6.5.2024 | Svátek má Radoslav


ČLOVĚČINY: Taneční (1)

1.12.2008

Mladý muž jí vysvětloval, že chodí do tanečních a že zpočátku to ještě šlo. Ale teď že prý je to už složité. Že walz mu docela šel, ale teď se učí walz s otočkou doleva a to už nechápe vole...

Dívka se při tom důvěrném oslovení potěšeně zavrtěla na sedadle a začala loudit podrobnosti. Byloť na ní vidět, že duše její je rozechvělá očekáváním, neboť nic nepotěší více, nežli trapas bližního.

Ponořil jsem se zpět do stařeckého podřimování, neb přede mnou byla ještě hodinová jízda luxusním busem automobilky mající ve znaku našponovaná dámská tanga, exportním to souběhem původně určeným pro přepravu východoasijských nedonošenců. Ale nějak se mi nedařilo zabrat. V mysli se mi probouzely vzpomínky, o kterých jsem si myslel, že už je dávno zasypal prach zapomnění. Najednou přede mnou stály v plné nahotě a moje duše se zachvěla děsem, i když se jednalo o události staré dobrých třicet let.

Představte si mladého gentlemana s bujnou hřívou á la Jirka Schellinger, již léta se odívajícího do nejluxusnějších obleků, které byly od dob, kdy Loeb Strauss vzal prvně jehlu a nit do ruky, vyrobeny a laskavou rukou podniku zahraničního obchodu Tuzex distribuovány na náš trh.

Z tohoto gentlemana je surovou rukou vlastní matky servána džíska, trubkáče a tričko. Poté je mladý muž donucen, aby si oholil všech dvacet osm vousů, které mu na bradě tvoří mušketýrskou bradku. Je mu milostivě povoleno ponechat pod nosem knírek, aby nevypadal jako úplný debil.

Následně je na něj navlečeno cosi černého a bílého, o čem byl doposud přesvědčen, že se to fasuje v Pohřební službě před poslední cestou. Matka mu dopne poslední knoflíček u krku a připne mu motýlka, načež se mladý muž začne dusit. Rodiče pohlédnou na nešťastníka a matka zjihle praví: "Tak už je z něj dospělý muž, tatínku."

Plíce dospělého muže mezitím loví ve svých sklípcích poslední molekuly kyslíku, neurony se začínají rozpojovat a mozková činnost postupně ustává. Poté je nebožák doveden k zrcadlu, aby se podíval, jak mu to sluší. Ze skleněné desky na něj civí něco, co připomíná mesmerizovanou ušatou mrtvolu s vytřeštěnýma očima těsně předtím, než se před znechuceným publikem začne rozpadat na ektoplasmatické infandibulum.

Než se vzpamatuje, je na něj navlečen zimní kabát, kolem krku je mu omotána hnusně kousavá šála, na nohy nafasuje lakovaná perka a je vykopnut z rodného domu do mrazivého listopadového podvečera.

Okamžitě si rozepne poslední knoflíček od košile, schová motýlka do náprsní kapsy a omotá se šálou v bláhové naději, že nikdo z okolojdoucích nedokáže odpovědět na základní filosofické otázky kdo je, odkud jde a kam směřuje.

Úsměvy kolemjdoucích paní a dívek, posměšné pokřikování šťastnějších kamarádů - chuligánů z rozvrácených rodin - sedících na zábradlí před hospodou - jsou důkazem, že naděje byla marná.

V sále kulturního domu zjišťuje, že není sám, kdo vypadá komicky. U některých kamarádů si není jist, jestli jsou to vůbec oni. Náhončí tanečního mistra ho taktně upozorní, že jestli si okamžitě nezapne ten knoflíček u krku, nenasadí si motýlka a nenavlékne si bílé rukavičky, bude mít problémy.

Pak se ozve Mistrovo "Pánové, zadejte se", které bude mladému muži znít v hlavě ještě dlouhá léta a bude se budit uprostřed noci se zpocenými zády a s rukou v nočníku. Dalším děsuplným příkazem je "Promenáda. Pánové, bavte dámy".

Gentleman zjišťuje, že vtipné hlášky "Já se potím jako vrata vod chlíva, madam. Potíte se také tak?" nezabírají. Po pokusech:

"Co čteš?"

"Nic."

"Jaká se ti líbí muzika?"

"Já nevim."

"Byla si v kině na ..."

"Ne."

zavládne rozpačité mlčení. Mladý muž přemýšlí, zda má zavést hovor na svá oblíbená témata fyzika, chemie, pivo, ale pak usoudí, že lépe udělá, když bude mlčet.

K tanečnímu mistrovi se mezitím připojí taneční mistrová (zde se autor co nejsrdečněji omlouvá, ale opravdu netuší, jak se dotyčné dámě úředně říká. Název taneční mistryně mu připadá jako úplná broskvovina).

Zamyšlený adept tanečního umění zvedne oči a leknutím nadskočí. Něco podobného viděl naposledy ve filmu Jáma a kyvadlo. Hlavní hrdina vejde do hrobky na staroanglickém hradu, zkrvavená ruka odklopí víko a v rakvi se posadí nějaká blízká příbuzná této dámy.

Po chvíli si uvědomí, že celníci by nic takového z kapitalistické ciziny nepustili přes hraniční přechod a uklidní se. Při druhém, pátravějším pohledu zjistí, že taneční mistrová má pozoruhodně střižené šaty, že výplň šatů je z prostorového hlediska velmi zajímavá a že děsivý dojem činí pouze líčení, provedené ve stylu japonského divadla kjógen.

Po dalším pozorování zjišťuje, že líčení je takto provedeno schválně, protože má zakrýt fakt, že mistrová je v podstatě děsně stará ženská. Minimální odhad je pětadvacet let.

Mladý muž poté provede srovnávací analýzu taneční mistrové a své společnice. Určité věci nechápe a netuší, že je nebude chápat do konce svých dnů.

Například to, proč jeho partnerka má šaty až ke krku, když by si mohla klidně dovolit výstřih až... až kam. Poté je nucen porovnávání přerušit, protože jeho partnerka se chová poněkud strnule a celý její postoj vyjadřuje cosi odmítavého, co není schopen rozluštit.

Koneckonců ten směšný mužík na parketě už chvíli cosi brebentí a přitom předvádí se svojí partnerkou jakési podivné pohyby. Adept tanečního umu usoudí, že by tomu měl věnovat alespoň špetku pozornosti, ale už je pozdě. Taneční mistr mávne rukou směrem ke klavíristovi, do té doby rafinovaně skrytému za nástrojem, a sálem zazní pokyn: "Tak prosím! Á dva tři, á dva tři!"

Mladému muži se zježí srst.

Je to tady!

MrOwcrope



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !