Upozornění: Následující text není čistou recenzí – má příliš osobní charakter. Ale je výpovědí o filmu, který teď přichází do kin. V každém případě si můžete alespoň udělat náhled, co vás čeká, když na něj půjdete. A myslím, že by vás nemusel zklamat.

Kolegyně navštívila Oxfordskou knihovnu. Jeden z tamních vědeckých pracovníků se tázal na její odbornou specializaci a hrdě dodal, že jeho „subject“ je legenda o Tristanovi a Isoldě. Němě pokývla: zabývala se automatizovanými katalogizačnímu systémy. Jak jsem jí záviděla! Tristan a Isolda - jeden z nejúžasnějších fantasy příběhů, jsou můj subject.

Celé roky jsem doufala, že někdo ten filmařsky vděčný epos adaptuje. Abych parafrázovala „Princeznu nevěstu“: láska, boj, magie, zápasy, útěky, nenávist, bolest, smrt, a zase láska vzdorující nicotě -

Když se konečně objevovaly vytoužené filmové tituly, nesly jedno zklamání za druhým. Utahaná romance. Trhlý experiment. Béčkový akčňák. Kreslená variace pro děti. A teď snímek od Kevina Reynoldse, co natočil „Rapa Nui“, „Vodní svět“ a „Robina Hooda“…Kdysi se na tristanovskou látku chystal Ridley Scott; tuto verzi alespoň produkoval.

Mám jásat, nebo ne?

Nelituji, a nejsem nadšená - co řeknete vy, to se uvidí, až film shlédnete

Z opulentního materiálu si autoři jako obvykle vytáhli jen část celé legendy, tentokrát ještě menší a hubenější. Zato přidali „ze svého“ a příběh podlepili zápletkou s tématem dobové mezinárodní situace. Nesvorné britské kmeny kontra agresivní Irsko…

Chápu, že celý epos do dvouhodinového filmu nenacpete. Zkousla jsem i zásadnější změny, vždyť bez úprav nebylo možné dostat na plátno ani „Pána prstenů“. Přesto je mi líto celé pokladnice efektních a působivých motivů a momentů, které by se ve filmu náramně vyjímaly. Tvůrci je nelítostně obětovali úměrné stopáži a moderně romantizujícímu pojetí.

Jacksonovu dílu se „Tristan + Isolda“ podobá snahou domýšlet motivy v předloze, scénářem, který důmyslně zhušťuje děj, stylem ve znamení historické věrohodnosti. Stavby, kostýmy a zbraně kouzlí atmosféru raného středověku; ovšem hudba a tanec při dvorské slavnosti přišly z časů o pár set let mladších. V realistických šarvátkách cáká krev a neschází dnes už poměrně častá naturalistická ukoptěnost aktérů. Tím také film připomíná „Statečné srdce“, možná i skutečností, že v Americe příliš nebodoval, ale Evropanům se hodně líbí. Ostatně na tuzemské databázi scfd.cz má o něco víc bodů (79%) než na imdb.com (71).

U „Tristana + Isoldy“ si vzpomenete na „Krále Artuše“. Může za to jistá komornost - vzdor akčním scénám - , a četné odkazy na římskou minulost Británie. Vždyť se tenhle snímek také odehrává téměř ve stejné době, snad o nějakých padesát let později. A napadne vás taky „Trója“, to kvůli konci, který je překvapivě úplně jinak, než legenda vypráví… Dobře, tak ne úplně, jen částečně.

Zbavím se přehnané závislosti na předloze a přiznám: proč by to tak ve příběhu o Tristanovi a Isoldě nemohlo být, pokud se skutečně udál? Podle historiků měl reálný předobraz! A jestliže tuhle prastarou historku někdo nezná (určitě se pár lidí najde), alespoň nebude zarputile reptat: „Je to jinak!“, jenom si vychutná působivý konec.

A vy, kteří jste se s profláknutou love-story dosud neseznámili, tož vězte:

Král, královna a první rytíř

Tenhle milostný trojúhelník je starší a mnohem lepší příběh než král Artuš, nevěrná Guinevra, rozervaný Lancelot. Dávný epos o Tristanovi a Isoldě Zlatovlasé není pouze záležitostí dobrodružných akcí a drsně dramatických scén, i když je jich tam habaděj. Staví především na nesmírně silném vztahu tří lidí: cornwallského vladaře Marca, jeho krásné manželky Isoldy a mladého válečníka Tristana, který je Marcovi, svému strýci a pěstounu, nesmírně oddán a který pro něj tu zlatovlasou dívku získal. Sám ale kvůli ní ztratil srdce – a ona kvůli němu také. Jenže svého laskavého, šlechetného chotě nemůže nemít ráda...

Komu by připadalo tohle dilema trochu „out“, ať si představí, že za dávných časů nešlo jen tak říct: sorry, já tě chci opustit, i když jsi král. A jestli emocím prý dnes ubývá na síle, tak city téhle trojice byly silné a prudké jako vlnobití na moři, jež dělí Cornwall a Irsko.

Podle legendy spojil rytíře Tristana a Isoldu, irskou princeznu, omylem požitý kouzelný nápoj. Její matka jím chtěla zajistit, aby se Isolda zamilovala do Marka, svého nastávajícího, a tak se předešlo všem komplikacím. Milostná vášeň rozdmýchaná magií vedla Marcova synovce a zlatovlasou královnu do řetězce touhy a nebezpečí. Díky Tristanovým osobním nepřátelům jejich nevěra samozřejmě praskla. Mark si zoufal a zuřil a smiřoval se; po dalších příhodách, akčně strhujících a emotivně vypjatých, Tristan nakonec odešel, aby uchránil Isoldu trápení. Oženil se - a vrátil se k Isoldě, aby nakonec všechno špatně dopadlo.

Hle, milá moje, osud náš: tak spájí láska mne i vás

- praví Tristan ve středověkém zpracování legendy a podává Isoldě snítku hlohu, ovinutou popínavým kozím listem.

Milostná zápletka zůstala ústředním bodem příběhu i v tomto moderně odlehčeném zpracování. Film domýšlí a dotváří nejen vztahy mezi protagonisty – Tristanem, Isoldou a Marcem, ale také situaci Britských ostrovů za „temných dob“. Tím se ovšem do akční a citové složky filmu prolíná obraz politiky za barbarských časů Evropy: pragmatická krutost, lest, vojenské zásahy, diplomacie stejně rafinovaná jako dnes. Ne že by schéma neodpovídalo (pravděpodobné) realitě, navíc původní předloha tento motiv naznačuje.

Na jedné straně tento krok dává legendě historické zakotvení; ale současně ho proměňuje a posouvá do jiných souvislostí. Z původního pestrého koberce provázaných epizod, které mají hlubší význam a bohatý obsah, zůstala jen milostná romance. Navíc tak mizí všechna keltská magie originálu: irský drak, obr a jeho psík s duhovou srstí, zlý trpaslík čaroděj, dokonce i sám čarovný nápoj.

Místo toho se režisér snažil vdechnout filmu kouzlo Anglie na úsvitu středověku, čarovat s překrásnými filmovými obrazy, vtáhnout diváka do osudů hlavních postav a jejich rozjitřených vztahů. Nejedna scéna dosahuje k nejvyšší laťce filmových výkonů a vyvažuje chvilky, kdy záběr příliš prodlévá v předimenzovaném dialogu.

Točilo se u nás v Čechách, také v titulcích je uvedena Česká republika jako kooprodukční partner. Hned v prvních minutách filmu objevíme Průhonice, Marka Vašuta coby piktského náčelníka a Barboru Kodetovu jako Marcovu první manželku - oba zabijí poměrně brzy. Nechci nahrávat lokálnímu patriotismu, ale šermířské scény (ve filmu jich opravdu není málo) umíme skvěle!

