Protože trpaslíci poznamenali celý můj život zásadním způsobem, zaujala mě v Mladé frontě Dnes zpráva, že severočeská policie vyšetřuje množící se krádeže zahradních sošek: trpaslíků, jelenů a vodníků. Glosa upozorňovala na to, že ve Francii byla v letech 1996 a 1997 založena Fronta za osvobození zahradních trpaslíků, která si kladla za úkol jejich navrácení do volné přírody. Toto hnutí se údajně ve Francii rozpadlo, ale má odnože ve Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Německu a nejnověji i ve Spojených státech.

Tato zpráva mně přišla jako velmi aktuální, ale začnu vzpomínkou. Moje první setkání s trpslíky se odehrálo v květnových dnech roku 1945. Jakmile skončila válka, vykoukl jsem z našeho malého rodinného krytu a s úžasem si prohlížel zahradu. Bělala se obvázanými ruskými válečníky, kteří polehávali mezi rozkvetlými šeříky, rododendróny a azalkami. Celé dny. Jen v noci, když vesnice ulehla ke spánku, se vydávali na lov. Z okolních zahrádek kořistili sádrové trpaslíky. Jak se u nás tito bojovníci náhle zjevili, tak zase zmizeli. Zanechali však po sobě náramné překvapení: Snad na místě každého Rusa mně zbyl alespoň jeden trpaslík s červenou špičatou čepicí. Hleděl jsem na tu zahradu jako na zjevení, zcela přimrazen k zemi. Zranění vojáci se prý k trpaslíkům modlili jako k bůžkům.

Tento pocit mám i z let 1948 a 1968, jen s tím rozdílem, že trpaslíci, kteří se náhle díky Rusům zjevili, seděli na všech důležitých úředních postech a byli živí. Byli jsme jimi ale opět uhranutí a někteří z nás je začali vzývat jako bůžky. Dovoluji si tvrdit, že právě tato opakující se zkušenost s trpaslíky je naším největším generačním zážitkem. Byli jsme dvakrát svědky, jak se jim musel přizpůsobit chod celé země a jak se postupně velká většina lidí v trpaslíky proměnila nebo alespoň předstírala, že jsou také trpaslíky.

Takových lidí, kteří na tuto hru nikdy nepřistoupili bylo velmi málo. Zatímco jiní agilní občané se hry zúčastňovali a snažili se získat různé vlivné pozice mezi trpaslíky, to jest šli na celou věc jaksi úřednicky, funkcionářsky, účelně, hrstka statečných od prvopočátku hájila to "neúčelné", ale podstatnější: jazyk jako prostředek sloužící především k poznání skutečnosti. Upozorňovala vždy na to, že fráze vnikající do přirozené řeči ji mění v antijazyk, který skutečnost zatemňuje a zamlžuje, a tedy zabraňuje v poznání, že nelze tvrdit, že celý běh světa směřoval jen k tomu, aby ho řídili trpaslíci.

Aktuální se mi zdá zpráva z MF Dnes proto, že trpaslíci mě v roce 2013 zase dohnali: vylezli z lesa, derou se opět do státní správy a mluví na nás podobnými frázemi, podle kterých je můžeme bezpečně identifikovat. Červené špičaté čepice sice nechali v lese, abychom je hned nepoznali, slova je ale prozrazují, jsou falešná, a tím usmrcují kořeny společnosti. Bohužel, někteří lidé trpaslíky začínají uctívat jako Rusové v roce 1945. Situace je ale o to horší, že veřejný prostor se rozpadl. Rozdíl mezi tím, co se bere jako dané, a tím, o čem se musí diskutovat, se vyčerpal. Agora je v troskách. Proto i já se hlásím k Front de liberaton des nains de jardin a křičím: Vraťme trpaslíky zpět do lesa, kam patří.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus