Dne 27. ledna 2007 vyšla na tomto místě stížnost občanského sdružení Občané za svá práva, v které jsem byl obviněn ze šíření nepravdivých informací o procesu proti exministrovi Vladimíru Mlynářovi a jeho spoluobžalovaným, řediteli státní příspěvkové organizace Testcom Dušanu Chmelíčkovi a jeho náměstkovi Vítovi Novotnému.

V postojích autorů stížnosti k dané látce a mým je dost podstatný rozdíl. Nemám k té věci osobní vztah. S obžalovanými jsem se zběžně seznámil až na chodbě soudu a nijak zvlášť jsem se s nimi nesblížil. Připouštím apriorní sympatie k Vladimíru Mlynářovi, založené na pochvalném hodnocení jeho disidentské činnosti z úst Johna Boka a kladném vyjádřením o jeho charakteru některými dalšími osobnostmi, jichž si vážím, např. Vladimírem Špidlou.

Případ mě zajímá, protože stíhání ministra vlády ČR za politická rozhodnutí ve prospěch státu považuji za kuriozitu, dále od počátku se vynořují domněnky, že pochybení ve věci založení Testcom servis s.r.o. je jen zástupný problém, za nímž se skrývá jiná příčina ke kriminalizaci, čili že jde o onu pověstnou hůl na psa, jenž má být bit za každou cenu.

Lišíme se také v důkladnosti znalosti podkladů. Sledoval jsem prakticky celé soudní řízení od prvního veřejného zasedání až do vynesení rozsudku, takže znám v plném rozsahu důkazy, posuzované soudem. K základním zásadám spravedlivého procesu totiž patří ústnost jednání: platí to, co bylo vyřčeno nebo přečteno v soudní síni. Autoři nemohou znát použité důkazy v plném rozsahu, protože se u soudu objevili jen občas a celkový objem soudem zpracovaných důkazů podstatně převýšil rozsah materiálu, s nímž pracoval žalobce. Pokud je přece jen znají, byl by to důkaz, že získali přístup k protokolům ze soudního jednání nezákonným způsobem. Nejsou totiž v procesním postavení, které by je opravňovalo k získávání informací z trestního spisu.

Odlišná je i osobní zaujatost autorů. Ve svých článcích jsem popsal sociálněpsychologické pozadí rozpoutání štvanice na Vladimíra Mlynáře. Autoři jsou špičkou ledovce frustrovaných osobností, které si tímto způsobem hojí pocity křivdy z likvidace státních skanzenů socialisticky nenáročného a mlékem a strdím oplývajícího pracovního prostředí, v nichž se jim mnoho let dobře dařilo. Neznám motivy, které vedly právě občanské sdružení Občané za svá práva, aby zastřešilo tuto podivnou sešlost. Nevím, zda měli s někým z obžalovaných osobní konflikt, či zda mají speciální zájem na někom z „vyhnanců ze socialistického ráje“, kteří po zřízení ministerstva informatiky a změně vedení státní příspěvkové organizace Testcom ztratili dobře zabydlená „teplá místa“.

Autory pohoršuje, že jsem publikoval některé články v Literárních novinách, jež podle jejich názoru vycházejí za státní peníze. Literárky skutečně dostávají grant od ministerstva kultury jako celá řada periodik, oslovujících menšinové čtenáře. Díky tomu jsou ovšem svobodnější než média v majetku nadnárodních monopolů, v kterých se občas uplatňuje účelová cenzura. Z podtextu jejich zmínky o státních penězích se ozývá názor, že za státní peníze se smí šířit pouze „pravdy“ podle jejich představ. Autoři jsou zjevně poplatní totalitnímu myšlení. Není bez zajímavosti, že „velká“ média nevěnovala tomuto výjimečnému procesu pozornost až do jeho překvapivého závěru.

Připouštím, že jsem nemusel správně datovat trestní oznámení občanského sdružení Občané za svá práva, protože jde o podružnost, které jsem nevěnoval pozornost. Z odst.1 „stížnosti“ je ale zřejmé, že k zákroku došlo až krátce před rozhodnutím o zrušení sotva založeného Testcom servisu s.r.o. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že všechna „mnohá upozornění na nezákonnosti“ se uskutečnila až po založení společnosti a k ministrovi pronikl až dopis ministra Sobotky. Na něj navazovalo jednání obou ministrů, ke kterému došlo pro nedostatek Sobotkova času až v únoru. Vladimír Mlynář pak rozhodl, že se ministerstvo nebude soudit o právoplatnost zřízení Testcom servisu s.r.o. a nařídil jej zrušit. Exministr Sobotka před soudem jako svědek prohlásil, že ve zřízení Testcom servisu s.r.o. nespatřoval důvod k trestnímu stíhání. Nevím, jaké listinné důkazy, na které se Ing. Aleš Moravec odvolává, posloužily při podání trestního oznámení. Určitě byly neúplné, protože trestní spis od podání obžaloby do rozsudku značně nabobtnal.

