Opravdu bych rád zase jednou psal o něčem jiném než pořád o těch uprchlících. Jenže co naplat, je to ústřední téma tohoto času a nedá se mu vyhnout. Vím také, že – aspoň prozatím – ať píšu jak píšu, nepřesvědčím soucitné duše, které nám říkají: jsou to ubozí lidé, musíme jim pomáhat! O té ubohosti si povíme dál, zatím jen poznámku: musí otrok, pěkně prosím. Svobodný člověk se rozhoduje vlastní úvahou. Pochopitelně se může mýlit, pořád ale lepší než když jedná bez uvážení, jen proto, že musí.

Říká-li se nám, že něco musíme, je to nedobré znamení; za slovním musením snadno může následovat snaha o přinucení. Jak se tak rozhlížím u nás v Německu, není málo těch, kteří k tomu mají sto chutí. V zemích českých zaznívají takové hlasy slaběji a ještě ne tak komandýrsky, ale slyšet jsou také; i byl bych radou všem, kdož shledávají etické a lidumilné důvody k tomu, proč nebránit zaplavování Evropy uprchlickými davy, ať si je napíší na papírek a vloží do almárky mezi prádlo. Za rok touto dobou ať papírek vyjmou a své loňské výtky a doporučení si přečtou. Budou už zpívat jinou, pakli ovšem neztichnou jako ty myšky.

Rád také věřím, že ti, kdož nabádají k neomezené pomoci uprchlíkům i za cenu sebeobětování, myslí vše jen dobře. Ovšemže. Všechny význačnější karamboly od časů faraona Echnatona až po doby nedávno minulé začínaly vesměs tím, že někdo myslel všechno dobře. Mizerný konec dobře míněného záměru je v dějiných jev tak pravidelný, že se dá vyjádřit formulí: šlechetná vůle – matka průšvihů. Ale nic, nechme to pro napřesrok, až si vytáhneme z almárky ty papíry. Zatím si všimněme několika okolností, unikajících pozornosti německých medií – nebo ani neunikajících, ale nerado připouštěných. Začněme od té ubohosti:

- Nijak se nedivím, že lidé utíkají z takové Sýrie, taky bych utekl. Ovšem... musel bych na to mít prachy. Nevykládejme si pohádky; kdo má ty tři až sedm tisíc dolarů – u rodin znásobme počtem příslušníků – co si tak účtují převaděčské bandy, není člověk chudý. Ti opravdu chudí nemíří po moři i po souši do Evropy, ale dřepí v potrhaných stanech někde v Jordánsku či v Libanonu. Kdybychom už měli někoho litovat a pomáhat mu, pak především jim, ne lidem slušně zámožným, jejichž malér tkví v naivitě, s níž sedli na lep slibům převaděčských gangů. Německá oficiální media, to se ví, takové obrázky neukazují, ale naštěstí ještě máme internet; i vidím mladé muže neustále kamsi telefonující nejdražšími, nejmodernějšími mobily, jiné mladé muže přepravující se na dlouhé vzdálenosti taxíky, a mají-li už něco platit, probírají se tlustými svazky stoeurových bankovek. Byla zaznemenána rodina, jejíž chudoba spočívala v 200 000 eur... no sakra. Taky bych rád byl tak ubohý. Jistěže na tom nejsou tak skvěle všichni, ale z pozoruhodné části. Odkud se berou ty ohromující částky, nad nimiž mnohý méně mohovitý domorodec může jen závistivě potřásat hlavou?

Zdroje jsou, jak říkával nezapomenutelný pan Špidla. Někteří zájemci o blažený život v Německu nebo ve Švédsku (všimněme si, že se téměř celý uprchlický zeměpis soustřeďuje na tyto dvě země, no, nedivme se, on by nejeden našinec taky znejistěl, kdyby měl ukázat na mapě dejme tomu Súdán) prodali svá pole, stáda či živnosti a výtěžek investovali do plavby za štěstím. Zejména jsou ale mnohé zejména muslimské země chudé jako příslovečná kostelní myš, a přitom plné zlata. Jak také jinak; islám zakazuje úvěr, a co tedy má dělat úspěšný obchodník nebo sedlák, když se vydaří úroda, než nakoupit zlata, jediné finanční jistoty v tom koutě světa. Kdo navštíví zlatnickou uličku některého orientálního trhu, může si připadat jako v jeskyni Alibabově; a kdyby se sečetly tuny zlata všech těch súqů a pazarů... ani sám Fort Knox nechová takový poklad. Přitom je zlato investice mrtvá, nezhodnocující se; i může se mnohá země islámského pásu zdát chudá, ale není; jen si nemůže se svým zlatým bohatstvím nic počít. Jednotlivec právě tak, leda by svou zlatou rezervu rozprodal a zakoupil si místo k stání v převaděčské bárce. Proto můžeme rozumět zoufalému odporu muslimských uprchlíků, hrozí-li jim deportace: obraní převaděčskými gangy o celé generacemi nahromaděné jmění, vrátili by se už do opravdové, nepředstírané chudoby.

