20.3.2019 | Svátek má Světlana


EVROPA: Vyšehradský začátek konce EU

19.9.2016

Uherský Visegrád je co do názvu přejímkou původního slovanského Vyšehradu. Po konci komunistických středoevropských diktatur vzniklé visegrádské uskupení bylo přirozeným výrazem odvěkého úsilí: Dát dohromady společné zájmy menších národů a států neklidného, geopoliticky klíčového a z obou stran ohrožovaného evropského území mezi Německem a Ruskem. Střídavě se o to před vznikem Visegrádské skupiny postupně snažila Sámova říše, říše velkomoravská, stát český, polský, uherský, habsburské Rakousko, a v podobě Malé dohody Masarykovo Československo. V dějinách střední Evropy je dnešní uskupení z maďarského Vyšehradu již osmým takovým pokusem v řadě. Z toho plyne poučení, že politické úsilí o společné jednání je v tomto prostoru zřejmě úsilím přirozeným a nutným. Proč kdysi, a proč nyní?

Co zde má společného minulost s přítomností? Mnoho: Rozhodujícím důvodem pro trvalé snahy o propojení středoevropských států mezi Německem a Ruskem je jejich umístění v prostoru, který je rozhodující pro vztahy mezi Evropou, Ruskem, Asií a Afrikou. Kdo toto území ovládá, ten o podobě těchto vztahů rozhoduje. Proto tak silný zájem hlavně jak z Ruska, tak Německa, abychom si my, kdo zde žijeme, o sobě svobodně nerozhodovali. Proto takový zájem, aby to byl někdo jiný, kdo se domnívá, že na to má přednostní právo. Údajně přednější než my. Jenže svoboda je nedělitelná a nedotknutelná, a v tom je vlastní jádro středoevropského problému.

V poslední době má takový problém, a to s Německem, Rakousko. Proto se v Rakousku a naposledy i na Pražském hradě, mluví o možném připojení Rakouska k Visegrádu, a tak vytvoření samostatnější Unie v EU. A proto jsou zastánci nepřirozené uniformity EU a jejího rozhodujícího německého řízení tak zásadně a jednoznačně proti. Naposledy vládní tajemník české vlády pro evropské záležitosti a komunikační spojka mezi sekretariátem Evropské rady a naší vládou Tomáš Prouza v České televizi večer 16. září.

Jenže pan Prouza asi vůbec netuší, že snahy o připojení Rakouské republiky ke svobodnému a demokratickému středoevropskému uskupení mezi Německem a Ruskem nejsou v dějinách vůbec nové. Když byl letos začátkem léta na státní návštěvě České republiky rakouský prezident Heinz Fischer, jel po příjezdu z Vídně z pražského Wilsonova hlavního nádraží za českým prezidentem Zemanem do Lán záměrně symbolicky ve vagonu prezidenta Masaryka. Proč asi?

Předchůdce Heinze Fischera, první prezident nově vzniklé Rakouské republiky Michael Hainisch, přijel na jaře r. 1921 do Lán za prezidentem Československé republiky Tomášem Garriguem Masarykem. Oba se dobře osobně znali, původně jako studenti vídeňského Akademického gymnázia. Hlavním politickým účelem návštěvy prvního rakouského prezidenta na Lánech bylo podepsání Lánské dohody, jež se měla stát předstupněm vstupu rakouské republiky do Masarykem inspirované, tou dobou postupně vznikající Malé dohody. Co byla Malá dohoda?

Malá dohoda se v Masarykových záměrech měla stát počátečním vzorovým impulsem pro vznik evropské jednoty na zcela jiných základech a zásadách, než na jakých později vznikla a dosud existuje Evropská unie. Mělo to původně být skutečně rovnoprávné sdružení států na území mezi Německem a Ruskem a od Skandinávie po Řecko, založené na společných politických a hospodářských zájmech. Z původního Masarykova projektu se Malá dohoda téměř do konce třicátých let stačila vytvořit a fungovat jako uskupení Československa, s ním tehdy hraničícího Rumunska a Jugoslávie. V Lánech k podpisu Lánské dohody oběma prezidenty v r. 1921 došlo. K přistoupení Rakouska k Malé dohodě ale již ne. Pro tehdejší nepřekonatelný odpor jak levicových, tak pravicových rakouských poslanců proti samotné existenci Československé republiky. Nyní tehdejší nepřátelské emoce z rakouské strany do značné míry vyprchaly, takže je v dnešních naléhavých podmínkách nepříliš demokratické a Německem zřetelně ovládané Evropské unie na co navazovat.

