách. Sci.-fi povídka která nemá pointu je prostě o ničem (za hvězdu v tomto pointovém oboru považuji Roalda Dahla) To je také největší kámen úrazu většiny příspěvků do soutěže o Cenu Karla Čapka, k jejímuž porotcování jsem se náhodou letos dostal. Jsou tam věci skvěle napsané, ovšem chybí tam silná story ústící do nějakého šokujícího závěru. Vršení akčních scén, byť jsou sebelepší, je k ničemu, pokud se nedopracuji k něčemu, co třeba celý předešlý děj zvrátí a postaví jej do zcela jiného světla. Prostě si myslím, že jde opravdu jenom o nápad.
    Když už jsme u toho. V tom letošním ročníku zmíněné soutěže jsou 2-3 perly, u kterých mě mrzí, že jsem na ně nepřišel já.

  4. Co ti psaní dává a co ti naopak bere?

    Psaní mi dává pocit uspokojení. Že jsem třeba v tomto žánru přišel na něco, na co ještě nikdo před mnou. Prostě nová neotřelá myšlenka. Nový nápad. Radost To ovšem netrvá dlouho, protože pak to pošlu do Lednice, táta sáhne do svého sci-fi sklepa a přesvědčí mě, že to nic nového není. To se mi stalo třeba u mé loňské věci, Jiný úhel pohledu, na kterou jsem byl fakt pyšný, než jsem poštou dostal z domova knihu Čestmíra Vejdělka Do tmy se neohlédni z roku 1970 (edice Spirála), kde je tentýž nápad, ovšem zpracovaný o čtyřicet let dříve. Mimo jiné, ta jeho kniha je fakt skvělá a myslím, že Čestmír Vejdělek je dodnes na poli české sci.-fi nedoceněný autor.

  5. Šest diamantů Šedozelené oči Ley Lynseyové HetešaLoni ti v edici Pevnost vyšla kniha Šest diamantů, jaký jsi měl pocit, když jsi držel poprvé v ruce?

    Kecal bych kdybych tvrdil, že jsem neměl radost. Ale žádné nadpozemské pocity to nebyly. Vydávám si už osm let knížky sám vlastním nákladem, vždy v počtu 15 ks, neprodejné, jen pro mé známé, s vlastní obálkou. Takže to jsou vlastně jakési bibliofilie, které má jenom pár šťastlivců (či možná naopak nešťastníků), kterým to rozdám. (Z posledních věcí Nevermore Baltimore 2006, Kosti princezen 2005). A když si ten balík patnácti výtisků vezu z tiskárny, tak to je teprve pocit. To si připadám fakt jako bych oblafnul všechna ta naše vydavatelství. Knížka je na světě bez toho, že bych se před nimi musel plazit v prachu.
    V této souvislosti cítím potřebu poděkovat edici Pevnost, že do toho vůbec šla. Rozhodli se vydat vlastně neznámého autora a proto jsem vůbec neremcal, když navrhli změnu názvu knihy. Původně se to totiž jmenovalo Šest pomerančů. Ale i já jsem musel uznat, že diamanty se prodávají přece jen o trochu lépe než pomeranče..

  6. Šest diamantů 2. díl Obrysy a stíny HetešaŠest diamantů jsou mixem scifi a detektivky americké drsné školy, jaký je vůbec tvůj vztah k detektivkám? Máš nějaké oblíbené autory detektivek?

    Samozřejmě že Raymonda Chandlera mám načteného úplně kompletního a rád se k němu vracím. To je lahůdka. Nejde tak ani o konstrukci těch vlastních příběhů, ale ten způsob toho napsání, ten je prostě půvabný a neodolatelný. Z těch současných pak Jeffery Deaver a Lee Child, Frederick Forsyth.. Vlastně jsem na detektivkách vyrůstal. Rodiče kromě sci-fi měli plný barák Ed McBaina, Alana Poea, G. Simenona, E.S. Gardnera, D. Francise, A. Christie či Edgara Wallaceho (Zelený lučištník je úžasný). Zatímco táta kupoval sci-fi , máma zase detektivky. A oba dva v šílených kvantech..

  7. Nejbližší době klepe na dveře tvůj další román – Láska až za hrob. Na co se mohou tvoji čtenáři těšit?

    Na dívčí hrdinku, která zpočátku vůbec netuší, proč po ní ta ohromná a dokonale vybavená státní mašinérie vlastně jde. Cameron odevzdala svou ročníkovou práci na fakultě žurnalistiky, aniž by tušila, že je to rozbuška pro explozi událostí. A velmi rychle jí dojde, že to není žádná hra, ale že jí jde skutečně o život. Jako bojové hřiště si tedy vybere zdevastovanou část města s podivnými existencemi. Prostředí, které zná daleko lépe než její protivníci. Ti jsou ovšem úžasně adaptabilní a jejich možnosti téměř neomezené. Ba dalo by se říct, přímo nadpozemské. Cameron netuší, že v té své práci odhalila jenom půlku pravdy. A ta druhá je smrtící. A nejen pro ni.

