19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Varšavská smlouva 2.0

30.8.2016

Jedinou vojenskou akcí vojsk Varšavské smlouvy byla okupace Československa, kterou si minulou neděli nejneuvěřitelnější skupinky politiků připomněly nejneuvěřitelnějšími projevy. Jako vždy jsme si vyslechli historicky chybné (ovšem líbivé) úvahy o ruské okupaci. Patrně se nehodí připomínat, že se jednalo o okupanty sovětské, bulharské, polské, maďarské a – což je dnes dvojnásob politicky nekorektní – německé.

Jen o jeden den později, 22. srpna, svérázně připomněl tragické výročí invaze i premiér Sobotka. Ve svém projevu k členům českého diplomatického sboru mimo jiné pronesl pozoruhodnou myšlenku: „Jsem také přesvědčený o tom, že se dlouhodobě neobejdeme bez společné evropské armády. Věřím, že podzimní jednání Evropské rady v této oblasti přinese konkrétní závazky a návrhy.“

Zdálo by se, že se jedná jen o snaživé zvolání před čtvrteční návštěvou spolkové kancléřky Merkelové. O pouhou větičku, za kterou se může vzornému spojenci dostat pochvaly. Ve skutečnosti však tento výkřik zdaleka není ojedinělý. Zatímco premiér Sobotka hovořil k českým diplomatům, italský sociálně-demokratický premiér Renzi využil setkání s Merkelovou a Hollandem k publikaci devótního článku. Mimo jiné v něm prohlásil, že „musíme investovat do společné evropské obranné politiky, do digitálních inovací, do škol a kultury. Evropa je milující matkou našich hodnot, není chladným strážcem byrokratických pravidel, která je obtížné přijmout.“

„Milující matka“, která je prý zároveň „velkolepým projektem míru“, ostatně po společné armádě touží už od roku 1950. Plévenův plán tehdy usiloval o vytvoření Evropského obranného společenství, které mělo fungovat na základě společné evropské armády s jediným ministerstvem obrany. Plán selhal díky odporu francouzského parlamentu, který jej 30. srpna 1954 odmítl schválit.

Unijní elity se ovšem nikdy nevzdaly a zkoušely to stále znovu. Předseda Evropské komise Juncker se například nechal 8. března 2015 slyšet, že „Evropská armáda není od toho, aby byla hned nasazena. Ale společná armáda Evropanů by Rusku dala najevo, že to s obranou hodnot Evropské unie myslíme vážně.“ Myšlenku společné armády ostatně opakovaně podpořila kancléřka Merkelová. Den před hlasováním o brexitu například výhružně prohlásila, že„Evropská armáda je náš dlouhodobý cíl, ale nejprve musíme posílit Evropskou obrannou unii.“

Migrační krize a s ní spojený islamistický terorismus přišly unijním elitám vhod. Strach a panika vytváří ideální platformu pro budování integrace, kterou by za normálních okolností občané suverénních evropských států odmítli. Ti, kdo plánům na společnou evropskou armádu tleskají, by si však měli uvědomit několik méně líbivých skutečností:

Většina členských států Evropské unie je také členem Severoatlantické aliance. Očekávají snad unijní elity vojenský útok ze strany Finska, Irska, Švédska, Kypru, Rakouska nebo Malty, kteří jako jediní stojí mimo NATO? Je snad potřeba mít právě tyto armády pod kontrolou společné evropské armády?

Jedna z právních zásad, na které evropský právní systém po tisíciletí stojí, zní Pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají dodržovat. Ve skutečnosti však stěží nalezneme v novodobých dějinách jediný pakt, který by dodržen byl. Naše země byla ve 20. století opakovaně obětí porušení vojenských smluv. Halasův „zrady zvon“ však zvonil i v sousedním Polsku, které uzavřelo pakt o neútočení se Sovětským svazem v roce 1932 a s Německem v roce 1934. Pouhé dva roky po podepsání byl prolomen i sovětsko-německý pakt Ribbentrop-Molotov. Vojenské pakty vytvářejí falešný pocit bezpečí a důvěry. Proč by měla armáda kterékoli země Evropské unie reagovat na neobvyklý přesun spřátelených vojsk, pokud ji chrání společný vojenský pakt? Dokážeme si představit, co by mohla udělat hypotetická společná evropská armáda, pokud by Evropská komise znovu zopakovala, že „polská demokracie je ohrožená“? Kde by měla Varšava jistotu, že reakcí na „ohrožení polské demokracie“ nebude bratrská pomoc společné evropské armády?

Česká republika, stejně jako ostatní evropské státy, je bezpochyby v bezpečnostním ohrožení. Islamistický terorismus představuje reálnou hrozbu. Řešením však není odevzdání další složky suverenity do Bruselu a předání Armády České republiky jakémusi nadnárodnímu velení. Řešením je posilování české armády tak, aby byla schopna chránit české hranice a české občany. V roce 2015 byly výdaje České republiky na obranu 43,3 miliard korun. Ve stejném roce jsme odvedli do rozpočtu EU téměř shodnou částku: 41,9 miliard Kč. Pokud bychom tyto peníze použili na obranu země, česká armáda by měla k dispozici téměř dvojnásobný rozpočet. Ne společná evropská armáda, ne dotované cyklostezky, ne interakční tabule, ale suverenita a bezpečí naší země by přece měly být naší prioritou.

Připusťme na chvíli, že se bruselským socialistům podaří navzdory zdravému rozumu společnou evropskou armádu skutečně vybudovat. Jak by mohl vypadat text takové smlouvy? Možná, že jej všichni důvěrně známe:

Smluvní strany, znovu stvrzujíce své úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě založeného na účasti všech evropských států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, což by umožnilo sjednotit jejich úsilí v zájmu zajištění míru v Evropě, řídíce se cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů, v zájmu dalšího upevnění a rozvoje přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci v souladu se zásadou respektování nezávislosti a svrchovanosti států, jakož i zásadou nevměšování do jejich vnitřních věcí, rozhodly se uzavřít tuto Smlouvu.

Smluvní strany se zavazují v souhlase s Chartou Organizace spojených národů zdržovat se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo jejího použití a urovnávat své mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožován mezinárodní mír a bezpečnost.

Dojde-li v Evropě k ozbrojenému útoku proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě se strany kteréhokoli státu nebo skupiny států, každý stát zúčastněný na Smlouvě na základě práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu poskytne státu nebo státům, které byly takto napadeny, okamžitou pomoc, individuálně i v dohodě s ostatními státy zúčastněnými na Smlouvě, a to všemi prostředky, které považuje za nutné, včetně použití ozbrojené síly.

Pak už jen bude stačit, když text Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, neboť právě text „Varšavské smlouvy“ jsme citovali, podepíše místo Otto Grottewohla kancléřka Angela Merkelová a místo Viliama Širokého premiér Bohuslav Sobotka. Stěží kdo najde dva rozdíly. Bude však potom Evropa – a zejména Česká republika – skutečně v bezpečí?

Institut VK