Ve vztahu k Turecku neexistuje dobré řešení

Vztah Západu, speciálně Evropské unie, k Turecku připomíná chůzi minovým polem. Ať šlápnete kamkoliv a s nejlepším úmyslem, všude hrozí výbuch. Kdyby bylo Turecko v místě a roli řekněme Thajska, bylo by to jednodušší. Západ by kritizoval tamní vládu za její úlety a riskoval by nanejvýš to, že jeho turisté si budou hledat jinou destinaci. Ale Turecko zasahuje do Evropy zeměpisně a ještě víc svými ambicemi, EU udělala z Ankary ručitele své migrační politiky, navíc je Turecko jediný muslimský člen NATO, tedy i spojenec Západu. Proto hrozí minové pole.

Erdoganovo Turecko zažilo pokus o vojenský puč a je přesvědčeno, že Západ jeho reakci musí pochopit. Vždyť i ve Španělsku se v únoru 1981, pět let po smrti diktátora Franka, pokusili o puč vojáci z řad frankistů. Puč byl poražen, i Španělsko dělalo své čistky, ale už za rok bylo přijato do NATO a za pět let do EU. Kde je taková vstřícnost k Turecku?

Je těžké Erdoganovi vysvětlit, že Španělsko si tehdy upevnilo svou pozici západního státu, kdežto Turecko jako by vyráželo směrem východním. Čistky dosahují neskutečných rozměrů, postihují široké vrstvy (i bankovní úvěry pro „pučistické“ firmy) a vítězové hledají spojence na Východě, jak ukazuje Sýrie. Ačkoliv Západ nehájí Asada, ale sunnitské rebely (jimž Turecko fandí), Ankara ladí své vojenské angažmá v Sýrii víc s Ruskem než s NATO.

Jestli Turecko a vztah Západu k němu něco připomíná, není to Španělsko roku 1981, ale Itálie přelomu 70. a 80. let. Když komunisté dohodli „historický kompromis“ s křesťanskými demokraty a chystali se vstoupit do vlády, NATO začalo potichu uvažovat, jak by v tom případě uchovalo své citlivé informace z dosahu Moskvy. Dnes NATO potichu uvažuje, jak přesunout taktické jaderné zbraně z Turecka do Rumunska.

Západ tu není bez chyby. Nyní se široce debatuje o analýze německé rozvědky BND, že Turecko podporuje islamisty v regionu. Je užitečné ty věci zkoumat, ale proč s nimi veřejně šermovat, hrozí-li, že dosavadní spojenec Západu zamíří ještě víc na Východ? Lépe se k tomu postavily USA se zprávou o Saúdské Arábii. Ale obojí míří k téže otázce: Je Turecko (Saúdská Arábie) spíše součástí problému, nebo jeho řešení?

V těchto dilematech se Západ ocitá. Ale horší je, pasuje-li sám problematickou zemi do pozice řešitele. Dohoda o tom, že Turecko za hlídání své vlastní hranice získá bezvízový styk s EU, nevyšla z Ankary, ale z Berlína. To Německo poskytlo vydírací klacek. Teď se nemůže divit, když Ankara ten klacek zdvíhá a říká: EU po nás chce splnění 72 podmínek, ale my po ní chceme splnění daného slibu. Bude-li EU trvat na podmínkách, Turecko dohodu vypoví a pustí do Evropy migranty. Splní-li EU slib bez ohledu na kritéria, ztratí svou vlastní tvář. Prostě jako v minovém poli.

LN, 20.8.2016