V sobotu ráno jsme vyrazili do Příbrami s tím, že uděláme jen malou procházku, pár kilásků a na vlak, ale bylo krásně a na trati měli dvě výluky. Copak jsme sebevrazi? To je zdravější jít pěšky. A tak jsme se vydali přes les do sousední vsi k autobusu.

Loudáme se kolem oplocené obory, vím, že je tu v lesích spousta srnčí zvěře, ale vážně mě vyvedlo z míry stádo divočáků, které se nespěchavě sunulo přes louku do lesa. Čtyřicet kusů? Víc? Všechny velikosti, od obrovských kredenciozních taťků po mrňousa, co by se vešel na klín... Samozřejmě že jsem fotila až se zpožděním, ale i tak ... Mám dost silný pocit, že o nás věděli, ale snad že jsme byli "za plotem" a nebylo třeba to řešit.

Procházeli lesem pár metrů od nás, šmejdili v křoví, cachtali se v rozbláceném potoce.... Všecko úplně potichu, jen suché listí šustilo a bláto občas mlasklo. Šli jsme takhle souběžně každý po své straně plotu pěkný kus, chvíli je bylo vidět víc, chvíli míň - a pak zmizeli docela.

Neděle měla původně být hospodářská, ale věnujte se domácím pracem, když venku svítí slunce a fouká teplý větřík... Tak jsme vyrazili aspoň do příměstských lesíků. Taky tam bylo živo. Třeba v Čimickém háji jsme umanutě sledovali veverku - ta si z nás vyloženě střílela.

Běžela po zemi, resp. po spodních větvičkách takového toho křoví, co bývá na kraji lesa, nějakých pět metrů od nás. Strašně jsem se ji snažila vyfotit, ale dlouhé stíny, spadané zlaté listí z dubů - na kameru snad, ale fotky??

Přišlo mi, že o nás taky dobře ví a jen ať se klidně kouknem, ale vocamcáď jen po sem! No, a když nakonec vyběhla na strom, tak jsme zjistili, že nad námi v horních patrech těch zlatých dubů posedávají a přeletují tři žluny. Tak ty už se proti azurové obloze nedaly fotit vůbec...

Sváteční den 17. listopad jsme oslavili v Černošicích v cukrárně Mašinka. I ona patří k polistopadovým radostem - vyrazit jen tak do přírody a najít si penzion, kde můžeme přespat, cestou potkat čistou hospodu, kde se nebudeme štítit jenom projít kolem záchodů, vědět, že támhle mají otevřenou cukrárnu nebo aspoň konzum.

Původně jsme chtěli památně dojít na Kazín, ale v noci pršelo a cesta vede podle Berounky, blátivá, s nepěkným sklonem k vodě, navíc je třeba přelézt mokrý skalnatý kousek - no, vzdali jsme to. A zamířili k vysílači na Cukráku, který mlha schovala od půlky dolů, takže vypadal jako podivná jehla levitující ve vzduchu.

Bylo pro změnu mlhavo a blátivo, sluníčko vykouklo jen asi na půl hodiny v době, kdy jsme seděli v jedné z těch výše chválených hospod. Pak trochu sprchlo. Ale bylo teplo a spokojeně.

V lese je krásně vždycky, i když pod nohama trochu čvachtá a klouže to. Jdeme, pomalu se šeří...

Chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí, / k zemi padá zlatý vodopád, / pod nohama cinká to poztrácené listí, / vím, že právě zpívá listopad. (Wabi Daněk)

Fotky zde a ještě pár tady