19.10.2017 | Svátek má Michaela


PŘÍRODA: Neobvyklé houbaření

21.9.2017

Pokud někdo z vás náhodou projížděl v sobotu (7. 2. 2009) osadou Piet Retief (dále PR), mohl vidět dvě dámy v nejlepších letech a dva cejchaté páprdy, jak s očima upřenýma někam ke špičkám bot, procházejí zvolna po trávníku, mezi plotem domků a silnicí. Byli jsme to my a houbařili jsme.

Ve středu (4.2.) mi zavolal Petr Banjo, že v Retiefu rostou a on na ně odjíždí zítra. Pro neznalé – v některých oblastech Jižní Afriky jsou borovicové lesy a při vhodných podmínkách tam najdete dost hub.

Bohužel to není rozložené od jara do zimy, ale rostou v jakýchsi, naprosto nepravidelných, vlnách. Někdy přijdou tři, čtyři za sezónu, někdy nic. Když k tomu dojde, musí člověk všeho nechat a frčet. Stačí totiž zdržení den nebo dva a místo statných hřibů už člověk nachází hnědé, oslizlé a smradlavé hromádky. Naštěstí máme v Retiefu zvědy, kteří nás (obyčejně) včas informují.

Houbaření v ulicích Piet Retief (Jižní Afrika).

Houbaření v ulicích Piet Retief (Jižní Afrika).

Banjo bydlí v Pretorii jako my a tu novinku se dozvěděl od Standy, který žije v PR. Řekl nám (Banjo), že odjíždí ve čtvrtek a cestou se staví v nějakých lesích a kolem poledne by měl vědět co a jak. Ať mu někdy po obědě zavolám. Poslušen jeho slov, vytočil jsem ve dvě jeho číslo a dozvěděl se jen to, že ve čtvrtek tak moc lilo, že se mu nechtělo ani vystrčit nos z chalupy, natož potom nakládat. Prý pojede až v pátek, brzy ráno. V pátek jsme odjížděli také, ale až kolem půl jedenácté a byli jsme čtyři. Švagr Tomáš, jeho žena Thea, moje žena Milena a já.

Tomáš už skoro dva roky opruzoval s tím, že mu dlužíme jednu cestu do PR, protože před necelými dvěma lety jsme jeli na houby s jeho vanem. Zrovna mu tenkrát nešel turbocharger a cesta se trochu protáhla. Míňa nic nenamítala a mě se nikdo neptal – konec konců je to její auto. Nakonec pár dnů před odjezdem rozhodl, že pojedem zase s jeho „kočárem“, jen se šábnem o palivo. Asi se bál, že se budem ve Sceniku moc mačkat.

To není hromada kamení ani trusu.

To není hromada kamení ani trusu.

Jak už jsem psal, vyjeli jsme nějak po desáté a ještě jsme nebyli v Delmasu, když zazvonil mobil a Banjo nám oznamoval, že zrovinka vylezl z nějakého lesa před PR a nenašel ani ň. Nálada na palubě sice trochu poklesla, ale jeli jsme dál. A to místy zatraceně rychle. Turbocharger už zase začal fungovat.

Po vánocích jsme se vraceli s Míňou a vnuky z Cape Townu a Míňuška na to, občas při předjíždění, šlápla a vytáhla stopade. Kyle se ke mně naklonil a poťouchle prohlásil, že je babi „windgat“. (Vyslov vindchat a to „i“ spíš jako „e“ než „i“). Doslova to, v afrikaans, znamená větrná díra, ale je to spíš něco jako vejtaha a magor, který jezdí jako blázen. Asi to mají v rodině, protože Tomáš jel občas stošedesát, ať už předjížděl nebo ne. Zezadu se při tom občas ozvalo přísné: „Thomas Fiála!!! (s akcentem na „á“), jak ho Thea sprdávala, ale on si z toho nic nedělal.

Hned kousek za ohavnou osadou s honosným názvem Amsterdam jsme zajeli do lesa na místo, které objevil před lety Tomáš. Tvrdí, že se na tam vždycky něco najde, a zdá se, že má pravdu, ale...! Po skoro hodinovém hledání našel každý z nás pár „podchvojáků“ (podle názvosloví mých rodičů), protože pro samý „Pestřec Obecný“ nebylo pomalu v lese kam šlápnout.