- Nadělá se hromada řečí kolem kvót, dle nichž mají být uprchlíci rozmístěni do jednotlivých evropských zemí, ale to je hloupost, jaká se může urodit jen v hlavě byrokrata. Už vidím pána s lejstrem, kterak přijda do uprchlické ubytovny z něj předčítá: tadyhle Abdalláh se bude stěhovat do Portugalska, tamhle Sajfulláh dejme tomu do Lotyšska... Leda by ho v tom Lotyšsku ukovali na řetěz. O tom je marné byť jen na vteřinku uvažovat, takhle jedmoduše to nepůjde, jít nemůže, nakonec se všichni Abdalláhové i Sajfulláhové sejdou buď v Německu nebo ve Švédsku, jediných dvou zemích, jež připouští jak převaděčský zeměpis, tak i bezmezná blahovůle paní Merkelové a jiných advokátů neomezeného přistěhovalectví.

- Když jsem u toho: býval jsem věrný volič strany CDU, ale už mě to přešlo. Byl to nešťastný den pro Německo i pro Evropu, kdy starý kancléř Helmuth Kohl sílou své autority prosadil za svou nástupkyni paní Angelu Merkel; mohl si lépe všimnout negativních rysů její povahy. Osoba bez páteře a programu, jíž nečiní potíží udělat dnes opak toho, co zastávala před týdnem. Osoba vedená čirou ješitností, nedovolující jí přiznat chybu, žárlivá na úspěch a schopnosti jiných; kdokoli se jí začal blížit popularitou, každého vyštípala, znechutila, když to nešlo jinak, odhalením uměle zkonstruované aféry. Tak odešli či byli vypuzeni z německé politiky lidé vysoce schopní, nadaní a úspěšní, provinivší se tím, že začali nemístně stoupat v žebříčcích veřejné obliby: bývalý místopředseda frakce CDU ve spolkovém sněmu Friedrich Merz, bývalý premiér spolkové země Hessensko Roland Koch, bývalý ministr obrany svobodný pán Karl-Theodor zu Guttenberg, k posledku i sám bývalý president Německé spolkové republiky Christian Wulff. Paní Merkel dosáhla svého: ve vedení vládní strany zůstaly už jen figurky poddajné, úslužné, vlastní vůle prosté, jimiž může postrkovat dle své libosti. Nebo spíš mohla. Dokud hlavním a víceméně jediným měřítkem státnických kvalit byl nesporný hospodářský úspěch Německa, vezla se na jeho vlně, jako už je obyčejem politiků přivlastnit si ekonomický zdar. Když hospodářské záležitosti zastínila uprchlická krize, náhle je bezradná a bezkoncepční. Nastoupený směr – všichni jsou vítáni, všem Německo poskytne obživu, obydlí a práci - se projevil jako nereálný, což ostatně nebylo obtížné předpovědět; neschopná doznat se k omylu však trvá dál na svém, čím dál nevěrohodnější, kritizovaná už nejen občanskou veřejností – ta se ještě dá odbýt řečmi o populismu, xenofobii a pravicovém extremismu – ale už i příslušníky vlastní strany a politického vedení. Uvidíme, jak dlouho ještě potrvá, než ztrativši poslední zbytek věrohodnosti se odebéře do dějin co typický příklad politika pro pěkné počasí, jenž selže, když začne jít do tuhého.

- Bylo mnoho jásotu nad příchodem nových pracovních sil, jež, ach tak nezbytně potřebuje německý průmysl. A třeba i potřebuje, ne však jakékoliv; pomocných sil pro nejhrubější práce by Německo mohlo mít dost z řad vlastních nezaměstnaných. Co potřebuje, jsou kvalifikované síly; těch je ale mezi příchozími pořídku. Sama ministryně práce a sociální péče Andrea Nahles – a že je to nějaká levičanda – odhadla zařaditelnost běženců do pracovního procesu na nejvýš deset procent. Ostatní si zčásti vyžádají dlouhého a ne právě levného zaškolování, budou-li o ně mít zájem, zčásti zůstanou viset na kapačce sociální pomoci doživotně. To je ale jedna stránka věci. Ta druhá... nedělám si velkých iluzí o budoucnosti Evropy, Německa pak zejména; kdybych byl o pár desítek let mladší, sám bych koukal zmizet do některé země západního životního stylu v zámoří, do Kanady například, USA nebo do Austrálie; a lze mít za to, že si tutéž eventualitu rozmýšlí mnoho mladých, dobře kvalifikovaných lidí. Může se tak stát, že budeme mít v Německu statisíce pracantů schopných jen nejjednodušších tělesných úkonů, pakli vůbec nějakých, a vzdělaná, vysoce kvalifikovaná elita bude v prachu. Paní Merkel pak může přemýšlet nad vhodnými frázemi, jimiž by z toho maléru udělala svou zásluhu.

