„Uč se ode mne, jak sladko jest za vlast umírat…“ Tak zní nápis na náhrobku Stanislava Žolkiewského, polského státníka a válečníka, který padl v roce 1620 v boji u Cecory proti Turkům a Tatarům.

Jeho pravnučka Teofila Sobieská toto heslo svým dvěma synům od útlého mládí připomínala. Výchova její neminula se účinkem. Když Polsko ohrožovala v polovině 17. století vojska Bohdana Chmelnického, zapojili se oba bratři Sobieští, Marek a Jan, plně do bojů za vlast. Marek Sobieski naplnil první odkaz praděda své matky a položil život na poli válečném. Jan posléze utrpěl těžké zranění, v roce 1653 strávil delší dobu jako rukojmí v tatarském ležení. Poznal mravy a způsoby Turků, osvojil si jejich řeč a díky mnoha válečným šarvátkám vysloužil si mimo jiné i titul „turkobijec“.

Jan Sobieski (1629-1696), Turky zvaný Lev z Lechistanu, se stal v roce 1668 vrchním velitelem vojsk Polsko-litevské unie a od roku 1674 polským králem jako Jan III. Sobieski. Studoval na krakovské univerzitě a v dalších evropských zemích. Byl odvážným válečníkem. Po svém návratu ze zahraničí se roku 1648 účastnil bojů u Zborova a roku 1651 u Berestečka, účastnil se také válek se Švédy a s Ruskem.

Expanze Turků do Evropy od 14. do 18. století zaznamenala řadu proher a vítězství na stranách všech válčících stran. V druhé polovině 17. století ohrožovala Osmanská říše Polsko a polskou část Ukrajiny. V září 1667 Jan Sobieski přelstil Turky u Podhájců. Polský král Kazimierz abdikoval. 20. července 1671 napadli Polsko opět Turci, v bitvě u Kalnika je Jan Sobieski porazil a získal zpět pro svoji zemi značná území. Rok poté opět Turci zaplavili Polsko a dostali se až k Visle. 17. října 1672, po smrti Michala Wolodyjowského, země kapitulovala.

19. května 1674 byl zvolen králem Polska a Litvy Jan III Sobieski. 22. srpna téhož roku rozdrtil s polskými husary vojsko nuradina Safy Gireje. V říjnu Turci vyklidili polské území. 2. února 1676 se konala korunovace nového polského krále Jana III. Sobieského a královny Maryšenky. Koncem roku uzavřely polská a turecká strana smír a nový král měl zajištěny jižní hranice země.

Historie lásky Maryšenky a Jana je bohatá nevšední krásou i zápletek hodných Dumasových románů. Jan se zamiloval do Maryšenky, která byla provdána za Jana Zamoyského. Až po jeho smrti byli dne 5. července 1665 oddáni budoucí polský král Jan III. Sobieski a Marie Kazimíra, markýza de la Grange d´Arquien, sestřenice francouzského Ludvíka XIV. Oddal je nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. O rok později byli Ludvík XIV. a princezna Marie (pozdější anglická královna) kmotry jejich prvorozenému Janovu synovi Jakubovi. Proslulý „turkobijec“ Jan III. Sobieski později svou pověst před Vídní potvrdil. Sám o tom podal svědectví v dopisech, které od roku 1665, plných osmnáct let, psal své milované ženě Marii. Jeho dopisy jsou nejen svědectvím doby, ale i svědectvím velké lásky. Kdysi vyšly i česky jako „Dopisy Maryšence“.

V roce 1683 se náš svět zachvěl v základech. Téměř dvouměsíční obléhání Vídně Turky bylo událostí, kterou se strachem a napětím sledovala celá křesťanská Evropa. Udatný turecký vojevůdce Kara Mustafa se stal v roce 1676 velkovezírem osmanského sultána Mehmeda IV. po svém švagrovi Ahmedovi Köprülü. V tureckém světě se projevil jako schopný ekonom, ministr a vojevůdce, který se opět pokusil proniknout do srdce Evropy. Hned v následujícím roce vyhlásil válku Rusku. Vedl válku i s Polskem, při které nejprve obklíčil na Dněstru polského krále Jana III. Sobieského, aby s ním pak roku 1680 uzavřel mír.