V Retiefu jsme zabočili ke Standovi. Před domem stál Banjo a hned po pozdravech začal mezi námi tento dialog:

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

„Člověče, s houbařením to vypadá blbě, v jehličnatejch lesích momentálně žadný houby nerostou,“ oznámil smutně Banjo.

„Teď mi ale řekni mi, jak je možný, že ti Standa tvrdil, pravej opak? A kde vůbec je?“ zeptal jsem se nakvašeně.

„Von je někde v Eastern Cape, dělá tam na kontrakt a dozvěděl se to od Pepíčka Novýho Života.“ Pepíček Nový Život je další Čech žijící v Retiefu a tuhle zajímavou přezdívku si vysloužil tím, že vždycky, trápený kocovinou po flámu, sliboval, že od teďka začne nový život. Nevydrželo mu to než pár dnů, takže to říkal dost často a nakonec mu to zůstalo.

„Jak mohl něco tokovýho tvrdit, když z Retiefu nevytáhne paty a do lesa se bojí?“

„To máš tak, houby mu začly růst na trávníku před domem a holt si myslel, že když rostou takhle hojně na ulici, musí růst stejně tak i v lese, zavolal Standovi, Standa to za tepla sdělil mně. Elementary, dear Watson!“

Bylo to dost divné – vláhy měly okolní lesy tohle léto dost, teplota ani moc ani málo a dokonce i měsíc byl skoro v úplňku, takže podle znalců by měly růst všude jako o závod.

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

Snad aby nás trochu utěšil, ukázal nám Petr malou hromádku čerstvých hříbků, nezvykle zbarvených, a řekl, že je nasbíral v Kostelní ulici kousek od Pepíčka, a že zítra stejně pokračuje dál k moři, tak ať si je necháme. Poděkovali jsme a odjeli bydlet.

Podle předpovědi počasí mělo přes weekend pršet a ze dvou možností jsme zvolili ubytování v chatě, namísto pod stanem. Navíc – člověk už taky potřebuje na stará kolena trochu pohodlí.

V sobotu, kolem deváté, jsme se jeli podívat do dalších populárních lesů kolem PR přesvědčit se, zda Banjo nekecá. V lesíku u letiště byly v jehličí jakési díry o průměru několika centimetrů, takže to vypadalo na to, že už tam byl někdo před námi, ale nedalo se poznat, jak dlouho před námi. Zabalili jsme to po půl hodině s tím, že se ještě pojedem podívat do ryzcového lesa, na druhé straně PR.

Když jsme projížděli městem, padl návrh, zajet se podívat do ulice, kde měly růst ty hříbky. Po několika metrech pomalé jízdy Tomáš najednou zvolal: „Támhle něco vidím,“ prudce zastavil, vyskočil z auta a za pár vteřin už vítězoslavně třímal dva hříbky. To už jsme se vyhrnuli z vozu i my, rozprchli se do různých stran a za chvíli se ozývaly radostné výkřiky.

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na jiný styl hledání. V jehličnatém lese udělá houba nejdřív jakousi bulku a teprve když už je skoro dospělá, vyleze skrz husté jehličí na světlo boží. V tomhle případě záleží na tom, zda houba vykukuje z trávy, nebo se schovává v listí. Okolo těch schovaných mohl člověk přejít i několikrát, pak se podíval z jiného úhlu a ejhle, zase pár hříbečků, takže jsme občas nějaké i rozšlápli. Poprvé, co jsme v Africe, se nám dařilo sbírat houby ideální velikosti na nakládání. Dokonce i ty větší byly tak tvrdé, že už jsme je v duchu viděli plavat v octě. Později jsem si našel v atlasu hub od Hagary, že se jedná o „Hřib bronzový.“

Po půlhodince naše houbová horečka trochu opadá a začínáme si všímat okolí. Jsme v ulici s asfaltovou, asi šest metrů širokou vozovkou, s dosti malým provozem. Mezi okraji silnic a ploty domů je více či méně hustý trávník, kde po obou stranách roste řada dubů – ten nejdůležitější faktor. Kdyby nebylo dubů, nebylo by ani hřibů. (Jako v tom heslu našeho mládí: Kdyby nebylo Velké Říjnové Revoluce, nebylo by ani svobodného Československa!) Ale dosti podmiňovacích způsobů!

Auta, která okolo nás projíždí, většinou zvolní a pasažéři na nás udiveně zírají. Za okny domků se občas rozhrne záclona a někdy jeden, někdy dva pár očí podezřívavě koukají, co to tam vyvádíme u jejich plotu. Skoro bych zapomněl na psy. Ti si nás předávají, jak tak jdeme pomalu ulicí, jako štafetu.

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

Protože je sobota, někteří majitelé domů střihají trávníky a to i před plotem, na pozemku, který jim vlastně ani nepatří. Proto občas nacházíme hříbky rozemleté a rozházené do kruhu. Jeden takový ničema vypíná sekačku, zdraví mě a ptá se:

„Co to tady vlastně hledáte?“

„Houby!“ odpovídám lakonicky.

„A to je budete jíst? Jste si jistí, že nejsou jedovaté?“ Nevím honem co říci. Přeci mu nebudu věšet na nos, že to jsou zatím nejlepší hřiby, které jsme za čtyřicet let v J. Africe našli!

„Ale, kdepak pane, to je na otrávení tchýně. Bábě je přes devadesát a pořád nechce natáhnout brka. V bance má pár miliónů, tak se chystám jí trochu pomoct!“ Občan se na mě dívá nedůvěřivě, ale já se tvářím úplně vážně. Chvíli je ticho, ale pak to nevydržím a začnu se smát. Chlapík se směje také, ale vidí, že se ode mne kloudné odpovědi nedočká. Nastartuje sekačku, pokynem si na rozloučenou a jdem oba po svých.

Pokračuji v pomalé chůzi se zrakem upřeným na trávu a najednou slyším, že se ke mně blíží nějaké auto. Vzhlédnu a opravdu – z druhé strany silnice se na mě řítí bílá dodávka. Uskakuji za strom, ale to už vidím, jak se na mě zpoza volantu, zubí Dawson, náš další retiefský kamarád, a otevřeným oknem mi podává ruku.

„Hallo George, how are you? Sbíráš houby?“ Nečeká na odpověď a drmolí dál:

„Já už nemůžu houby ani vidět, minulý týden jsem jich tu nasbíral stovky a stovky.“ Chystám se mu vynadat, že nám nedal včas vědět, ale nemám šanci.

„Sorry George, musím na nějaké jednání a bohužel nemám čas! See you later, bye!“ A byl pryč.

Blížíme se pomalu na konec ulice. Tomáš vždycky s autem popojede, my mu vysypem úlovek na podlahu, společně s Míňou houby očistí a jdeme dál. Houbařská horečka nás sice neopouští, ale v ulicích města nás to pomalu přestává bavit. Nasednem a jedem se podívat zase někam jinam.

Houbaření v Piet Retief (Jižní Afrika).

V listnatém lese, na kraji města, prý občas rostou hřiby podobné těm ve městě, ale osobně jsem tam byl před tím jenom jednou a to tam zrovna nerostlo nic. Tentokrát tam sice něco rostlo, ale hřiby to nebyly. Našel jsem dva pěkné exempláře něčeho, co neumím rozpoznat. O jednom si myslím, že to mohla být muchumůrka zelená a o druhém nemám potuchy.

Zajeli jsme ještě do ryzcového lesa u silnice na Pongolu, a tam, asi díky dešťům rostl plevel až po pás i výš, ale ryzec žádný. Cestou zpátky jsme zase křižovali Kostelní ulici a Tomáše napadlo, že jsme vlastně ještě nebyli na východní straně ulice, zahnul tam a už jsme v tom zase plavali. Na téhle straně moc hub nerostlo, asi je tam vysbíral Dawson – bydlí totiž někde tam v těch místech. Ani už nám to nevadilo, byli jsme ucaprtaní a hlavně hladoví. V chajdě jsme – tedy hlavně Míňa a Thea – houby doočistili, roztřídili: to na sušení, to na smaženici, to na řízky a největší díl na naložení.

Ještě před odchodem na lože padlo rozhodnutí zůstat ještě jeden den a v pondělí se podívat ještě po houbách.

