25.9.2018 | Svátek má Zlata


ESEJ: „Té demokracie ale nesmí být příliš mnoho“

29.6.2018

Kde se vzala liberální demokracie kritizovaná Václavem Klausem?

Demokracie je opravdu vážně ohrožena, ale ze zcela jiné strany, než nám tvrdí současný politický estabilishment. K nezanedbatelnému potlačení a omezení občanských svobod tentokráte dochází ve jménu nové, potichu vzniklé, evidentně nedemokratické pokrokářské ideologie, která v posledních dvou dekádách ovládla západní civilizaci, respektive západní mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět. Jejich - totalitou zavánějící - mutace demokracie dnes dostala zdánlivě neutrální název „liberální demokracie“. Není ani liberální, není ani demokracií,“ napsal Václav Klaus s kolegy ze svého institutu v manifestu.

Manifest se jmenuje „Obrana demokracie před liberální demokracií“ a reaguje na oblíbený termín posledních let. Mnoho politiků a intelektuálů dnes zdůrazňuje, že musíme ubránit „liberální demokracii“, která se stává štítem, u kterého ale málokdo ví, co vlastně znamená.

Institut Václava Klause se zabýval pouze současným významem těchto slov, která se stala „propagandistickým heslem“. Z hlediska záměru a rozsahu jeho textu tomu zcela rozumím, nezaškodí však připomenout si, kde se toto spojení vzalo a jak se vyvíjelo.

Vše začalo tím, že politolog a novinář Fareed Zakaria, původně indický muslim (syn konzervativního klerika a politického předáka) a absolvent Yale a Harvardu, v roce 2003 vydal knihu nazvanou „Budoucnost svobody: Neliberální demokracie u nás a ve světě“. Kniha je obranou liberální demokracie před demokracií neliberální, která podle Zakarii nectí ústavní práva, zejména práva menšin, je „diktaturou většiny“ a potenciálně se může zvrhnout v systém autoritativní.

Kniha je na politologický text mimořádně čtivá a po obsahové stránce je fascinující kolekcí příběhů o boji za svobodu z celého světa. V tomto směru je skutečně pozoruhodným publicistickým počinem.

Mnohem spornější ovšem je, co autor ze všech těchto pozoruhodných informací vyvozuje. A tady se dostáváme ke značně problematickým kořenům „liberální demokracie“.

„Západní demokratické země se dostávají pod silný tlak nových skutečností, jakými jsou terorismus, změny složení obyvatelstva, přistěhovalectví a následně střety kultur. Vlády musejí své společnosti před těmito novými hrozbami chránit, zlepšovat sociální funkce státu, učit se podporovat přistěhovalectví, aniž by to vyvolávalo konflikt, můžeme v knize například číst.

K tomu podle Zakarii potřebují, aby politický systém byl především funkční.

Při rozjímání o této funkčnosti dospívá hned na následující stránce k úvaze, že svoboda se možná rodí z určité míry řádu, regulace a „vodítek a omezení“. „Co když je svoboda opravdu v bezpečí, jen když jsou tato omezení značně přísná?“ ptá se Zakaria zcela vážně.

Argumentuje přitom heslem Právnické fakulty Harvardovy univerzity „Právo je moudrým omezením, které osvobozuje člověka“.

Na základě těchto úvah pak shrnuje hlavní záměr své knihy pro mnohé nejspíš dost překvapivě: „Tato kniha není sporem s demokracií. Upozorňuje však, že někdy může být demokracie příliš mnoho - jak se říká, příliš mnoho dobrého“. Zbylých devadesát procent textu je hledáním argumentů pro tuto tezi.

To je tedy ta „liberální demokracie“. Demokracie, které „není příliš mnoho“, maskovaná hesly o „demokracii pro 21. století“ a o „obranných štítech pro moderní dobu“.

V následujícím roce vyšel český překlad Zakariovy knihy s předmluvou od Petra Pitharta. Za vše hovořil už název předmluvy „I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry“. A své čtenářské poznatky bývalý český premiér shrnuje: „Zakariova moudrá, střízlivá kniha přichází v pravý čas. Přesvědčuje nás, že demokratický ideál vlády většiny může mít za jistých okolností také své slabé stránky“.

Ze Zakariovy knihy se stal bestseller a hit všech kaváren a intelektuálních komunit. Její autor získal statut globální politologické celebrity, prezident Obama jej opakovaně tituloval „prominent journalist“a slovutná CNN má už deset let jako vlajkovou loď své publicistiky pravidelný magazín „GPS Fareeda Zakarii“, který novinářská celebrita moderuje osobně.

Co řekne Fareed Zakaria, to se hned rozebírá a bere jako zásadní názor. Vzpomínám si, jak nám na pražské právnické fakultě už na podzim roku 2005 (tedy nějaké dva roky po vydání Budoucnosti svobody) ctihodný profesor Vojtěch Cepl na semináři s pobavením vyprávěl, kterak ho předcházejícího večera na nějakém večírku kdosi už hodně těžkým hlasem přesvědčoval, že „jestli nečtete Zakariu, tak nejste žádnej intoš“.

V češtině termín „liberální demokracie“ širšímu publiku již v roce 2003 poprvé představil- tak trochu symbolicky- Jiří Pehe. Učinil tak v textu nazvaném Demokracie bez demokratů s výslovnými odkazy na Zakariovy teze.

„Liberální demokracii lze chápat ve dvou základních rovinách: jako vládu zákona a systém mechanismů, které umožňují pravidelné střídání a kontrolu vlád; a zároveň jako určitý typ chování, které je založeno na toleranci, otevřenosti a svobodné diskusi,“ vysvětloval v tomto textu.

Opakem je již v názvu zmíněná „neliberální demokracie“. „Demokracie zbavená svého liberálního obsahu může být stejně zkorumpovaná a nebezpečná jako některé autoritářské režimy,“ varuje Jiří Pehe.

Největší část textu věnuje právě apokalyptickým vizím „neliberální demokracie“, ze které se může snadno stát zcela autoritářský režim. Oproti tomu výrazně opomíjí popis toho, co má být tím liberálním obsahem svobody. To je zmíněno prakticky jen v jedné větě: Je to prý „určitý typ chování, které je založeno na toleranci, otevřenosti a svobodné diskusi“. Popis tak gumový, že byste ho natáhli z Washingtonu až do Rijádu.

Otázka, co je tím demokratickým, liberálním a „správným“ obsahem, je přitom pro uchopení pojmu liberální demokracie klíčová. Protože, jak poznamenal Václav Klaus, „toto adjektivum má za cíl technicistnímu či proceduralistickému pojmu demokracie přidat zcela určitý - v našich očích velmi sporný - hodnotový obsah. Ten samotný smysl demokracie výrazně posouvá a proměňuje.“

Už tento text Jiřího Pehe naznačil, jak bude s myšlenkou „liberální demokracie“ nakládáno v následujících letech.

Dnes myšlenkové vize zastánců liberální demokracie zdegenerovaly ještě více. Martin Fendrych (komentátor nominovaný letos na Novinářskou cenu nadace Open society fund jako jeden ze tří nejlepších českých komentátorů) po loňských volbách rovnou postavil demokracii a liberální demokracii do přímého protikladu, když o volebních výsledcích napsal: „Volby proběhly svobodně, každý volil, koho chtěl. Druhou věcí je, jak se lidé před volbami rozhodovali, podle čeho, co je ovlivnilo, a třetí, klíčovou věcí, kdo se do dolní komory dostal. Demokraté, když je to vítězství demokracie?“ Neliberálové tedy podle něj už ani nejsou demokraté.

Petr Placák v Revue Přítomnost zavrhl obyčejnou demokracii slovy, že „demokracii bez přívlastků hlásaly všechny fanatické sekty středověku i novověku“, ve dvacátém století zejména komunismus a nacismus.

Historik Mikuláš Kroupa rovnou tvrdil, že alternativou liberální demokracie jsou jenom koncentráky.

Spíše kuriozitou je pak Pavel Šafr, který proti Klausovi hájil liberální demokracii slovy, že jde o pravicovou alternativu sociální demokracie. „Obvykle se liberální demokracie dává do protiváhy k sociální demokracii pro svůj důraz na individuální svobodu. Nebo do protikladu s perverzní lidovou demokracií, která z vlády většiny, nastolené obvykle tvrdou mocenskou manipulací, udělala předpokoj totalitního státu,“ napsal doslova.

Ve finále si liberální demokracii dala na billboardy TOP 09 a hlásil se k ní dokonce předseda té formálně nejtradicionalističtější parlamentní strany, mající v názvu slovo „křesťanská“.

Jak jsme se za pouhých patnáct let dostali až sem?

Zakariova kniha je naprosto ideálním podkladem pro omezování demokratických práv pod záminkou „ochrany svobod“. I přes tři sta stránek argumentace jsou její závěry natolik vágní, že se do kolonky té špatné „neliberální demokracie“ vejde při troše fantazie prakticky cokoliv. A současní intelektuálové a politici toho skutečně zhusta využívají. Nejčastějším „neliberálním demokratem“ je asi maďarský premiér Viktor Orbán, kterému před pár lety došla trpělivost a k „neliberální demokracii“ se hrdě přihlásil.

Myšlenka „liberální demokracie“ si díky tomu začala žít zcela vlastním životem a se Zakariovou knihou už kolikrát nemá příliš společného. Každý si do ní dosadil svou neliberální demokracii, svého vlastního nepřítele, kterého Zakariovou třistastránkovou buchlí mlátí po hlavě a dělá z něj potenciálního autoritáře.

A protistrana se těmto nařčením může jen velmi těžko bránit. Když zpochybní přívlastek „liberální“, mohou jí vyznavači liberální demokracie omlátit o hlavu, že zpochybňuje ústavní práva a dvě stě let evropské historie. A jak dokázat, že nic takového neporušuje? Je to na úrovni toho, když prokurátor Urválek řval u soudu na Miladu Horákovou, že její program „byl protilidový“.

Podle Václava Klause je důsledkem „liberální demokracie“ to, že skutečná demokracie je nahrazována vládou byrokracie, která se vydává za ochránce práv nejrozmanitějších menšin. Typické je i to, že celý projekt je nekonečný, protože když se vyřeší problémy jedné menšiny, objeví se okamžitě menšina jiná, kterou je třeba hájit.

Linka vlády nevolené byrokracie mimochodem vede až k Zakariově knize, kde se tvrdí, že liberální demokracie je „komplexním systémem“, kde rozhodně nemohou všechny části podléhat volbám. A Zakaria právě tyto části zdůrazňuje a označuje za klíčové, neboť podle něj mají „zmírňovat výbuchy vášní veřejnosti, vzdělávat občany, usměrňovat demokracii a tím zajišťovat svobodu“. V tom jsou tedy liberální demokraté jen důslednými čtenáři prominentního žurnalisty.

Podle Václava Klause na liberální demokracii nejvíce doplácí skutečná svoboda, která se nevyhnutelně dostává do rozporu s prosazovaným liberálním dobrem. „Pocit svobody, na který jsme se před listopadem 1989 tolik těšili, už opět nemáme. Opět žijeme v systému rozsáhle manipulované společnosti,“ dodává bývalý prezident.

A abychom skončili trochu veseleji, zaslechl jsem na konto liberální demokracie, jakož i jiných lidovlád specifikovaným přídavnými jmény (třeba té předlistopadové „lidové“), přirovnání z oblasti gastronomie: „Když si objednáte biftek s přívlastkem, můžete si být jisti, že vám nejspíš přinesou karbanátek.“

Dobrou chuť všem, liberálům i neliberálům.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory.



Diskuse


P. Rychetsky
21:50
29.6.2018

M. Gavlák
17:29
29.6.2018

M. Prokop
18:15
29.6.2018

F. Navr8til
19:47
29.6.2018

J. Kanioková
20:04
29.6.2018

V. Lunák
13:44
29.6.2018

P. Rychetsky
21:57
29.6.2018

J. Lukavsky
12:35
29.6.2018

M. Prokop
12:24
29.6.2018

M. Mikulec
13:04
29.6.2018

A. Alda
11:30
29.6.2018

E. Jank.
11:00
29.6.2018

J. Kanioková
20:07
29.6.2018

J. Schwarz
10:16
29.6.2018

Č. Berka
9:56
29.6.2018

P. Kubáč
9:12
29.6.2018

J. Schwarz
10:18
29.6.2018

P. Zinga
8:36
29.6.2018

P. Lenc
8:56
29.6.2018

V. Klepetko
11:02
29.6.2018

P. Lenc
13:34
29.6.2018

V. Klepetko
18:09
29.6.2018

V. Klepetko
18:10
29.6.2018

V. Klepetko
18:12
29.6.2018

V. Klepetko
18:13
29.6.2018

P. Lenc
8:57
29.6.2018

V. Student
8:34
29.6.2018

J. Schwarz
10:28
29.6.2018

V. Student
10:40
29.6.2018

V. Klepetko
11:17
29.6.2018

V. Student
12:03
29.6.2018

V. Klepetko
12:14
29.6.2018

J. Schwarz
8:22
29.6.2018

J. Kanioková
1:10
29.6.2018

V. Klepetko
1:06
29.6.2018

V. Klepetko
1:09
29.6.2018

V. Klepetko
1:19
29.6.2018

M. Jandáková
.
0:37
29.6.2018

V. Klepetko
1:04
29.6.2018

M. Jandáková
1:46
29.6.2018

P. Han
0:21
29.6.2018

R. Tesařík
9:39
29.6.2018

V. Student
10:45
29.6.2018

R. Langer
16:14
29.6.2018

počet příspěvků: 50, poslední 30.6.2018 01:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.