Ale ani z té nejvyšší hory není výhled ideální. Cožpak krása, té se obvykle najde dost, ale potřebuje-li člověk nahlédnout ještě kousek za obzor, obvykle se dost nadře. A to nemluvím o tom, že existují místa, kde na pořádný kopec nenarazíte ani náhodou. Není divu, že lidé odjakživa koukali se závistí na ptáky. Ti se nemusejí trápit s rozmanitou neschůdností zemského povrchu a co všechno mohou uvidět!

Pohled z ptačí perspektivy lákal pochopitelně nejen snílky a cestovatele, ale především zeměpisce. Kreslit mapy jenom podle pozorování a výpočtů z povrchu země je pořádná fuška - zkuste si představit takovou blechu, jak mapuje povrch velikého chlupatého psa! A se zeměkoulí je podstatně horší.

Takhle kouknout se pořádně zvysoka, hned by si byl jeden jistý, že tu horu je třeba na mapě šoupnout o kousek vlevo a ta potvora řeka má hned čtyři prameny. Kdo by to při prodírání se nějakou džunglí řekl, že? Připadá mi naprosto přirozené, že v koších prvních používaných balonů se vedle dobrodruhů tísnili především vojáci a geografové. Jedni hledali kde je kdo a ti druzí kde je co.

Příchod moderní doby doslova katapultoval lidi do výšek a ne ledajakých. Po letadlech přišly rakety a raketoplány a tak dlouho nedosažitelný pohled z ptačí perspektivy se stal velmi rychle překonanou veličinou. Proč se dívat ze vzduchu jenom na kousek krajiny, když mohu vidět kus zeměkoule - nebo rovnou celou! Mapy již dávno přesáhly svojí přesností nároky většiny svých uživatelů a s GPS se neztrácejí ani maličké lodě na obrovských oceánech.

Profesionálové mají v rukách skvělé nástroje a normální lidé mají nad čím snít. Snít? Ale ano, vám se to nikdy nestalo? Naše domácnost je plná nejrůznějších atlasů a map. Od super podrobného turistického atlasu až po knihu zvíci krávy, plnou úžasných barevných fotografií pořízených ze satelitů.

Čtení v mapách je skvělou zábavou - obzvlášť když sedíte v křesle, u ruky máte hrnek s kávou a na klíně kočku. S prstem na mapě bezchybně naplánujete trasy a nikdy se neztratíte. Jak se to liší od napjatých scén, kdy se potíte na sedadle spolujezdce a marně se snažíte ve zbývajících třech vteřinách najít odpověď na otázku, zda máte z té dálnice sjet zrovna tady. Listujete v mapě, horečně porovnáváte města v dohledu s tím, co se krátce mihlo na ukazateli, abyste posléze zjistili, že jste správný sjezd právě úspěšně minuli a příští bude až za dvacet kilometrů.

Člověk se dobře pobaví i tehdy, snaží-li se porovnávat údaje z mapy s reálným okolím. Nikdy nezapomenu, jak jsme si kdysi naplánovali cyklistický výlet po nám dosud neznámých koutech Českého ráje. Vypadalo to báječně - dokud jsme nezjistili, že dobrá čtvrtina cesty vede skalnatým hřebenem, kde je nutné kola přenášet přes balvany, spouštět rozsedlinami a balancovat s nimi na kamzičích chodníčcích. Že to zní zajímavě? Jistě, pokud ovšem nevezmete v úvahu, že na jednom kole byla sedačka s tříletým Markem a samostatně jedoucímu Andymu bylo teprve osm.

Ale časy se mění. Světu začínají vládnout technologie a k dispozici máme internet. Rychlý internet. Nad Zemí se potulují desítky satelitů monitorujících její povrch. A když se to dá všechno dohromady, můžete se koukat na matičku Zemi z pohledu mnohem vyššího, než je ona kdysi vytoužená ptačí perspektiva.

Díky NASA (je třeba si zadarmo stáhnout software) a Googlu je totiž možné mít Zemi jako na dlani. Z pohledu satelitu se můžete kochat pohledem na telící se ledovce, sledovat mísení říční a mořské vody u ústí velkých řek, porovnávat se urbanistické umění stavitelů světových metropolí či si prostě naplánovat trasu na výlet.

Mapy vám ožívají před očima, pohled si přibližujete a nakláníte do různých úhlů. Chce to však tři věci: širokopásmové připojení, dostatečně výkonný počítač a obrovské sebeovládání. Ten pohled a ty možnosti totiž opájejí jako droga. Ještě se podívám sem, potom tam a ještě tam, najdu si hranici noci a nejsou náhodou nad Antarktidou mraky? Je to fascinující způsob, jak se učit zeměpis a filozofii zároveň.

Pokud ovšem netrváte na aktuálním pohledu, můžete si usnadnit i pohyb po neznámých městech. Starší snímky z družic se totiž staly běžnou součástí internetových plánů měst a hledání neznámých cílů zakletých v městské zástavbě dostalo tak dostalo nový rozměr. Vidíte, jak hledaná ulice opravdu vypadá a popravdě řečeno, kolikrát se můžete pohledem z výšky dokonce ujistit, že s parkováním to bude zase těžké.

Vzpomínám si, jak si jednou Marek plánoval prázdninové aktivity se svým turisticky zdatným bratrancem. Koukal se nějakou dobu do počítače a nakonec se zadostiučiněním poznamenal: "Letos už se nenechám uštvat jako nějakej pitomej dromedár. Předem kouknu na satelit a uvidím, do čeho se zase ženem. Teď mu už jen tak neskočím na ujišťování, že cestou máme jenom řídký vrstevnice..."