Oženil se s dcerou Mehmeda IV. a v roce 1682 zahájil tažení proti rakouské monarchii císaře Leopolda I., s cílem dosadit uherského grófa Tökölyho jako vazalského krále Uherska. Proto také na turecké straně bojovaly oddíly Uhrů Imre Tökölyho.

Kara Mustafa přitáhl s armádou čítající hodně přes sto tisíc hlav před Vídeň již v červenci. Jeho plán byl nechat Vídeň vyhladovět, aby se vzdala bez boje a zachovalo se tak velké množství kořisti. A tak zahájil v polovině července 1683 obléhání Vídně. Za vídeňskými hradbami se nekřesťanské přesile téměř dvou set tisíc Turků bránilo třináct tisíc vojáků hraběte Starhemberka a sedm tisíc ozbrojených občanů města. Pokud by Vídeň padla, znamenalo by to významné posunutí hranic osmanské Turecké říše na západ a zároveň přímé ohrožení křesťanské kultury v samém srdci Evropy. Není divu, že se na obranu Vídně spojily síly dalších křesťanských panovníků.

Král Jan III. Sobieski se tedy musel rozhodnout, zda se přidrží svých stoupenců z profrancouzských řad nebo jestli přijme spojenectví s Habsburky. Nakonec využil možnosti spolupráce se svým jižním sousedem, zvláště když se skýtala naděje, že císař Leopold I. (1657-1705) podpoří volbu Janova syna Jakuba Ludvíka za budoucího polského krále. V dubnu 1683 podepsal smlouvu o přátelství s Habsburky. Mezi námi, Leopold I. by Turky před Vídní sám nezvládl.

Když se Kara Mustafa dozvěděl, že se ze západu valí německo-rakouské oddíly a ze severu postupuje elitní polská jízda, nařídil frontální útok. Ale to bylo již pozdě. Králi Janu III. Sobieskému trvala cesta pouhých osm dnů. Dobové zprávy nepostrádají i popis královské hostiny v Olomouci, na kterou bylo připraveno dvanáct skopců, čtyři telata, jeden vůl, kopa kaprů a štik, osm beček piva, čtyři vědra vína, cent másla čerstvého a cent másla převařeného.

Polskému vojsku trvalo přemístění k Vídni celkem patnáct dnů. Jízda směřovala přes Hranice, Lipník až k Mikulovu, kde se spojila s vojsky pěšími. Ta putovala přes Opavu, Dvorce a Olomouc.

Spojená říšská, habsburská a polská vojska čítající asi 70 000 mužů přitáhla 12. září k Vídni, aby metropoli habsburského impéria osvobodila od obležení ze strany asi 138 000 mužů Kary Mustafy Paši, zahájeného o dva měsíce dříve. V relativně krátké, ale velice zuřivé a krvavé bitvě křesťanská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieskim a knížetem Karlem V. Lotrinským osmanskou armádu rozdrtila a zahnala na útěk. Zajímavé je i to, že vlastní rozhodující bitva představovala první válečnou zkušenost pro Evžena Savojského. Při předchozí obraně Vídně se vyznamenal český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který později předsedal dvorské válečné radě Habsburků. Duchovní podporu spojenému vojsku zajišťoval kapucín Marek z Aviana.

Jan III. Sobieski triumfálně vstoupil do osvobozené Vídně. Vítězná strana přišla k mnoha tisícům zajatců a k obrovské kořisti. Získala mimo jiné i stan s mnoha poklady Kara Mustafy. Naopak Osmani byli zatlačeni nazpět a Kara Mustafa byl na rozkaz sultána popraven (zardoušen). Jan III. Sobieski se stal válečným hrdinou, což uznali i samotní Turci, u kterých získal jméno Lev z Lechistanu. Turci totiž označovali Polsko jako Lechistan.

Jen pro zajímavost. Obyvatelé Vídně na bojišti nacházeli mnoho zbraní, které odhodili prchající Turci, a také mnoho neobvyklých a neznámých věcí. V kožených schránkách nosili někteří Turci do boje amulety, které je měly ochránit před nepřítelem. Pečetidla a otisky pečetidel s arabskými nápisy se proto staly vítanými suvenýry pro vítězné Rakušany. Mezi mnohé turecké amulety a pečetě, které se z vídeňského bojiště po letech a často velkými oklikami dostaly až do kynžvartského zámeckého muzea kancléře Metternicha, patří například i otisk pečeti, kterou užíval i sám osmanský velkovezír Kara Mustafa k pečetění svých listin.

Jeden z talismanů na kynžvartském zámku byl prý dokonce původně zhotoven v dalekém Kašmíru ze vzácného kamene „čar čunar“ (“čtyři platany“) paláce Ichangheri. Kámen byl zasazen do stříbra a ve formě amuletu ozdoben hvězdou a arabským nápisem.

Při obléhání Vídně se ale nekouřilo jen z kanónů. Turci ve svém táboře zdatně bafali ze svých dýmek. Kouření tabáku bylo v Turecku značně rozšířené už roku 1605, kdy Turci poprvé poznali tabák od anglických kupců. Mimochodem: do Čech se kouření dostalo prostřednictvím pěti set anglických vojáků, které poslal roku 1620 anglický král Jakub I. na pomoc svému zeti, „zimnímu králi“ Bedřichu Falckému.

Turci kouřili dva druhy dýmek - čibuk a nargileh. Tresty za kouření byly ovšem zpočátku velmi přísné: takovému kuřákovi za trest prostrčili troubel skrz nosní přepážku. Sám sultán Murad IV. prý procházel městem a nechal usmrtit každého, kdo byl přistižen při kouření. V letech 1632-1637 prý nechal popravit 25 tisíc lidí! Překvapivé množství troubelí dýmek z višňového dřeva i samotných hlaviček tureckých dýmek je opět v kynžvartském kabinetu kuriozit. Turci od Vídně utekli a jejich poklady z bojiště a z opuštěných táborů si našly cestu do mnoha evropských soukromých sbírek.

Poraženého velitele Kara Mustafu nechal devatenáctý osmanský sultán Mehmed IV. „Lovec“ 25. prosince 1683 v Bělehradě zardousit. Po dobytí Budína roku 1686 a po prohrané bitvě u Moháče v následujícím roce byl však i on sám sesazen. Turci byli postupně vytlačeni z celého Uherska a karlovickým mírem 26. ledna 1699 uznali obnovené uspořádání evropských hranic i politických poměrů. Kouř z bojišť se tak alespoň na chvíli rozptýlil. Voňavý kouř z tabáku však nastoupil své nezadržitelné vítězné tažení Evropou.

Snad jen poznámka na závěr. Polsko, jakkoli mnohokrát v historii jako stát zmizelo z mapy Evropy díky dravosti Německa, Ruska i rakouské monarchie, má v dějinách Evropy své nezastupitelné místo. Poslední pokus o jeho likvidaci se udál v době od 1. září do 5. října 1939, když přepadením Polska vyvolali Hitler a Stalin druhou světovou válku. Polské území bylo rozděleno mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko. Poláci byli přesto našimi velkými spojenci nejen v roce 1683, ale například také v revolučním roce 1848, i poté v době českého národního obrození a o sto let později v době komunistické normalizace. Doufejme, že si polský expremiér, předseda Evropské rady Donald Tusk, v dohledné době připomene svého slavného krajana Jana III. Sobieského.