28.8.2016 | Svátek má Augustýn






HISTORIE: Peripetie kosmické cenzury

17.5.2012

Vypuštění prvních lidí na Měsíc ve středu 16. července 1969 na Kennedyho kosmické základně na Floridě sledovalo takřka 3500 novinářů z 54 zemí. Ostatně od prosince 1957, kdy se Američané snažili marně vypustit družici, jich na každý start přijížděly stovky reportérů a kameramanů. Vybraní sovětští reportéři se směli podívat na kosmodrom Bajkonur až v roce 1962 – pět let po první družici. V březnu 1978 tam pozorovalo start prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka několik prověřených novinářů z Československa – než své reportáže odeslali do Prahy, schvalovali je sovětští cenzoři. Zahraniční novináře včetně západních tam začali jednotlivě pouštět v roce 1988 – záleželo na každém, jaké má konexe. První větší skupina zahraničních reportérů, ve které jsem byl, navštívila Bajkonur při startu Sojuzu TM-8 v září 1989 – naše články už nikdo nekontroloval.

Na veřejnosti druhá liga

Zprávu o vypuštění první sovětské družice Sputnik 1 pro agenturu TASS napsali konstruktéři ještě před odletem na kosmodrom Bajkonur. Teprve když družice podruhé obkroužila Zemi, souhlasil opatrný předseda státní komise Vasilij Rjabikov s jejím zveřejněním. A také až po tom informoval o tomto úspěchu šéfa komunistické strany a Sovětského svazu Nikitu Chruščova. Žádní novináři o téhle události dopředu nevěděli. Američtí diplomaté slýchali o chystané družici na recepcích, ale nevěnovali tomu pozornost – technicky nejvyspělejší zemí světa jsou přece Spojené státy!
Stejným způsobem se veřejnost dovídala o startech dalších družic a také o lunárních sondách. Proto nebyla kosmická cenzura zapotřebí. Nicméně hlavní konstruktér raket a družic Sergej Koroljov trval na tom, aby kameramani z jeho konstrukční kanceláře zachycovali každou podrobnost o těchto událostech – jednak aby snáze analyzovali chyby při haváriích a jednak pro budoucí zveřejnění.
Proč byli Sověti na rozdíl od Američanů tak opatrní? Nevěřili si, každou havárii považovalo politické vedení za selhání, za chybu, nikoli za běžnou součást vývoje nové techniky. Proto až do druhé poloviny osmdesátých let, kdy zavedl nový kremelský vůdce Michail Gorbačov glasnosť, termíny nadcházejících startů utajovali. Z různých rozhovorů jsem získal dojem, že dalším důvodem mohla být základna, z níž sovětská raketová technika vycházela – řada fabrik, které raketoví konstruktéři dostali, před tím vyráběla děla. A tento průmysl podléhal přísnému armádnímu utajení. Myslím si, že kdyby se touto základnou staly továrny letecké, byla by utajovací mánie menší – vždyť jsme znali jména vedoucích konstruktérů i místa, kde se nové letouny stavěly.
Raketoví inženýři, kteří kosmické stroje stavěli, žili v utajení – žádné rozhovory nedávali, nikomu se neukazovali. Až po Sputniku 3 uspořádala Akademie věd tiskovou konferenci, na níž však vystoupili vědci, kteří se kosmonautice a raketové technice nevěnovali, nicméně k ní měli profesně blízko. A ti dostali instrukce, o čem mají hovořit. Vedoucím tohoto týmu druhé ligy byl aerodynamik akademik Leonid Sedov.
Západní tisk začal označovat o Sedova za "otce sovětských družic". Jemu to bylo trapné, ale svou roli musel hrát dál. Až za několik let ho vzal akademik Koroljov na Bajkonur.
Skuteční autoři tohoto nového lidského snažení směli psát články a studie pod pseudonymy do ústředního komunistického deníku Pravda: Sergej Pavlovič Koroljov jako "profesor K. Sergejev", hlavní konstruktér motorů Valentin Petrovič Gluško jako "profesor V. Petrovič", lékař Oleg Grigorjevič Gazenko jako "O. Gorlov" a podobně. Po několika letech dostal Gazenko výjimku a mohl jezdit do zahraničí, komunikovat s americkými kolegy, dávat rozhovory zahraničním novinářům. Dobře si na něj pamatuju – poprvé jsem s ním mluvil na mezinárodním astronautickém kongresu v Bělehradě na podzim 1967.

