Po propuknutí neklidu v Tunisku a Egyptě se, jak známo, nespokojenost arabských mas rozšířila i do dalších zemí. Na základě etnické, jazykové, ale vlastně rovněž mediální spřízněnosti se vytvořil kauzální řetězec, co na prvním místě zasáhl mezi nimi položenou Libyi. Poněkud v jejím žhavém stínu zůstávají zprávy z jiných zemí stejného civilizačního okruhu. Zkrátka vcelku postrádáme informace a analýzy z prostředí celků zpravidla menších, hospodářsky méně významných. Nikoliv však se zákonitě mírnějším průběhem konfrontace mezi vládnoucími elitami a nespokojenci. Vedle většinově šíitského Bahrajnu, kde se vzdor americkým základnám snaží prosadit pro Západ nepříjemně sílící Írán (což na druhou stranu zdejšímu královskému rodu uvolnilo ruce k „pouštění žilou“ opozici), běží též třeba o nejjižnější stát Arabského poloostrova. Mám na mysli vnitřně rozporný, „pro změnu“ na USA bezpečnostně navázaný Jemen.

Hlavně do jeho metropole Saná se výbuch lidové nespokojenosti přenesl již před mnoha týdny. A to ze země na Nilu, jež má k oblasti někdejší Arabie Felix, ke kdysi Šťastné Arábii, hodně blízko. Ani ne snad geograficky, nýbrž historicky, jelikož během úřadování obdivovaného prezidenta Násira (svým vzorem jej prohlásil i Kaddáfí) držel Egypt v Jemenu své expediční síly. Mimochodem jednotky do tehdejší občanské války zasahující pomocí otravných plynů.

Region, kde měla žít biblická královna ze Sáby, opanovala sice již v 7. století islámská víra, ale nutno si uvědomit, že zde podobnosti s národnostně obdobnými sousedy začasté končí. Vedle poněkud svobodnějších, unikátně republikánských poměrů jsou vcelku netypické skrovné zásoby černého zlata či nevýkonná ekonomika. Místní chudoba rychle rostoucí populace nebo značně rozdílné přírodní podmínky jsou samozřejmě ideální „živnou kulturou“ nestability, jakýmsi dalším zdrojem napětí mezi hrdými kmeny, spolupůvodcem třenic mezi bezmála stejně zastoupenými šíity a sunity, popřípadě východiskem očividně rostoucích protizápadních nálad.

Obtížnost postavení autokratického režimu mnohaletého prezidenta Sáliha, po jehož odchodu mnozí stále marně volají, vyplývá také z krátké a vratké existence moderní jednotné státnosti. Ta vzniká až po rozpadu bipolární soustavy, když se roku 1990 – po vzájemných sporech a zabíjeních – spojují Jemenská arabská republika s původně přísně marxistickou Lidově demokratickou republikou Jemen. Aby toho nebylo málo, separatisticky motivovanou vojnu zažívá prostor proslulý pionýrstvím pití kávy a nemírným požívání omamných jedů během několika málo let.

Nynější poměry jsou velmi málo přehledné, leč jedno je jisté: diktatura v Saná není a nebude srovnávána s nevyzpytatelným libyjským systémem, jemuž se dostává jednoznačného mezinárodního odsouzení. Lépe řečeno hořké ochutnávky nejvyspělejších armádních technologií. Šťastná Arábie se sice občas octne v hledáčku sdělovacích prostředků, jenže najmě kvůli sílícímu terorismu, eventuelně častým únosům cizích turistů. Z důvodů, jež nějaký ten hříšek proti lidské svobodě a důstojnosti snadno objasní.

Ve slovenštině zveřejnil deník Sme