Zaškrtával jsem si tuhle v jednom časopise slůvka populismus, populistický, a našel jsem jich v poměrně krátkém textu čtrnáct; je až s podivem, jaké oblibě se těší takto jmenovaný jev. Celý článek se pak nesl v nevysloveném, ale dobře čitelném smyslu: jest populismus stav mysli neřádný a zavrženíhodný, jímž počestný občan nemůže než opovrhovat. Nuže, jsem takový šťoural, že mi nestačí, prohlásí-li někdo určitý jev za neřádný, ale chci vědět proč a co by tedy mělo být místo toho, aby to bylo řádné, počestnému občanu přijatelné. I provedl jsem svou soukromou analyzu, jak následuje.

Nebýval jsem za svých školních let nijak příkladným žákem a v latině jsem byl jednou i na propadnutí, ale že slovo populus v ní značí lid, tolik jsem si ze škamen odnesl. Vím dokonce, ač jsme řečtinu na gymnáziu neměli, že týž pojem v ní zní demos. Postupme tedy dál. Z latinského slova populus neboli lid byl odvozen onen hojně frekventovaný termín populismus, z řeckého demos pak demokracie. Je to tak? Je. Pak mi ale, ke všem ďáblům rohatým a chlupatým povězte, proč jedna odvozenina z téhož slova značí zavrženíhodnou špatnost, druhá posvátnost nedotknutelnou možná až přespříliš? Pokusme se najít vysvětlení.

Začněme tou demokracií. Jak všeobecně známo, značí toto slovo vládu (řecky kratós) nikoli absolutistického monarchy, ani k moci se vedravších generálů a jiných potentátů, anobrž lidu. Lidu, prosím. Onoho lidu, jenž jest dle znění snad všech ústav světa jediným zdrojem státní moci. Má snad někdo něco proti ústavě? Nebo dokonce proti demokracii? Ne? No proto. Sám bych demokracii, jak je vesměs provozována, za futrál vší dokonalosti nepokládal; zahrnujíc celou společnost od moudrých a nadaných po hloupé a nenadané se nevyhnutelně stává vládou průměru, a s ohledem na politickou praxi, lovící volební hlasy mezi lidičkami nejsnadněji ovlivnitelnými, i podprůměru. Zatím ale nebylo nic lepšího vynalezeno a co bylo, končívalo zpravidla prů...švihem. Švýcarsko se svou přímou demokracií je pak jen jedno a pokusy o přesazení se nedaří.

Pokročme nyní k slůvku populismus a pokusme se určit jeho obsah. Dejme tomu, že je v občanstvu nezanedbatelným nebo dokonce většinovým dílem rozšířen určitý názor, nenachází však ohlas v oficiální politice. Tu vystoupí osoba veřejně známá, ať z kruhů politických nebo jiných, a opomíjeného názoru se ujme. Může to být nezodpovědný žvanil zjistivší si, co prostší dušičky rády slyší, a naladí svůj kolovrátek podle toho. Hluboce jimi pohrdaje sype z nestydaté huby radikální, akusticky řízná, ale nepoužitelná řešení, jež sám nebere za groš vážně. Je zbytečno plýtvat na takové latinskými slovy, postačí starý český tlučhuba.

Nebo osoba rozvážná, prozíravá, sama sebe a svůj prospěch za účel všeho nemající. Hledí ne na jedno či dvě volební období, jak jest obyčejem politických machrů, ale na generace dopředu. Má odvahu jít na kořen problému, pojmenovat příčiny a odhadnout následky ne pouze v přítomném okamžiku, ale v blízké a vzdálenější budoucnosti. Může se v odhadu mýlit, nikdy ale tak tragicky jako ti, kdož se rozhodli problému nedbat nebo jej rozličně omlouvat a zamlouvat, růžovou barvičkou blahých nadějí přetírat. Řešení navrhuje ne po způsobu tlučhubů rázná, jako když sekyrou mávne, nýbrž postupná a částečná, dobře věda, že pokusy o řešení na jeden nápřah sekyry ještě nikdy k ničemu kalému nevedly a nepovedou ani napříště. Že žádný problém nelze vyřešit beze zbytku; vždy že z něj něco zůstane a bude mít své následky, následky následků a tak pořád dál. Že svět už nikdy nebude, jaký před výskytem problému býval; a je třeba se s rozmyslem snažit, aby škoda, když už ji nelze zcela odvrátit, byla co nejmenší a život vlastní i potomků aspoň snesitelný.

Je-li navíc taková osoba nadána schopností své myšlenky srozumitelně uspořádat a předestřít veřejnosti, může v ní dosáhnout značného ohlasu. Pak ale nemluvme o populismu; kdo reaguje na mínění velkého dílu veřejnosti, dá mu formu a výraz, není populista, nýbrž demokrat v pravém toho slova smyslu.