- O nepřátelství, ba nenávisti k cizincům se v Německu zatím jen žvaní, snadno se ale může stát skutečností. Nemusí zrovna dojít k občanské válce, jak už také tu a tam prokmitne internetem; jestli ale všechno má jít stejným způsobem dál, velmi pravděpodobně se už tak dost patrný příkop nedůvěry mezi domorodým obyvatelstvem a přišelci prohloubí k nepřekročitelnosti. Do něj pak spadnou – zbytečno je pohoršovat se nad házením do jednoho pytle, zevšeobecňování je přirozená lidská vlastnost – i v zemi už dlouho žijící, dobře integrovaní, pracovití a daně platící Turci, Peršané a jiní takoví. Nedivil bych se, kdyby se mezi nimi rozhostil pocit křivdy; a nedivil bych se ani, kdyby přerostl v zášť, tentokrát už oboustrannou. I nevyvolávejte duchy, karatelé povznesení, aby se nedostavili. Zatím žádné paušální nedůvěry vůči příchozím odjinud není; to bych ji musel pocítit i já, sám uprchlík, ale to se mi ještě nepřihodilo. Přihodit se však může, budete-li kolem sebe lehkovážně házet slovy jako nepřátelství a nenávist. Už teď je dost rozčarování mezi uprchlickým lidem; a leckterý imigrant, jehož přehnané očekávání se nesplnilo, se jich ochotně chytí, třebaže by sám na ně nepřišel. Vida, tak oni mě nenávidí, sami to říkají, poví si a obrátí svou dosud spíš pudovou nespokojenost v nepřátelství. Pak teprve může nastat ten pravý mazec. Ne, prosím, važme přesněji slova, než je vypustíme z huby. Co reálně existuje, je kritika a podiv domorodců nad určitými nezpůsoby příchozích, na straně uprchlíků pak zjištění, že není všechno tak zlaté, jak jim naslibovali provozovatelé převaděčského kšeftu, a z toho plynoucí popudlivá nespokojenost. Nerozdmýchávejme tento nebezpečný ohník neuváženými žvásty.

- Kazatelé neomezené vstřícnosti vůči uprchlickým proudům si bezpochyby připadají velmi ušlechtile, v zahraničí však vzbuzují spíš obavy. Zbláznili se ti Němci? Už zase propadají svému velikášství, jímž světu nadrobili dvě války a teď jsou na nejlepší cestě mu nadrobit průšvih třetí a už nenapravitelný? Nu, jakožto exulant v Německu dlouho žijící a dobře integrovaný bych nemluvil hned o bláznech. Jen o jistém nenadání nacházet střední cestu mezi hned pýchou a sebevědomím, hned zase pokorou a kajícnictvím, jaké by slušelo řádu bosonohých bratří ve století třináctém. Nevím, kde se tenhle povahový rys vzal, ale nemyslím si, že je trvalý. Také že tentokrát zachvátil jen úzkou vrstvu dobrodějů s hlavami v oblacích, střízlivě uvažující občanská většina jej nesdílí a odporu spíš přibývá.

*

Co bych doporučil na závěr... především nepodporovat uprchlíky v tom, co jim nabulíkovaly převaděské bandy. Byla obrovská chyba zahrnovat je dary šatstva, nádobí, přikrývek a jiného zboží; dobrodinci v nich tak vzbudili dojem, že je v téhle zemi všechno zadarmo a netřeba si ničeho vážit. Jak patrno z těch úděsných hromad darovaných věcí, co po sobě nechávají pokaždé, když zase táhnou o etapu dál vědouce, že dostanou jiné; a zlobí se velice, nedopovídají-li dary jejich představám. Slitovní dobrodinci prokazují uprchlíkům vpravdě medvědí službu; spíš by měli být hned při vstupu důtklivě upozorněni, že v téhle zemi má všechno svou cenu a za všechno se platí. Jinak si pěstujeme třídu žebráků z přesvědčení, vztekajících se a ničících zařízení ubytoven, nejsou-li almužny dosti hojné.

Že by hostitelská země měla rozlišovat mezi žadateli o trvalý pobyt, kteří jí mohou být nejakým způsobem prospěšní, a těmi, od nichž nelze očekávat víc než nadosmrtní pobírání sociálních dávek, mezi uprchlíky před smrtelným nebezpečím a těmi, jimž se jen zachtělo lepšího živobytí, je snad zřejmé, i když asi jak komu. Nejméně dvě třetiny lidstva žijí pod hranicí holé bídy; při vší účasti a soucitu je nelze přijmout všechny a je šílenstvím je k tomu povzbuzovat. Ale na to krasoduchové – a nejen němečtí – přijdou sami, a dost možná brzy. Je otázkou, nebude-li přesto už pozdě.

Hannover, 24. září 2015