Závidím lidem, že nejsou já. Že je nepronásledují mé otázky. Když jem žil v Bonnu, nakupoval jsem každé ráno na Hardtbergu mléko a rohlíky u Inda, který později vedl IT oddělení ve Škodovce v Mladé Boleslavi, zeleninu u Íránce, italskou restauraci provozoval Polák, který měl za ženu Italku, čistírnu vlastnili Turci, kousek od našeho domku měl redakci Annonce Čech Josef Kudláček a sýry a paštiky tam každou sobotu prodával Francouz v pojízdné prodejně. Můj bratr, který tam žije dodnes, má přítelkyni, která se narodila na Sardinii, vyrostla v Paříži, studovala v Londýně, pracovala v New Yorku a pak v Düsseldorfu. Jediný „cizinec“, z kterého si bonnští rodáci dělali legraci kvůli němčině, byl vedoucí supermarketu, protože měl bavorský přízvuk.

Nedávno mi vyprávěl profesor Jan Rubeš, který žije v Bruselu ve slepé uličce, kde je asi deset v řadě stojících domků. V posledním bydlí dva staří Bruselané, kteří sem přišli z Flander před čtyřiceti lety: jsou to Vlámové. Vedle nich rodina Vietnamců. V dalším domě rodina původem z Konga, se čtyřmi dospívajícími dětmi. Pak čínští manželé s malým chlapcem a jejich sousedé jsou Indové, každý ve svém domě, z nichž jeden má za manželku Španělku a druhý Řekyni. Na konci ulice pak žijí dva Češi, profesor Rubeš a jeho žena. Všichni se znají přinejmenším patnáct let, hovoří spolu francouzsky a nikdo nemá ani strach, ani pocit ohrožení.

A podobně nedávno v Salonu Práva popisovala Markéta Pilátová, která se v brazilském Porto Alegro podílí na výuce češtiny, jaké prostředí vládne na univerzitě. Koordinátor mezinárodních vztahů mluví brazilskou portugalštinou, ale jeho prarodiče přišli z Francie. Paní Pilátová, která tam přišla z Čech, je přidělena k ženě, která pochází z Japonska. Po jednání nastoupila do autobusu, kde se hovořilo německy. Nebyli to ale čistokrevní Němci ale tzv. Bohemios, jejichž předci přišli z Liberecka.

Samozřejmě je rozdíl mezi tím, jak přistěhovalci žijí v severní Evropě, v jižní Evropě či v Maghrebu nebo zmiňované Brazílii.

Slumů v Evropě najdeme velmi málo, zatímco stačí přejet lodí z Gibraltaru do africké Ceuty a už pár metrů za přístavem vidíte stovky lidí, kteří žijí v kartonech od televizorů či praček, nic nevlastní, ani doklady. A Brazilci, říká Markéta Pilátová: „Jsou zvyklí na to, že život je ve své podstatě divoký a neuspořádaný. Zprávy z Evropy je nedojímají. Uprchlické tábory tam jsou v každém trochu větším městě.“ Při pohledu zvenčí a zvláště z jiných kontinentů se nám nic neděje. Mrtvé národy a civilizace jsou jen ty, které se odmítají změnit, které ztratí schopnost se přizpůsobit nové situaci. Jenže co s tím naděláme, když naše přirozenost je v mezeře mezi zděděnou duší a vysněným Bohem. A mé já je jen vnitřní socha, která ztrácí obrysy kvůli mým nezodpovězeným otázkám.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus