19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: Lásku a respekt paragrafy nevykouzlí

16.7.2019

Vztahy v rodině a mezi nejbližšími jsou tím nejdůležitějším, co máme a na čem záleží. Když nefungují, zbytek života za moc nestojí. Ve škole nás učí různým znalostem, ale na to, jak zacházet se vztahy, nás nikde nepřipraví. Přesto existuje řada profesí, které nám dokážou pomoci.

Doba je plná změn a podivuhodností. Máme mobilní telefony, jimiž umíme komukoli a odkudkoli zatelefonovat. Máme sociální sítě, díky nimž jsme ve spojení s přáteli a sledujícími. Takřka všichni jsme stále online a ve stejném okamžiku můžeme s davy přátel, příbuzných a známých sdílet fotografie, názory, stesky. Zdá se, že nic není jednodušší než být s někým, komunikovat, pomáhat si. A přece roste počet sebevražd a duševních onemocnění, dnes jako nikdy dřív žijeme osamoceni, stýská se nám, neumíme si poradit.

Když už se nám vztahy rozpadají, prvním záchranným pásem, který nás napadne, je právo. Jsme zamilováni do právních norem, které si zbožšťujeme v očekávání, že právo za nás vyřeší naše problémy. Je to podobné jako s medicínou. Přicházíme za lékařem s nemocí jako s rozbitým orlojem a žádáme po něm, aby vsunul ruku do přístroje, vyměnil vadnou součástku a přístroj nám vrátil funkční a s dvouletou zárukou. Ve vztazích požadujeme, aby právo určilo moudrého starce, poradce, odborníka, hodnotitele, posuzovatele nebo autoritu. Nechceme činit něco sami se sebou, odmítáme na sobě pracovat nebo se měnit, protože naše chyba to přece není. Povětšinou soudíme, že ten druhý se špatně chová. Nemáme-li dobré manželství, měl by někdo říct naší drahé polovičce, že něco dělá špatně a kvůli tomu nám to neklape.

Podobně pohlížíme na své sousedy, zákazníky, prodavače, učitele, příbuzné, potomky, úředníky či daňové poplatníky. Máme přece právo na bezchybné plnění, na perfektní službu, na bleskurychlý a neomylný stát. Máme právo na štěstí a ti ostatní nám ho kazí. Nechť tedy někdo jiný, státem povolaný zasáhne, použije právo a ostatní poučí, že nečiní dobře, když nám ubližují. Já nic, já sám jsem bez viny.

Kde hledat autority

Kdysi byli autoritami otec, bůh, kněz, starosta, lékař, učitel. Jenomže na tomto světě už žádné autority nezůstaly. Boha jsme oddělili od státu a zabili vědeckými rozbory a minulou propagandou, nahradili jsme ho konzumním způsobem života. Paternalistického otce jsme shodili z jeho piedestalu a srovnali s postavením matek. Autoritativní stát jsme nahradili sociálním státem plným blahobytu, a tak ho používáme jen jako dojnou krávu pro uspokojení svých potřeb. Pokud nám stát něco nařizuje, rozčilujeme se, bouříme, stávkujeme, žalujeme ho a stěžujeme si veřejnému ochránci práv či ombudsmanům všeho druhu. Lékaře neposloucháme, diagnózu studujeme z internetu, úkolujeme ho předepisováním požadovaných psychofarmak a žalujeme o náhradu škody, pokud nám nedovolí rodit, kde si zamaneme. Učitele degradujeme příkazy, školskými vzdělávacími programy, inkluzí, zákazem domácích úloh a právy rodičů. A tak nám zůstali soudci, kterým nadáváme, že nesoudí rychle a spravedlností dle našich očekávání.

Dnes už skutečné autority nejsou, pokud za ně nepovažujeme fotbalové a hokejové hvězdy, vítěze SuperStar, oblíbené herce, zpěváky či youtubery. Očekávání s autoritou spojované je stejně naivní jako nemožné. I kdybychom objevili soudce s autoritou, i kdyby odvážně zavrhl zákaz diskriminace a účastníka soudního řízení napomenul, že špatně činí, žádný soudný účastník by příkazu neuposlechl. Lidé totiž odvykli pokoře a nechápou, proč by jim měl jiný stejně omylný smrtelník říkat, jak mají žít a co mají dělat.

Kde zůstaly povinnosti?

Právo je jen opakem povinnosti. Pokud já vlastním právo, pak ty jsi povinen mé právo respektovat, což platí naprosto stejně i naopak. To jen adresáti právních norem, tedy všichni lidé žijící kolem nás, zapomněli, že opakem práva je povinnost. A že když by všichni lidé uplatnili všechna práva, která mají, nedalo by se na tomto světě žít. Jenom podle práv žít nelze, vedle nich totiž existují i společenské vztahy, morálka, etika, etiketa, slušné vychování a řada dalších pravidel, která snad nejsou uvedena v žádném zákoníku, jež však slušní lidé nosí stále s sebou jako součást svého osobního nastavení, výchovy, svého lidství.

Jací lidé jsou placeni za své profesní služby? Specializované právnické profese lze dělit na advokáty, soudce, státní zástupce, exekutory a notáře. Soudce hledá a nalézá právo, rozhoduje o vině a trestu a ukládá tresty za trestné činy. Státní zástupce zastupuje stát v trestních věcech a podává na pachatele obžaloby. Exekutor vykonává pravomocná soudní rozhodnutí, nutí povinné, aby plnili, a uspokojuje z jejich majetku oprávněné. Notář vyřizuje dědictví po smrti majitele a pro občany a podnikatele sepisuje smlouvy a notářské zápisy. Advokátovo oprávnění je nejširší, proto je jich v naší zemi početně nejvíc. Chodí s klienty k soudu, obhajuje v trestním řízením, sepisuje smlouvy a podání, radí a konzultuje, zprostředkovává a vyřizuje. Všechny tyto profese se vyznačují zvláštní právní úpravou, odpovědností, tříletou čekatelskou praxí a odbornou zkouškou. Všechny dohromady a ruku v ruce představují justici v širším slova smyslu, všechny jsou nezbytné, potřebné, vzájemně provázané a nezastupitelné.

Vedle této pětice právnických profesí potkáte tisíce podnikových a firemních právníků v bankách, u policie, na ministerstvech, školách, úřadech a ve firmách. Pak existují další pomocné profese a funkce, velmi často na právníky navázané: insolvenční správce a správce majetku, likvidátor a likvidační správce, mediátor či rozhodce. A v těchto oborech lidské činnosti není nic důležitějšího než specializace.

Jdi za tím, kdo tomu rozumí

Všichni jsme absolventy vysokoškolského studia na právnické fakultě v Čechách, na Moravě, ve Slezsku anebo v zahraničí, přesto však nic neplatí více než pravidlo, že není právník jako právník.

Dnes už v naší zemi neexistuje žádný jednotlivec, který by rozuměl všem oblastem práva a znal všechny právní normy. Aktuálně máme totiž více než dva miliony platných předpisů, a kdo by je chtěl všechny jen rychle přečíst, tomu by to trvalo více než 75 let. Pro právníka – jednotlivce je tak nezbytností specializace a jen velké advokátní kanceláře s mnoha právníky dnes dokážou zajistit komplexní právní službu, prolínající se mnoha obory.

V advokátní profesi se to má podobně jako u lékařů. Chcete-li dobrou specializovanou službu, ptejte se po odborníkovi. Nejlepší není ten, kdo má největší reklamu, nejvyšší ceny, je nejčastěji v televizi, zastupuje nejslavnější účastníky a za nejlepšího se sám prohlašuje, ale ten, koho vám doporučí známí či kamarádi. Jako v jiných profesích, i zde je nejlepší reklamou nikoli počet vyhraných sporů, ale spokojenost klienta s právní službou. A rodinné spory, o nichž pojednává tento seriál, si žádají rodinného advokáta.