Boj s cenzurou

Ani start Jurije Gagarina 12. dubna 1961 žádný sovětský novinář neviděl. Odborníci připravili dopředu tři zprávy, které dostali ředitelé moskevského rozhlasu a agentury TASS. První oznamovala neúspěšný pokus o vypuštění člověka do vesmíru, při němž zahynul. Druhá žádala o pomoc vlády celého světa při pátrání po kosmonautovi, který havarijně přistál mimo sovětské území. A konečně třetí hlásila úspěch. Ředitelé čekali na pokyn, kterou obálku mají otevřít.
CIA se o přípravách k vypuštění prvního člověka dověděla několik dnů před tím. Američané totiž postavili v zemích okolo SSSR odposlouchávací stanice, které zachycovaly všechny rádiové signály ze zkoušek a startů raket, postupem času se je naučili dešifrovat. A jejich diplomaté zřejmě také víc naslouchali tlachání na recepcích, z něhož vyhrabávali drahé kamínky pravdy. Večer 11. dubna 1961 oznámil šéf CIA Allen Dulles prezidentu Johnu Kennedyho, že v noci mají Rusové vypustit kosmonauta. Kennedy nařídil, aby ho kvůli tomu nebudili, podrobnosti mu poví ráno.
V Moskvě se narychlo zformovala cenzurní kancelář složená z důstojníků tajné policie KGB a raketových specialistů. První tisková konference Gagarina ukázala, že ani kosmonauty nikdo nepřipravil na všetečné otázky novinářů. Proto za ním seděl nenápadný muž, který mu napovídal odpovědi.
Dva reportéři deníku Pravda směli kosmonauta vyslechnout a na pokračování otiskovat jeho životopis. Toto vyprávění nakonec vyšlo jako kniha.
V létě trávil Gagarin s pěticí dalších kandidátů kosmických letů krátkou dovolenou na Krymu. Tam se s nimi mohl blíže seznámit redaktor deníku Komsomolska pravda Jaroslav Golovanov, ale psát o nich nemohl. Chystal si podklady k reportážím, až se oni vypraví do kosmu.
Šéflékař kosmonautů plukovník Jevgenij Karpov mohl pod pseudonymem otiskovat v armádním deníku Krasnaja zvězda vyprávění o většině budoucích kosmonautů. Nesměl uvádět jejich příjmení, musel zůstat u křestních jmen, ale charakterizoval je naprosto dokonale.
Sovětští novináři začali postupně dobývat řídicí středisko pilotovaných letů na okraji Moskvy, Bajkonur a středisko pro řízení lunárních sond v Jevpatorii na Krymu. Když své reportáže odtamtud nadiktovali redakční stenografce v Moskvě, odnesl je kurýr do cenzurní kanceláře. Bez jejího razítka se neobešla jediná stránka. O některých zásazích se pokoušeli autoři reportáží diskutovat s příslušnými odborníky, v mnoha případech dostávali jejich souhlas s uveřejněním detailu, který cenzura škrtla. Někdy zase šéfredaktoři protestovali proti zásahům cenzorů na sekretariátě ústředního výboru komunistické strany – opět s menším či větším úspěchem.
Rovněž rukopisy knih o kosmických letech museli jejich autoři předkládat cenzuře ke schválení. Trvalo však dlouhé měsíce, než je dostali s připomínkami zpátky.