Přesto, že se ještě počátkem tohoto století někdejší nepřátelské postoje, zřejmě již naposledy, dramaticky uměle rozvířily. Došlo k tomu jak ve Vídni, tak v Mnichově a Budapešti, když nejvyšší zákonodárné sbory a vládní představitelé Bavorska, Rakouska a Maďarska svorně, okázale souběžně, a velmi ultimativně vyzývali Českou republiku, aby odvolala své poválečné zákony, jež právně umožňovaly realizaci rozhodnutí vítězných válečných spojeneckých mocností z Postupimi odsunout německé menšiny z československého území do Německa. V prvních měsících r. 2002 se tak načas vzedmula hysterie jakési evropské osy zla, jak jsem tehdejší vypjatou nátlakovou atmosféru s patřičným veřejným ohlasem označil na konferenci k pětiletému výročí Česko-německé deklarace, konané v Berlíně na německém ministerstvu zahraničí. Vypjatou situaci nakonec v dubnu 2002 v Praze po příjezdu z amerického jednání s prezidentem Georgem Bushem v zásadě uklidnil až britský premiér Tony Blair, když prohlásil, že spojenci trvají na závěrech svých poválečných ujednání z Postupimi.

Dnes je ale vidět, že reálně podložené obavy z přítomných hrozeb a naléhavá potřeba součinnosti odsouvají a fakticky odstraňují někdejší politicky uměle vyvolávané spory, jež pocházejí z evidentně odbyté minulosti. Tehdejší protivníci se nyní očividně a účinně spojují. Jejich dnešní spojení a součinnost obnovuje to, co je v dějinách vždy zájmově propojovalo: Úsilí o skutečně svobodné rozhodování o vlastním osudu.

Nejen střední Evropa, ale Evropa vůbec může dosáhnout všem prospěšný stupeň a způsob jednoty jedině a pouze na tomto základě. To byla výchozí podstata Masarykova záměru s Malou dohodou. A je to viditelně právě tak smysl existence nynějšího středoevropského útvaru, nazvaného podle uherského Vyšehradu, kde v r. 1335 došlo k účinnému propojení zájmů českého, uherského a polského státu. Jednota založená ve svobodě musí nahradit nedemokratický, podstatě a povaze Evropy zásadně odporující, a proto Evropě závažně a souvisle škodící útvar Evropské unie.

Připojení Rakouska k visegrádskému uskupení je nyní zcela přirozený a snadno uskutečnitelný požadavek. Nejen kvůli tomu, čím je střední Evropa, ale právě tak kvůli Evropě jako celku, a její lepší, protože svobodnější budoucnosti.

Autor je filosof



Diskuse


A. Reček
19:01
19.9.2016

J. Škodák
21:34
19.9.2016

I. Dekyský
21:47
19.9.2016

J. Škodák
10:20
20.9.2016

V. Vaclavik
15:54
19.9.2016

J. Spousta
14:46
19.9.2016

D. Polanský
12:07
19.9.2016

M. Prokop
13:38
19.9.2016

I. Schlägel
11:01
19.9.2016

K. Janyška
9:18
19.9.2016

Š. Hašek
12:32
19.9.2016

J. Kanioková
1:28
19.9.2016

P. Sulc
2:19
19.9.2016

P. Boublíková
5:31
19.9.2016

M. Šejna
8:33
19.9.2016

A. Alda
14:19
19.9.2016

počet příspěvků: 49, poslední 20.9.2016 10:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.