Rodinné právo má možná méně paragrafů a norem ve srovnání s právem obchodním, civilním nebo trestním, k jeho dobrému ovládnutí je však také nutná specializace: zvláštní slovník, ale i znalost poměrů, speciálního procesu upraveného zákonem o zvláštních řízeních soudních či judikatury zejména ústavního soudu. Vedle práva je též vhodné ovládat mnoho souvisejících profesí a kompetencí. Ať jde o psychologii, vyjednávání, mediaci, teorii konfliktu, či dětskou problematiku.

Kdo neví, natropí škodu

Právo i související obory se neustále vyvíjejí, a co platilo před pěti lety, už dnes dávno neplatí. Kdo se neustále nepohybuje v oboru, kdo se neustále nevzdělává, ten zůstal stát, zakrněl, nevyvíjí se – a pak není divu, když obor neovládá. A ten, kdo neví, že neví, natropí klientovi více škod než užitku. Totéž platí nejen pro rodinné advokáty, ale i pro opatrovnické soudy, psychology, psychiatry a ostatní znalce.

Podobně jako v medicíně, i u rodinného práva platí, že sám advokát toho mnoho nezmůže, protože s ním v ringu působí další profese, které pomáhají. Vedle advokáta a opatrovnického soudce jsou to mediátoři a zejména opatrovníci (orgán sociálněprávní ochrany dětí). Opatrovníci, či spíše opatrovnice možná kdysi bývaly na straně matek, to už však dávno neplatí, a pokud některá matka stále doufá, že se budou bít za její postoj jenom proto, že je osloví dříve než otec, obvykle se nestačí divit.

Podobně se vyvíjí i profese mediátora. V našem právním řádu zapsaní mediátoři fungují od roku 2012, kdy byl přijat zákon o mediaci, jenž předpokládal, že většině rodinných sporů právě toto kouzlo dokáže předejít. Dnes se mediace úspěšně využívá v jiných oblastech (zdravotnického, obchodního nebo pracovního práva), v rodinných vztazích zůstala nejčastěji v podobě soudního přikázání k první návštěvě u mediátora. Fakticky tak v rodině moc často nefunguje. Efektivní je totiž na bázi dobrovolnosti a důvěry a těmito kvalitami rodinné spory obvykle neoplývají, na rozdíl od nenávisti, zášti, ublíženosti, vzteku a touhy po pomstě.

Na jedno zásadní nebezpečí je třeba každého klienta předem upozornit: není vždy nejlepším advokátem, terapeutem, psychologem, opatrovníkem nebo mediátorem ten, kdo klientovi ve všem přikyvuje a přisvědčuje. Dobrého rodinného odborníka totiž není radno plést si s příkazcem, který váš povel vykoná bez řečí a pochybností. Rodinný odborník více než na klienta myslí na nezletilé dítě a na zájem rodiny jako celku, zohledňuje přitom i právní úpravu, která rodičům zakazuje druhého rodiče z výchovy zcela vyloučit.

Odborník se nejlépe pozná tak, že přání a představy klienta zhusta koriguje. Mnohdy i proti jeho zájmu, protože klient v rodinném právu často požaduje věci protiprávní (zákaz styku, neplatit výživné, zatajit příjem či skrýt společně nabyté jmění apod.). Úkolem advokáta ani jiného poradce či odborníka není a nemá být boj za každý klientův zájem, ale výlučně za jeho zájem oprávněný. Kašlat na práva ostatních je nejen nemorální, ale často i protiprávní a pro spor kontraproduktivní. Advokáti pochopitelně dokážou napsat libovolnou žalobu, smlouvu, odvolání, ústavní stížnost či soudní podání. V rodinném právu – a koneckonců ani v jiných právních odvětvích – ale nejde jenom o rozsudek, nýbrž i o to, aby byl reálně respektován a plněn.

LN, 11.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.