Tání za Gorbačova

Michail Gorbačov usedl na kremelský trůn na jaře 1985. Když v něm trochu porozhlédl, rozběhl dvě přelomové akce: perestrojku čili přestavbu hospodářství a glasnosť spočívající ve větší otevřenosti. Od té doby bojovali kosmičtí reportéři a jejich šéfredaktoři s cenzurou poukazem na glasnosť – v tomto ostrém souboji je podporovali odborníci.
Dvě velká vítězství dobyl Golovanov.
Na základě svých znalostí napsal seriál o prvním dvacetičlenném týmu kosmonautů – včetně takových citlivých případů jako vyhození některých kandidátů. Šéfredaktor deníku Komsomolskaja pravda autorovi rukopis vrátil: "Tohle přes kosmickou cenzuru neprojde." Golovanov nabídl článek šéfredaktorovi vládního deníku Izvěstija. Ten byl chytřejší. Jednou potkal Gorbačova s jeho ideologickým tajemníkem Alexandrem Jakovlevem. Zmínil se jim o tom rukopisu a požádal je, aby mu pomohli překonat cenzuru. Gorbačov řekl, ať se na text podívá Jakovlev. Druhý den volal Jakovlev šéfredaktora: "Kvůli tobě jsem skoro celou noc nespal." Šéfredaktor byl hrůzou bez sebe – teď mne vyhodí! Avšak slyšel něco nečekaného: "Konečně pravdivý článek o našich kosmonautech. Uveřejni ho." Seriál později vyšel jako kniha, kterou přeložili do mnoha jazyků.
V roce 1973 vydal Golovanov začátek životopisu Koroljova. Ukončil ho těsně před druhou světovou válkou, kdy byl během Velkého teroru tento mladý konstruktér zatčen a falešně obviněn ze špionáže pro Německo. Ovšem o tom se nemohl ani zmínit – Leonid Brežněv oprašoval Stalinovu modlu a tuto "pomluvu" diktátora by cenzor nepustil.
Mnohokrát jsem o tom se Slávou mluvil. Stále sbíral o Koroljovovi materiály, věřil, že přijde doba, kdy bude moct napsat celou pravdu. To se mu podařilo až po rozpadu SSSR, za divokých let Borise Jelcina. V objemné knize nazvané "Koroljov – fakta a mýty" vylíčil v roce 1994 podivuhodnou historii sovětské raketové techniky a kosmonautiky, zmítané Stalinem a později Chruščovem, až do Koroljovovy smrti. Je to úctyhodné dílo, z něhož dodnes čerpají historici a novináři.

"Národní technické prostředky"

Ve Spojených státech žádná kosmická cenzura neexistovala. To je přirozené. Kosmická agentura NASA a firmy, které s ní spolupracují, zaplavovaly novináře obrovským množstvím faktů. Odhaduje se, že utajovaly asi 5 procent informací – a jejich nepřítomnost se v této informační smršti ztratila.
Američtí novináři se však nevzdávali a po tajemstvích, která nedokázali ani zformulovat, pátrali. Vyplatilo se jim to. Podrobnosti o jednom typu špionážních družic objevili v Kongresové knihovně ve spisech, které se týkaly jejich financování.
Špionážní družice byly samozřejmě tajné. Pentagon vždycky jenom stručně oznámil, že vypustil vojenskou družici. Občas některý důstojník či vysoký vládní úředník pustil ven nějakou informaci získanou kosmickými špiony – domnívám se, že šlo o řízený únik dat, kterým potřebovali dát Američané Sovětům najevo nějakou znalost.
Moskva zařazovala vojenské družice do všeobjímajícího programu Kosmos. Zahraniční pozorovatelé si brzy uvědomili, že první sovětští kosmičtí špioni se vracejí po osmi dnech letu – zřejmě se schránkami fotografií. Se zdokonalováním techniky se jejich výpravy prodlužovaly.
Sovětské a americké úřady se k výzvědným družicím nepřiznávaly. Z Washingtonu o nich přicházely informace neoficiální, z Moskvy žádné. Přitom snímky, které pořídily, a záznamy odposlechů měly někdy zásadní vliv na rozhodování Bílého domu i Kremlu.
Až v roce 1972 se ve smlouvě o omezení počtů mezikontinentálních raket SALT 1 objevila zmínka o jakýchsi "národních technických prostředcích" – tím byly míněny jak družice, tak zařízení pozemní elektronické špionáže. Později se tento termín dostal i do smlouvy SALT 2 a v roce 1987 do společného prohlášení prezidentů Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana.
Je naprosto nepochopitelné, že američtí novinářští vlčáci objevili republikánskou špionáž proti demokratické straně, ale ke struktuře kosmické špionáže nepronikli. O republikánské tajné akci věděl prezident Richard Nixon, ale neustále ji zapíral, až z toho vyrostla aféra, která ho pohřbila. Přes 30 let fungovala zvláštní instituce pro kosmickou špionáž – Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO) – a novináři na ni nenarazili. Za den jeho založení se považuje 6. září 1961, vláda ho odtajila až na sympoziu v květnu 1995 ve Washingtonu. Tento případ svědčí o vysoké míře zabezpečení NRO a o loajalitě jejích pracovníků a všech zainteresovaných osob.
Američtí novináři nám také dluží potvrzení, jestli opravdu sovětská vojenská výzvědná služba GRU dostala za úkol znemožnit vypuštění Apolla 11 s prvními lidmi na Měsíc. O tomto plánu a americké obraně proti němu zatím psal jediný člověk – ruský odborník Alexandr Železňjakov, později poradce generálního ředitele hlavní raketokosmické firmy Eněrgija. CIA se o tomto úmyslu dověděla od svého moskevského agenta a Nixon dal rozkaz, aby námořnictvo bezpečný start za každou cenu zajistilo, v případě nutnosti počítal i s vypuknutím světové války. Proto "rybářské bárky" přeplněné elektronikou a anténami hlídaly a byly připravené znemožnit případné elektronické rušení odletu Apolla 11.