Z formulace bodu 2 „stížnosti“ by mohl vzniknout dojem, že před příchodem Vladimíra Mlynáře do čela ministerstva informatiky zde bylo vše v pořádku, a s jeho nástupem vypukly nezákonnosti. Ve skutečnosti bylo ministerstvo informatiky ustaveno jako nový centrální orgán a Vladimír Mlynář byl jeho prvním šéfem. V nově zřízených orgánech obvykle dochází k různým zmatkům, protože jejich organizační a řídící systémy nejsou „usazené.“ Rozhodovací procesy kolem zřízení Testcom servisu s.r.o. jsou toho klasickou ukázkou. Použít proti mně jako důkaz nepravdivosti záležitost přestavby 5. a 6. patra v budově ministerstva informatiky a následné kontroly ÚOHS je podpásovka, protože tato věc nebyla součástí obžaloby a soud se jí nezabýval. Proto jsem ji ani nemohl komentovat.

„Kdyby jsou chyby“, proto úvahy o tom, zda bylo nutné vyměnit ředitele Testcomu, aby bylo možné uskutečnit právní kroky ke zřízení Testcom servis s.r.o., je nesmysl. Naznačuje se tím, že by propuštěný ředitel založení Testcom servis s.r.o. nepodepsal. To je ale domněnka, kterou nelze prokázat. V trestním řízení platí jako důkaz to, co se skutečně stalo, a i obvinění z přípravy nebo pokusu trestného činu musí být podloženo nezpochybnitelnými důkazy. Ty ale nejsou. Nemám důvod zpochybňovat kvality bývalého ředitele Testcomu, Ing.Radko Hochmana,CS, ostatně je uznávají i obžalovaní, ovšem v jeho profesi, nikoli v informatice, pro kterou neměl kvalifikaci. Ale upozorňuji, že autoři „stížnosti“ zamlčeli důvod jeho propuštění, prezentovaný před soudem. Byla to špatná komunikace s ministrem, přivedení Testcomu do hluboké ztráty, vyplacení vysokých odměn jeho managementu bez ohledu na špatný hospodářský výsledek běžného roku a sociální politika, nepřiměřená ztrátovosti firmy. Personálním propojením ministerstva, Testcomu a Testcom servisu s.r.o. osobou Dušana Chmelíčka měl být zajištěn státní zájem v řízení Testcom servisu s.r.o. Pro úplnost uvádím, že neexistuje zákonný důvod, pro který by na obsazení funkce ředitele státní příspěvkové organizace Testcom muselo být vypsáno výběrové řízení. Autoři neuvádějí, v čem byly výše uvedenými okolnostmi porušeny právní normy. A určitě z této části „stížnosti“ nevyplývá nepravdivost mých zpráv z procesu, protože jsem tyto skutečnosti nezastíral ani nezkreslil.

Nepopřel jsem porušení zákona při založení Testcom servisu s.r.o., zmíněné v bodu 4/ „stížnosti“. Mohu jen připomenout skutečnost, autory „stížnosti“ zamlčenou, že kontroly ministerstva financí a NKÚ konstatovaly administrativní pochybení, ale nenašly důvod pro podání trestního oznámení. Jde o to, kdo je kvalifikovanější pro posouzení závažnosti pochybení-zda státem pověřené autority nebo autoři trestního oznámení a „stížnosti“. Autoři „stížnosti“ zamlčují, že porušení zákona o majetku státu při založení Testcom servis s.r.o. nezjistila ani notářka a rejstříkový soud, kteří mají zkoumání zákonnosti obchodněprávních kroků „v popisu práce.“

Je vůbec pochybné, zda autoři „stížnosti“ jsou způsobilí tuto kauzu správně posoudit, když v bodu 5/ zcela nesprávně zmiňují „pět jmenovaných společníků uvedených v s.r.o.“ Testcom servis s.r.o. měl jediného společníka – státní příspěvkovou organizaci Testcom. Ta jej ovládala prostřednictvím svých zaměstnanců, ustavených do funkcí jednatelů.

Testcom servis s.r.o. byl skutečně založen podle obchodního zákoníku, tedy podle soukromého práva. Ani toto jsem nezastíral. Je zde ale významný rozpor mezi formální a obsahovou stránkou věci: Testcom servis s.r.o. by se musel chovat jako státem založená společnost, protože byl zřízen státem, hospodařil s jeho penězi a sloužil mu. Pokud autoři stížnosti uvádějí v bodu 6/, že „oni“ (podmět věty není specifikován, zřejmě se myslí oněch pět neexistujících společníků) „si… převedli 7,5 mil. Kč, použitím zvratného zájmena „si“ vyvolávají dojem, že si „oni“ peníze přivlastnili pro sebe. Dokonce i z dalšího obsahu „stížnosti“ je patrné, že to není pravda, neboť z těchto prostředků byl financován počáteční provoz Portálu veřejné správy. Ani žalobce nevinil obžalované, že by si cokoli z těchto peněz „odlili“ pro svou soukromou potřebu. Ani v tomto případě jsem nezastíral, že převodem 7,5 mil. Kč byla porušena rozpočtová pravidla. Autoři ovšem zamlčují okolnost, že není jednota v názoru mezi právníky, kteří se k věci vyjadřovali, zda se příslušné ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech skutečně na Testcom vztahovalo.

Ze slyšeného u soudu usuzuji, že zaměstnanci, kteří po vzniku ministerstva informatiky odešli z Testcomu a ministerstva a mají nějaký vztah k této kauze, nebyli svou kvalitou a výkonností na úrovni úkolů na ně kladených. Pokud si autoři „stížnosti“, s postiženými pevně spjatí a tedy hodnotící věc podjatě, myslí něco jiného, je to jejich věc. Z hlediska podstaty tohoto trestního řízení jde stejně o podružnost.

Ani obsah bodu 9/ „stížnosti“ mě neusvědčuje z šíření nepravd. Konstatoval jsem, že právníci, kteří se podíleli na přípravě zřízení Testcom servis s.r.o. , profesně selhali. Zřejmě nezjistili rozpor plánovaného postupu s platnými zákony. Někteří o něm asi věděli, ale vykládali zákony odlišně od názoru ministerstva financí a domnívali se, že vše je v pořádku. Najímání externích právníků ministerstvem není nezákonné. Ministerstvo si je najalo nikoli pro přípravu zřízení Testcom servis s.r.o., ale kvůli přípravě právních norem pro obor informatiky. Nemohu posoudit správnost uvedených údajů o hodinových sazbách, placených právníkům, ale jsem si jist, že jejich srovnání s dělnickou mzdou je stupidita, usvědčující autory z ekonomické negramotnosti. Dělník bere plat, právník platbu za službu, která kryje i jeho podnikatelské náklady; platí se buď podle tarifu nebo smluvní cenou. Uvedené relace jsou běžné. Větší částí obsahu bodu 9/ jsem se nezabýval a při posuzování jednání obžalovaných soudem neměly význam.

Datování založení Testcom servis s.r.o., dopisu ministerstva financí a zrušení Testcom servis s.r.o. , uvedené v bodu 10/ stížnosti, je správné. Údaje jsem nikde nezpochybnil.Bylo správné doplnit je o údaj o doručení dopisu ministerstva financí na ministerstvo informatiky. Vyšlo by pak najevo, že exministr Vladimír Mlynář jednal po obdržení dopisu bez zbytečných průtahů. Vazba rozhodnutí o zrušení Testcom servis s.r.o. na interpelace v parlamentu zřejmě není správná. Předseda vlády Vladimír Špidla v odpovědi na interpelace Mlynářův postup podpořil. Ve skutečnosti rozhodující byla schůzka ministrů financí a informatiky, která proběhla až v únoru, neboť exministr Bohuslav Sobotka neměl dříve čas.

Nikde jsem se příliš nezabýval okolnostmi úpravy vztahů mezi Testcom servisem s.r.o. a vydavatelstvím Economia ve věci vydávání internetové verze Obchodního věstníku, proto jsem se nemohl dopustit šíření lživých informací. Obsah bodu 11/ „stížnosti“ ale opět usvědčuje autory z ekonomické negramotnosti. Z rozjetého rychlíku se nedá skákat. Pokud měl internetový Obchodní věstník začít vycházet od 1.1.2004, nebylo možné v prosinci 2003 zastavit rozdělanou přípravu smlouvy.

Nezabýval jsem se počty zaměstnanců Testcom servisu s.r.o. a jejich kvalifikací. Proti údajům bodu 12/ „stížnosti“ uvádím, že Testcom servis s.r.o. jako vznikající organizace neměl zaměstnance a činnost dočasně zajišťoval prostřednictvím najatých služeb. O tom, že své úkoly zvládl, existuje důkaz praxí: Portál vznikl a funguje. Pro úplnost: odborné zaměření bývalého ředitele neodpovídalo předmětu činnosti Testcom servis s.r.o. Z údajů, předložených soudu, si nevybavuji žádného odborníka z oblasti informatiky, který by odešel v souvislosti s jeho propuštěním.

Nikde jsem se nezmiňoval o obsahu bodu 13/ „stížnosti“. Pokud 19.1.2004 odpověděl ministr Mlynář odborářům, že provoz Portálu obstarává Testcom s.r.o., řekl pravdu. Nelze z toho usuzovat, že nechtěl zrušit Testcom servis s.r.o. Neměl k tomu důvod, protože tehdy ještě nedošlo k jeho jednání s ministrem Bohuslavem Sobotkou. Není také pravda, že ministerstvo financí zakázalo ministerstvu informatiky provozovat Testcom servis s.r.o. K tomu ani nemělo právo.

S obsahem mých článků nemá nic společného bod 14/stížnosti, v němž se vyslovuje podezření, že obžalovaní nechtěli ukončit činnost Testcom servis s.r.o. Důkazem mělo být vystavení faktur vydavatelství Economia za vydávání internetové verze Obchodního věstníku v lednu a únoru 2004 a připsání fakturovaných tržeb na účet Testcom servisu s.r.o. Ekonomicko-právní geniové z občanského sdružení Občané za svá práva asi chtěli říci, že bylo na místě odpustit Ekonomii 3,2 mil. Kč. Není také jasné, na jaký účet měly být podle nich tržby připsány, když nikdo jiný než Testcom servis s.r.o. neměl smluvní vztah s vydavatelstvím.

Nezávisle na administrativně-právním pochybení při založení Testcom servis s.r.o. tato společnost plnila účel, pro který byla zřízena. Přirozeně právem hradila své náklady a přijímala tržby za služby, které poskytovala. Z tohoto hlediska je obsah bodů 15-17/ „stížnosti“ souvislý řetěz nesmyslů. Ve svých článcích jsem se detailně bilancí krátkého hospodaření Testcom servis s.r.o. vůbec nezabýval. Nevím, odkud autoři čerpali číselné údaje, z nichž některé jsou chybné. Tvrdil jsem pouze, že nevznikla žádná škoda státu, a nebudu se pouštět do polemiky: totéž tvrdí dva ministři financí. Je mi ale stejně záhadou, proč považují autoři stížnosti za ztracených 5,3 mil. Kč. Protože částka je shodná s údajem o platbě firmě CIP, domnívám se, že považují za zmizevší právě tyto peníze. K tomu uvádím, že v civilizovaných společnostech odběratel obvykle zaplatí dodavateli za poskytnuté služby. O nevysvětlitelné účetní ztrátě nemůže být řeči a nezmiňuje ji ani obžaloba, ani odůvodnění rozsudku. Autoři zamlčeli jedinou skutečně vzniklou škodu: protože orgány činné v trestním řízení obstavily účty Testcom servis s.r.o., likvidátor nemohl zaplatit část závazků a penále za prodlení hrozivě narůstá. To ovšem není škoda, způsobená obžalovanými.

Body 18/ a 19/ „stížnosti“ se obsahu mých článků vůbec netýkají a nestojí za komentář. V bodu 20/ autoři zaměňují pojmy „veřejná“ a „úřední“ listina. Ne každá úřední listina je veřejnou a trestným činem je pouze padělání a pozměňování veřejné listiny, z něhož Milana Nováka nikdo nevinil. Zdůvodnění jeho rozhodnutí podat na exministra Mlynáře trestní oznámení je proto hloupé. Pokud jsem se zabýval důvody jeho propuštění, držel jsem se přesně popisu, vyplývajícího z čtených důkazních listin a výpovědí svědků.

Shrnu-li celou „stížnost“, pak musím konstatovat, že z velké části se obsahově s mými články míjí. Tam, kde se s nimi překrývá, neusvědčuje mě ze zamlčování skutečností, projednávaných soudem. Lišíme se ovšem v názorech na význam a povahu jednotlivých prvků skutkového děje. Autoři tedy chtěli říci, že pravda je jen jedna, a to ta jejich. Ve svých vývodech jdou dále než obžaloba a soud a prozrazují značnou dávku neznalosti. Trvám na tom, že jsem popsal dění u soudu objektivně. Až do rozsudku jsem nepředjímal výsledek a nekritizoval soud. Myslím si ostatně i nyní, že jsem ke kritice postupu předsedkyně senátu v průběhu řízení neměl důvod. Něco jiného je hodnocení rozsudku, který je nehorázný.

Psáno 5.2.2007 pro „Neviditelný pes“

zdenek.jemelik@spoleksalamoun.com