10.5.2024 | Svátek má Blažena


FEJETON: Do kterého talíře

14.7.2016

Dnes o práci literární, nebo aspoň stylistické. Občas mě lákají, abych se účastnil výuky tvůrčího psaní. Ono tedy, mám na kontě přes padesát knižních titulů, takže jakési zkušenosti by tu byly. Jenom nevím, jestli se taková věc dá učit, a když tedy se nabídkám vykrucuji, není to ani tak proto, že bych nechtěl, jako spíš proto, že nevím, co bych tam měl učit. O to víc se angažuju ve výuce fotografie – třebaže nejsem fotograf profesionál. Ale vím, co učit, a umím to učit. To jsou ty paradoxy.

Onehdy mě osvítila jiskřička poznání. Vyprávěl jsem příteli Jiřímu, co se onehdy stalo. Moje milá žena Ljuba mě pozvala na oběd do zdravotní salátové jídelny. Poručila si pořádnou porci rajčatové polévky a zeleninový zámotek. Já se držel při zdi a dal jsem si polévku bramborovou a zámotek, který měl zmírněný koeficient zdravotnosti, jelikož v něm byly ostružiny. Usadili jsme se ke stolku, mají tam malé stolky, a že budeme hodovat. Okusili jsme, vzájemně ochutnali a ta rajská byla fakt skvělá, moje bramboračka neslaná. Naštěstí na dosah ruky byla polička, na zdi, ve výši hlavy. Na ní slánka, pěkně velká, zřejmě se tu počítá s dosolováním. Nahmátnu slánku, prsty sklouzly, bác, slánka sletí do talíře a přestěhuje polévku Ljubě na bílou blůzku.

Tak nějak jsem to vyprávěl příteli Jiřímu. Smál se a pak poznamenal, jaké to bylo štěstí, že slánka sletěla do bílé bramborové a nikoli do červené polévky.

U šlaka, jenže ona sletěla do červené rajčatové polévky! Přemýšlel jsem, kde se stala chyba, zdali jsem to špatně vyprávěl, anebo zda je přítel Jiří nedovtipný. Varianta první je ta správná, neobratný vypravěč. Hned jsem si vzpomněl na povídku, kterou jsem kdysi četl. V paměti mi uvízla epizoda:

Na chodníku před hotelem stáli dva muži, zastavilo auto, vystoupil z něho další muž. Z hotelu vyšel muž a žena, chvilku si povídali s těmi na chodníku, načež muž nasedl do auta a auto odjelo, zatímco jiný muž vešel do hotelu a ostatní si dál povídali na chodníku. Studoval jsem tenkrát tu povídku a snažil se pochopit, kdo vylezl z auta, který muž nasedl do auta a odjel a kdo dál debatoval na chodníku. Zkoumal jsem to hodně pozorně, bohužel marně. Dokonce se zdálo, že osoby na chodníku nemají stálý počet, že ten hlouček pulzuje, nabývá a scvrkává se.

Průnikem obou příhod, jedné zažité, druhé načtené, vykřísla jiskra poznání.

Je třeba vyprávět tak, aby bylo laskavému čtenáři jasné, do jaké polévky spadla slánka.

Není to pravidlo tak jasné, jako třeba že e=mc na druhou, nicméně nějakou racionální podstatu v něm najdete. Při četbě nejednoho textu pak zjistíte, že autor neumí vyložit, ani do kterého talíře slánka spadla, ani kolik lidí stojí na chodníku.

Tohle bych tedy vykládal studentům, kdybych se měl před ně postavit. Jenom nevím, co bych jim měl říkat v další lekci.

LN, 11.7.2016