Čtenáři uměli číst mezi řádky

V Československu kosmická cenzura neexistovala. Do roku 1968 byla cenzura klasická, kterou představovala Hlavní správa tiskového dohledu ministerstva vnitra, později byla na bedrech šéfredaktorů.
Ostatně, naši novináři neměli přístup sovětským primárním zdrojům, takže by to bylo zbytečné. Přesto mně koncem sedmdesátých let estebáci vyčítali při jednom výslechu, že "prozrazuji sovětská raketová tajemství". Odrazil jsem je tím, že bedlivě čtu sovětský tisk – to bylo nad jejich síly.
Nepochybuji, že všichni sovětští kosmonauti, které jsem v Moskvě navštěvoval, museli mou návštěvu hlásit. Prof. Konstantin Feoktistov, šéfprojektant všech pilotovaných strojů, však od května 1968 chtěl, abychom si vždycky nejdřív popovídali o politice. Proto zapnul hlasitě rádio, jednou mě dokonce zatáhl do koupelny a pustil vodu, aby přehlušil případné nahrávání našeho rozhovoru. Nebyl komunistou, mluvili jsme naprosto otevřeně, v podstatě ve všem jsme se shodli – za okupaci republiky se mně omluvil. Totéž udělal Sláva Golovanov – v autě při zapnutém motoru.
V květnu 1968 Sláva dost riskoval, když mě zavedl k manželce a matce Koroljova. Od nich jsem se dověděl o jeho uvěznění s řadou podrobností. Když jsme o tom debatovali, řekl: "Ty o tom můžeš psát, já ne." Ve skutečnosti se mýlil – ani já jsem si to nemohl za normalizace a v době kříšení Stalina dovolit. Ve dvou knihách jsem to s odkazem na sovětské prameny natolik naznačil, že náš čtenář, který se už dávno naučil číst mezi řádky, to pochopil.
Ovšem o sovětském lunárním programu všichni mlčeli. Feoktistov, Vitalij Sevasťjanov, Gríša Grečko, Kolja Rukavišnikov i Sláva se s obdivem vyjadřovali o projektu Apollo, ale o jejich projektu, kterým měli s Američany soupeřit, nepadla ani zmínka. Myslel jsem si, že se něco dozvím během několika pijatik se sovětskými kosmonauty, kterých jsem se účastnil – dělali různé narážky, které jsem nechápal, naplno se nikdo nevyjádřil.
Je pravda, že Sláva Golovanov se několikrát rozpovídal o projektu Valentina Gluška, který chtěl v devadesátých letech obydlet Měsíc. Tím by přebil grandiózní úspěch Apolla. Brežněv ho však neschválil, protože by byl moc drahý.