Casting se vydařil: postavy jsou charismatické, třebaže netrpí plytce líbivým vzhledem, a to ani ústřední milenecká dvojice (ne každému diváku ti však bude vyhovovat). Roztomile padoušský irský král: dobrý vládce musí dělat špatné věci (David O´Hara). Marc ve strhujícím podání Rufuse Sewella („Příběh rytíře“) – typově dokonale vyhovuje představě vládce z post-románského období. Tvůrci se nesnažili z Marca udělat dědka, vždyť podle příběhu měl být dosud mužem v plné síle, leč alespoň jej handicapovali zmrzačením.

Úlohu Tristana svěřili Jamesi Francovi, známému ze „Spidermana“ – pohled temných očí tu a tam připomene smutnou opičku. Ale na to, jak role hrdinných milovníků bývají nevděčné, si Franco vede dobře a uhraje i zvlášť vypjaté okamžiky. Isolda Sophie Mylesové (Erika z „Underworldu“) není ta oslnivá zlatovláska z legendy, ale nepostrádá jiskru, duchaplnost i teskný půvab.

Ysott ma belle, Ysott m´amie, en vos ma mort, en vos ma vie

„Isoldo, přítelkyně, jsi můj život i smrt.“ Filmová Isolda dlouze předčítá Tristanovi milostné verše z knihy a znovu a znovu opakuje to, co je řečeno v mezititulku. Proč ne, Irsko bylo v těch dobách výspou kultury, králova dcera jistě mohla umět číst. Ale starý příběh byl stručný, neplácal se ve zbytečně sentimentálních proslovech. Isolda z literární předlohy byla samostatná a energická, ale vzdor citlivému pojetí Sophie Mylesové ji tvůrci pojali až příliš feministicky. Tady se objevují snad největší slabiny jinak zdařilého snímku (když odhlédneme od radikální inovace starého eposu).

Dojem komornosti filmu je dán těžištěm příběhu soustředěným na trojici hlavních osob. Za druhé nutným stažením košatého děje - stručnější varianta vydá na poctivého půldne vyprávění - do pouhých dvou hodin, a pak možná rozpočtem. Historické filmy (navíc s nutnými počítačově generovanými či upravenými sekvencemi) nejsou levná záležitost. Ačkoliv by se měly na plátně srážet vojska, kaskadérů je stěží pár desítek. Nu což, když vedl vládce z oněch časů do boje dvě stě mužů, patřila mu malá armáda - ovšem mocný irský král jich tu má mnohem méně.

Dal by se vyčítat volnější rozjezd, třebaže má divák pochopit souvislosti dění, a uspěchaný konec; dobově nevěrohodné a rozmělněné proslovy, méně přehledné pasáže, kdy se narychlo posouvá děj intrikami a útoky.

Mám zmíněné výhrady a zůstává mi touha vidět ten příběh v dokonalejším ztvárnění. Přesto bych si poslední verzi „Tristana a Isoldy“ cenila z doposud natočených verzí nejvíce. Postavy skutečně žijí, jsou uvěřitelné, nají své sny i své chyby. Byť se mezi šarvátkami zbraní i citovými střety najdou momenty méně zaplněné, děj se odvíjí bez prodlévání. Strhující obrazy Zlatého hradu nad řekou, hořících pohřebních člunů, jež vyplouvají na širé moře; zběsilé záběry z turnaje barbarských náčelníků; okamžik, kdy se Marc a Tristan střetnou v podzemí pevnosti - i vlastní duše. Věčně plynoucí vody, jež odnáší život jako vzpomínku…

Můžete tomuhle filmu propadnout; je možné, že vás neosloví. Ale tak či onak na něj tak snadno nezapomenete.

http://www.tristanandisoldemovie.com/ - nedejte se odradit hudbou na této stránce. Ve filmu zní starobyle a s jednoduchostí, aby dokreslila obraz příběhu.