19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Reflexe dějin

25.3.2019

Pozvali mě do vratislavské Vozovny na premiéru filmu Adama Turuly „Za vaše a naše otroctví“. A jen co jsem tu větu napsala, vidím, že ji musím trochu vysvětlit. Vozovna ve Vratislavi je skutečně bývalá autobusová vozovna, kde v srpnu 1980 začala stávka na podporu dělníků stávkujících na pobřeží Baltského moře a kde se rodily nezávislé odbory Solidarita. Dnes tam sídlí Centrum historie, které může Praha Vratislavi zatím leda závidět; jde totiž o poválečnou historii, o dějiny času, kdy se Vratislav proměňovala v polské město. (Holubi z naší římsy mi naštěbetali, že i město Praha uvažuje o nějakém muzeu komunismu, ale vrkali, že má být založeno výhradně na lidských příbězích: moc se mi to nezdá, hlavní expozice vratislavské Vozovny sice lidi rozhodně nepomíjí, přece jen však běh času mapuje obecněji… ale uvidíme.)

Název filmu parafrázuje slavné heslo polských povstalců „Za vaši i naši svobodu“. Film totiž nabízí mozaiku vyprávění, vzpomínek a reflexí vztahujících se k polské účasti na srpnové okupaci Československa v roce 1968. Přišla mi zábavná epizoda, kterou popisuje jeden pamětník: na organizovaném výletu do Českého Těšína kdosi (asi pořadatelé) rozdal účastníkům papíry s napsaným heslem „Ať žije Rudá armáda“, aby je provolávali na náměstí. Představa, jak houf mladých Poláků a Polek v Českém Těšíně skanduje v srpnu 1968 takové heslo, je dost překvapivá. V Polsku je historie vnímána víc a citlivěji než u nás – a Rudá armáda tam moc dobrou pověst neměla ani v šedesátých letech, ani nikdy jindy.

Po filmu následovala velezajímavá debata, v níž se samozřejmě přetřásala účast polských jednotek při okupování Československa. Neměla jsem k tomu moc co povědět. Pokud se pamatuji, brali jsme okupaci jako akt Varšavské smlouvy, o kterém samozřejmě, jako o všem, co se té instituce týkalo, rozhodli v Kremlu – a náš vztek mířil ke Kremlu. Nejsem ovšem v tomto případě rozhodující pamětnicí, protože jsem v Praze žádné polské vojáky neviděla: možná to tam, kde skutečně byli, vnímali lidé jinak.

Zaujalo mě ale, že tehdejší účast při okupaci dodnes nedá Polákům spát; v diskusi se ozvalo hodně vzpomínek i hodnocení. Nemohla jsem si dost dobře říkat, že jsou to jejich starosti. I naše armáda se přece chystala na vpád do Polska, pro změnu v době, kdy ve vratislavské vozovně ještě parkovaly autobusy a Kreml zvažoval, jestli mají v Polsku udělat pořádek oddíly Varšavské smlouvy včetně těch československých, nebo zda to Poláci zvládnou sami… V roce 1968 byl ovšem podle historických materiálů první, kdo mluvil o nutnosti zásahu v Československu, komunistický vůdce Władysław Gomułka, a to už v březnu.

Každopádně bych film „Za vaše i naše otroctví“ vřele doporučila k promítání a diskusi i tady v Česku. Nemáme sice – aspoň zatím – žádné muzeum podobné Vozovně ve Vratislavi, ale lidí, které historie ještě zajímá, by se na naplnění několika sálů určitě našlo dost.

LN, 22.3.2019