První lidé na Měsíci

V době startu Apollo 11 na Měsíc vysílala moskevská televize nějaký fotbalový zápas. Ve chvílích, kdy přistávali na cizím nebeském tělese, měla běžný program. Víc než miliarda lidí na světě na svých televizorech sledovala, jak se Neil Armstrong a Buzz Aldrin procházejí po Měsíci. V Moskvě měli toto privilegium jedině raketoví odborníci a generálové, kteří byli pozváni do zvláštního vojenského spojovacího střediska.
Měl jsem to štěstí, že jsem ještě zachytil období určité samostatnosti Mladé fronty, a proto jsem se mohl vypravit v červenci 1969 za Apollem 11 do USA. Zatímco dřív schvalovali všechny zahraniční cesty na sekretariátě Čs. svazu mládeže a na ÚV KSČ, od jara 1968 do léta 1969 podnik nikomu nepodléhal.
Kolegům v redakci jsem od podzimu 1968 vykládal, že chci jet na vypuštění prvních lidí na Měsíc do Ameriky, až se to dostalo do povědomí redakce. Když NASA určila posádku a datum startu, šel jsem za šéfredaktorem Zdeňkem Domkářem a řekl jsem mu, že by se měla začít připravovat ta moje cesta. Souhlasil. Jedině ekonomický náměstek ředitele se nad tím pozastavil – chtěl jsem 500 dolarů, což mu zdálo moc. Vysvětlil jsem mu, že je to méně, než bych měl podle předpisů na třítýdenní cestu dostat.
Z kosmodromu na Floridě jsem poslal o startu 16. července 1969 dálnopisem obsáhlou zprávu, z Houstonu jsem redakci zásoboval denně několika stránkami reportáží. Všechny došly v pořádku. Americké dívky, které mé české texty přepisovaly do dálnopisů, udělaly dvě kuriózní chyby – v názvu ulice, kde sídlí NASA, a ve jménu von Brauna. Když jsem si po návratu prohlížel Mladou frontu, viděl jsem, že mé články vyšly bez jediného škrtu. Kdyby Apollo 11 letělo v srpnu či v září, už bych se do USA nepodíval – začínala normalizace. A já měl mezi soudruhy nálepku "Pacner, ten, co psal o prvních Američanech na Měsíci".
Rudé právo vystačilo s agenturními zprávami a reportážemi od svého washingtonského zpravodaje. Jirka Dienstbier, který pracoval v americké metropoli pro Čs. rozhlas a mne vezl na mys Canaveral, o tom nesměl do mikrofonu ani pípnout – z rozkazu normalizačního ředitele Bohumila Chňoupka.

Odtajňování lunárního projektu

Odtajňování sovětského lunárního pilotovaného projektu začalo v roce 1988 prvními zmínkami v tisku. Následující rok článků na toto téma přibylo. V září 1989 jsem v moskevském řídicím středisku CUP zpovídal o tomto projektu Borise Čertoka, náměstka hlavního konstruktéra raket a družic. Čertok také řídil poslední čtvrtý pokus s vypuštěním lunární rakety N-1, který skončil stejně jako předcházející havárií. Čertok byl velmi otevřený, avšak já jsem věděl o zákulisí tohoto úsilí velmi málo, takže mé otázky zůstaly na povrchu.
V roce 1990 vydal brožuru "Proč jsme neletěli na Měsíc?" také Koroljovův nástupce Vasilij Mišin. To byl základ. V následujících letech hovořili o lunárním projektu naprosto bez zábran všichni sovětští kosmonauti, když se jich na to novináři ptali.

Cenzura v Československu

Od podzimu 1969, kdy se naplno rozběhla normalizace, odpovídali za obsah novin, rozhlasových a televizních relací šéfredaktoři. Potom záleželo na jejich statečnosti či podělanosti, co dovolí zveřejnit. Někdy tím také demonstrovali svou moc.
Mám zajímavou zkušenost. Na podzim 1970 jsem natáčel s Čs. televizí v Moskvě rozhovory pro seriál o kosmonautice. Interview s raketovým konstruktérem a kosmonautem Feoktistovem jsem chtěl otisknout v Mladé frontě. Normalizační šéfredaktor Libor Batrla ho z novin bez jakéhokoli vysvětlení vyhodil – to nebylo nic neobvyklého, diktátoři svá rozhodnutí neodůvodňovali. Nabídl jsem tento text Milanu Codrovi do časopisu Zápisník, který ho zveřejnil.
O americké kosmonautice jsme mohli informovat jenom zprávami tiskové agentury ČTK. Když se na podzim 1974 vracel z Moskvy, kde jednal o projektu Sojuz-Apollo, americký kosmonaut Eugene Cernan, zastavil se v Praze a já s ním pořídil interview. Šéfredaktor Karel Horák ho nepustil do novin. V létě následujícího roku, těsně před těmito sovětsko-americkými líbánkami ve vesmíru, prošel hladce.
Jednou si mne zavolal Horák a řekl, že musím na stránce vědy v sobotní příloze Víkend otiskovat články, aby jich byla nejméně polovina ze socialistických zemí. "Soudruzi na ÚV je měří na čtvereční centimetry," vysvětlil. Úroveň výzkumů, o kterých jsme psali, nikoho nezajímala.
Teprve na konci sedmdesátých let otěže trochu povolily a my jsme mohli o Američanech poměrně volně referovat, zvláště pak v příloze Víkend.
Poměrně benevolentní bylo vydávání knih s kosmonautickou tématikou. Pro nakladatelství Albatros jsem napsal reportáž o cestě Apolla 11 nazvanou "…a velký skok pro lidstvo". Zmínku o tom, že jsem byl na startu s Dientsbirem, jsme museli škrtnout – Jirku jako pravičáka Chňoupek z rozhlasu vyhodil. Kniha vyšla ve dvou vydáních v letech 1971 a 1972. Dodnes nepochopím, jak to bylo v době normalizace možné.
Když jsem na podzim 1975 chystal knihu "Sojuz volá Apollo", požádal jsem washingtonskou centrálu NASA o zaslání přepisů rozhovorů kosmonautů mezi oběma loděmi a s řídicími středisky. V Moskvě nic takového neměli. Později jsem shromažďoval podklady k budoucnosti kosmonautiky, kterou jsem popsal v knihách "Města v kosmu" a "Polidštěná galaxie". Poslal jsem asi 80 žádostí vedoucím americkým specialistům o podklady, většina z nich mi své studie poslala. Jak jsem se dočetl ve svazku, který na mne Státní bezpečnost vedla, tuto korespondenci estebáci kontrolovali. Nezasáhli zřejmě proto, že jsem žádné informace nepodával, nýbrž jsem o ně žádal.
V září 1989 jsem navštívil s první velkou skupinou zahraničních novinářů Bajkonur. S výjimkou vojenských raket nám ukázali všechno. O naše reportáže se úředníci kosmické cenzury nezajímali. Mám dojem, že články sovětských kolegů četli jenom ledabyle. Epocha sovětské kosmické cenzury končila.

PRŮŠVIHY ČASOPISU LETECTVÍ A KOSMONAUTIKA

O sovětské a americké kosmonautice podával nejúplnější informace čtrnáctideník Letectví a kosmonautika, který náležel pod polovojenskou organizaci Svazarm. O Američanech tam nejvíc psali členové klubu SPACE Antonín Vítek, Jan Kolář, Petr Lála a další.
O kosmonautiku se v redakci staral Jiří Kroulík jako redaktor (1966–1986) a jako šéfredaktor (2003–2005). Tady jsou jeho zkušenosti:
V sedmdesátých letech existoval v redakcích časopisů pro vojenskou a jinou techniku tzv. Seznam utajovaných skutečností. Podrobně vypočítával, co se nesmí otisknout. V podstatě šlo o autocenzuru, kde si šéfredaktor a redaktoři v zájmu další existence časopisu či novin (odstupňované tresty od peněžitých pokut až po ukončení vydávání časopisu) či výpovědi ze zaměstnání museli sami pečlivě zvážit, co se bude tisknout. Když jsme publikovali informace o vojenských letadlech či bojových raket, které se vyskytovaly ve zmíněném Seznamu, museli jsme doložit, že jsme je převzali z tisku zemí našeho tábora, tedy Polska, SSSR, NDR a podobně.
Ovšem na počátku sedmdesátých let dostali tři redaktoři včetně tehdejšího šéfredaktora Josefa Frýby výpověď. Pustili totiž článek o západním turbovrtulovém letadle, které sestřelilo sovětský proudový MiG-15 – a tím zpochybnili kvality sovětské letecké techniky.
Trochu jiná situace byla u kosmonautiky. Záleželo do určité míry na odvaze šéfredaktora, co považoval za únosné a svým podřízeným schválil.
Atraktivní byly články o utajovaných ruských nosných raketách. Jejich autoři, vesměs odborníci na rakety, vycházeli ze známých dat o hmotnostech družic, jejich drahách a podobně. Stačilo, aby se opřeli o své znalosti o vnější a vnitřní balistice a o základy raketové techniky.
Někdy vznikly zajímavé analýzy, přinášející informace blízké skutečnosti. Platí to především o článku věnovaném utajované sovětské raketě Proton. Její parametry vypočítal ing. Bedřich Růžička, CSc., a my jsme je zveřejnili roku 1972 v čísle 23. Zřejmě byl velmi blízko skutečnosti. Sovětské velvyslanectví totiž začalo nejrůznějšími cestami prověřovat, zda autor není ve spojení s nějakým zdrojem informací přímo v SSSR. Jeho pracovníci se vyptávali jak v našem vydavatelství, tak ve Vojenské akademii v Brně, kde Růžička působil. Nakonec zřejmě dospěli k závěru, že autor je odborník a nic proti němu nepodnikli.
V roce 1981 jsme na titulní stránce jednoho čísla L+K zveřejnili velkou barevnou fotografii amerického raketoplánu. V té době měl již časopis na svém kontě od Úřadu pro tisk a informace jedno pokárání a padesátitisícovou pokutu za nevhodné otištěné materiály z oblasti letectví. Také snímek raketoplánu považoval ÚTI za nevhodný a redakce čekala, že náš časopis zastaví. Tehdejší šéfredaktor L+K Zdeněk Formánek napsal předsedovi tohoto úřadu dopis, v němž odvážně vyslovil pochybnosti, zda americká vlajka o velikosti čtverečního centimetru na zveřejněné fotografii může ohrozit naše státní zřízení. Odpověď nikdy nepřišla, ale ani žádná sankce nás nepostihla.
Také jsme museli vyřešit kosmonautické kalendárium. Američané zveřejňovali spoustu informací, kdežto Sověti byli velice skoupí. ÚTI nás upozornil, že kalendárium není vyvážené. Udělali jsme to jednoduše: pokaždé jsme tam dali několik zmínek o tom, že družice Kosmos číslo to a to pokračuje v letu. Tato prázdná informace senzorům stačila, aby nás přestali kritizovat.
Své kuriózní názory na obsah časopisu měl i tiskový odbor ÚV Svazarmu. Jeho vedoucímu se například nelíbilo, že v kosmonautickém kalendáři uvádíme letitou autorskou zkratku -kan-. Prý to příliš připomínalo Klub angažovaných nestraníků a tak jsme ji museli nahradit jinou.
Byl to věčný boj s omezenci.

Otištěno po drobných úpravách 15. a 16. 5. 2012 na iDNES/Technet

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Diskuse


S. Rehulka
13:08
17.5.2012

L. Severa
14:18
17.5.2012

počet příspěvků: 2, poslední 17.5.2012 02:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.