  8. Co připravuješ dalšího?

    Zkouším si napsat čistý přímočarý akční a neukecaný kyberpunk. Takový, který by mohl vyjít v edici Pevnost (pokud budou mít zájem), bez toho, že by knížka musela být rozdělena na dva díly (jako se to bohužel stalo u Šesti diamantů). Takže ne moc dlouhý příběh z digitálního světa plného nejroztodivnějších tvorů a bytostí sestavených ze zbytků softwareových řetězců a mezi tím nedobrovolný hrdina napojený na ten svět několika kabely – nedobrovolně.
    Jinak jsem dokončil román Démoni jsou věční – kde jsem se tyto démony snažil oddémonizovat skutečností, že v podstatě nejsou zas tak neomylní, mocní a bezchybní, jak by se mohlo zdát, ale že v konfrontaci s lidským technickým světem jsou to mnohdy naivky a patlalové, kteří jsou schopni nadělat dost nechtěných zmatků. Hlavní hrdina, chandlerovský outsider s pětačtyřicítkou za pasem se s jejich pomocí snaží rozkrýt a napravit obrovský podvodný komplot, jehož strůjci v rámci svého zachování jdou přes mrtvoly. Kromě démonů situaci taky trochu komplikuje ženský element, který v interakci s hlavním hrdinou a s neomylnou ženskou logikou (a půvabem) zmatky ještě více znásobí.
    Pro tuto věc jsem ještě nehledal vydavatele, stoprocentně jistý je ovšem můj vlastní patnáctikusový náklad.

  9. V současné době se také velké popularitě těší scifi/fantasy seriál Agent JFK, nelákalo by tě, napsat si jeden díl?

    Abych se přiznal, v tomto mám obrovskou mezeru... Vím, že tento seriál existuje, ale o čem to je tuším jenom z anotací na jednotlivé knihy. Nicméně dle zvučných jmen autorů jednotlivých dílů předpokládám, že by mělo jít o kvalitní věc a pokud je agent JFK schopen určitého nadhledu, cynických dialogů a zručné výměny zásobníků ve svých zbraňových systémech, proč ne.

  10. Sleduješ českou fantastiku? Je nějaký titul, který tě v poslední době zaujal?

    Právě že moc nesleduji. Ale v rámci zaplnění mezer jsem si přečetl od Neffa Tušení podrazu (dobré, ale čekal jsem víc, zvláště když znám jeho věci z osmdesátých let), Kulhánkův Noční klub (příjemné překvapení) a od kamaráda Vladimíra Šlechty jsem dostal jeho Ploty z kostí. Vzhledem k tomu, že fantasy nečtu vůbec, bylo to příjemné překvapení.

  11. Jak relaxuješ?

    Jasně že psaním. Úžasně mi to pomáhá. Tímto způsobem jsem schopen ze sebe dostat určitý vztek či pocit beznaděje, když třeba neúspěšně jednám s úřady, což jako architekt musím poměrně často. To pak přijdu domů a v následující kapitole nechám vystřílet polovinu státní instituce s tupými úředníky v rámci nastolení rovnováhy světa. (Vrátné a sekretářky ponechávám v klidu).

  12. Máš nějaké oblíbené filmy a knihy?

    Zbožňuji Tarantina s Rodriguezem a žeru všechno, co natočí. Kill Bill jsem viděl třikrát. Sin City a jeho výtvarné pojetí je prostě stejně geniální, jako Millerova předloha, což je další můj oblíbenec (v comicsu). Matrix I je úžasný, trojku už asi neměli točit. Pán Prstenů se mi líbí pro úžasnou invenci a fantazii filmových tvůrců imaginární krajiny. Jinak pohádky moc nemusím.
    Z knih pak Neil Gaiman, Nikdykde je naprosto úžasné, Američtí bohové skvělí, Anansiho chlapci už trochu míň. Michael Crichton, který ovšem střídá naprosto špičkové věci s totálními propadáky. China Miéville a Král krysa z těch posledních, co jsem četl. A naprosto nedostižný Stanislav Lem a jeho Summa technologiae (to je Matrix o 40 let dřív).

Děkuji za rozhovor.

Martin Stručovský


Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...