A upravme si slovník. Je možno s něčím nesouhlasit, nenutno ale kolem sebe metat nejzběsilejšími výrazy, jaké lze nalézt. Máme taď tu uprchlickou patálii a v obyvatelstvu je znát jisté znepokojení; tu se noviny hned rozepsaly o hysterii. Nuže, ještě jsem nepozoroval, že by občanstvo běhalo ulicemi hystericky ječíc a rukama lomíc; pouze jeví starost. Starost o to, co se z řečené patálie ještě vyvine a jak to ovlivní život v zemi. Dělat si starost je přirozený lidský pud; kdo se v situaci, jaká právě je, oddává bezstarostnému jásotu, po zásluze je zván bláznem. Čítám rovněž o strachu, ne-li rovnou o nenávisti; nu, potkávám uprchlíky dosti hojně a nemohu říci, že by se mi kolena rozklepala strachy. Dovedu ale pochopit, že vzhledem ke zprávám a někdy i osobním svědectvím, co tak někteří – jistě ne všichni – běženci vyvádějí, zaujímá k nim starousedlé obyvatelstvo obezřetný odstup. Každý má, co si svým chováním vyslouží; mluvit o nenávisti by bylo přehnané, že ale mnohý počestný a daně platící občan má těch rumrejchů plné zuby, nelze se diviti.

Je pochopitelné, že takovýto vývoj věcí veřejných vytváří pěnu u úst politikům, zvyklým mydlit to pohodlně od voleb k volbám, ale těch bychom si nemuseli tolik všímat. Však oni budou housti jinou, až ne jedněmi, to by nestačilo, ale dvojími nebo trojími volbami se veřejný názor přiblíží... nemusí hned k padesáti procentům. Třicet postačí, aby se začali obávat o svá zateplená místečka a obraceli kormidlo k zlořečenému populismu. A jestli jsem se mýlil, pak ne o mnoho; ostatně současný vývoj v Německu něco takového naznačuje. Leda by ovšem byla ještě předtím zrušena demokracie, což za dnešního stavu věcí nic není vyloučeno. Nicméně, to je z nesnází ještě ta menší.

Větší představují ti, kteří se neptají, jak se věci reálně mají, nýbrž jak by se dle jejich osvíceného zdání správně míti měly. To už nejsou duševní prosťáčkové, jimž může tlučhuba předhodit jakoukoli malinu a oni ji ochotně slupnou, naopak. Jsou to lidé inteligentní, vzdělaní, ve společnosti vysoce vážení s velkým vlivem na veřejné mínění. Mají dar úvahy a dovedou ji přesvědčivé formulovat, jen jedno jim chybívá: dar zodpovědnosti. Vědomí, že co jakkoli ušlechtilého a dobře míněného vypustí z úst, může mít a také přečasto mívá sakramentsky zlé následky, tím horší, čím vyšší je jejich společenské renomé. Nepravím, že bychom neměli naslouchat intelektuálům; naslouchejme jim ale s rozvahou, odlišujíce rozumné od přemoudřelého, použitelné a zodpovědné od nezávazné hry myšlenek a myšlenčiček s hlavou v oblacích nereálna. Chtít pro svět jen samé dobro nestačí; tolikrát už se zamýšlené dobro obrátilo v příšerný malér s horami mrtvol, že je to až cítit jakousi zákonitostí.

Není totiž bez podstaty obava, že svět tohoto času stojí na osudovém rozhraní jako dosud nikdy od počátku dějin. Společnost, jmenovitě západní, je rozštěpená rovněž jako dosud nikdy. Píši tyto řádky na míru Německu, protože v něm žiji; až na určitá německá specifika se však větší či menší mírou týkají i ostatních evropských zemí. Mezi občanskou veřejností a jejími politickými představiteli – o intelektuálních dobrodějích nemluvě – se vytvořila trhlina a stále se rozšiřuje. Čím dál větší díl společnosti kromě těch, jimž je všechno jedno, se nejenže necítí zastoupen svými politickými představiteli, ale necítí se ani chráněn svou policií, nedůvěřuje soudům, štve ho jednostranná zaujatost sdělovacích prostředků, stav to, jenž se u méně trpělivých etnik než jsou zrovna Němci nebezpečně blíží bodu, kdy lidé začínají být náchylní vzít pořádek do vlastních rukou. To není strašení, to je velmi reálná možnost, bude-li se trhlina ještě nějaký čas rozevírat.

Jak tomu zabránit... asi nechat povýšených řečí a shlédnout k onomu lidu, co má být dle vznešených slov ústavy zdrojem státní moci, spíš je ale jejím nevrle trpěným oušlapkem. Ušetřit si žvásty o fuj fuj populismu a postarat se o poctivější naplnění toho, co naznačují řecká slova demos a kratón. Důrazně doporučit intelektuálním nabadatelům, aby přestali tančit s hlavami v oblacích přemyšlujíce, co by dle jejich ušlechtilého zdání býti mělo, a raději vzali v úvahu, co beze všech okrasných mašliček a pentliček skutečně jest. Snad bychom se tak všichni mohli sjednotit na nějakém společném jmenovateli, naši političtí vůdcové, intelektuální elity i my, obyčejná pakáž. Ze společného jmenovatele pak odvodit další počínání. Snad ještě není úplně pozdě. Snad nám dějiny ještě dávají šanci, ale už poslední. Promarnit ji by... nevím. Každé slovo je příliš nevýrazné pro tak úděsnou hloupost.

Hannover, 25. října 2016