V neděli ráno jsme měli smaženici a zase došlo k jednomu „poprvé“. Poprvé jsem, v Jižní Africe, jedl smaženici, ve které chroupaly hříbky! Všichni jsme se nadlábli jako do důchodu, ale stejně jsme všechno nesnědli. Zbytek pak, v pondělí ráno, smíchala Míňa se zbytkem guláše od nedělní večeře a stvořila tím naprosto neobvyklé, ale velice chutné a zřejmě i výživné jídlo. Po snídani jsme si trochu odpočinuli, a protože byla neděle, rozhodli jsme se, že budeme sváteční den světit. Tedy žádné dření s houbami – šli jsme na výlet. Když jsme se pak po poledni z toho výletu vraceli, nadávali jsme si, že jsme vyrazili moc pozdě. Bylo totiž nemravné vedro!

K večeru se Tomáš sebral a šel k řece chytat ryby. Ptal jsem se ho, jestli jde krmit vodní havěť, ale jen se ušklíb’ a ukázal mi na háčku nějakou plastikovou návnadu. No řekněte, kam ten svět spěje, chodit rybařit bez žížalek? Za hodinku se vrátil zpátky a prohlásil otráveně:

„Ani ťuk!“

„Bodejť by ťukaly, když jim místo žížaly nabízíš nějakej kus bakelitu!“ Pohrdlivě se na mne podíval, ale byl zticha.

Tohle jsme přivezli.

Tohle jsme přivezli.

V pondělí jsme vylezli z kutlochů o něco dřív, sbalili haraburdí a natahali všechno do auta. Ještě jsme se zastavili na farmě, zaplatili za pobyt, rozloučili se a frčeli dál. V Retiefu zahnul Tomáš rovnou do „naší“ ulice a zastavil na místě, kde jsme našli nejvíc hub. Asi jsme to tam v sobotu vyčistili tak důkladně, že tam hříbků moc nebylo. Naštěstí ale rostly, pro změnu v místech, kde nebylo přede dvěma dny nic. Na stometrovém úseku u nějakého hřiště našla Thea tolik hub, že si musela sundat bundu, aby je mohla odnést k autu.

Cestou domů jsme viděli na louce u Amsterdamu hejno asi tak padesáti čápů. Další neobvyklý úkaz, který jsem ještě nikdy nespatřil. Být jen o něco mladší, měl bych vážné obavy.

U nás doma jsme hromadu rozdělili na dvě půlky, Tomáš s Theou si vzali jednu a odjeli. Míňa nakrájela něco na sušení, něco naložila a jednu mísu nechala v lednici na nedělní houbovou omáčku. Úspěch byl neobyčelný – oba vnuci zbožňují houbovku a živili se, „až se jim dělaly boule za ušima!“ Dospělí se trochu styděli a vymlouvali se na to, že jim to nevyšlo. Jednou zůstal knedlík a musela se přidat omáčka, pak přebývala omáčka a musel se přidat knedlík – přejedli jsme se všichni!

Ještě poznámka na závěr. Kostelní ulici v Retiefu nehledejte! Church Street tam možná je, ale jestl ano, není to ona. Přeci nebudu tak pošetilý, abych se s vámi ještě dělil o adresu!

Pretoria 18.02.2009

Foto: Jiří Pechouš. Více jeho fotografií si můžete prohlédnout zde:

https://www.zonerama.com/Album/288794

Jiří Pechouš


Diskuse


J. Pechouš
7:23
22.9.2017

Z. Lika
8:50
22.9.2017

K. Miháliková
7:11
22.9.2017

Z. Jenny
18:18
21.9.2017

Z. Vave
14:39
21.9.2017

Z. Lika
15:35
21.9.2017

T. Zana
13:44
21.9.2017

Z. Lika
19:15
21.9.2017

Z. Dalmi
11:14
21.9.2017

Z. Matylda
9:29
21.9.2017

Z. Lika
8:34
21.9.2017

Z. Yga
8:03
21.9.2017

T. Zana
18:45
21.9.2017

A. Lex
7:33
21.9.2017

Z. Lika
9:01
21.9.2017

Z. Xerxová
6:40
21.9.2017

počet příspěvků: 16, poslední 22.9.2017 08:50









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !