4.12.2016 | Svátek má Barbora






BLACKOUT: Cesta na jihozápad/2

27.3.2010 0:05

Předchozí část románu.TOPlist

Blackout Tereza Kovanicová Jan Kovanic 2DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 1: CESTA NA JIHOZÁPAD

5.

Dál už to byla jen příjemná projížďka. Neviděn ze silnice jel Pavel po navigaci. Popiskoval si, plašil kačeny a labutě, sluníčko mu svítilo do tváře. Asi to nebylo správné, ale měl dobrou náladu.

Pod spletí silničních nájezdů Barrandovského mostu se propletl cyklistickou stezkou směrem na Hlubočepy. Tady byl klid, pouze občas potkal cyklisty v protisměru, ale ti mu vždy jen pokývli na pozdrav. Projel pod letitými viadukty, potom vsí. Nenápadně stoupající lesní silnice ho provedla celým Prokopským údolím. Když jel kolem tajemného Dalejského lomu, který se skrýval za vysokou betonovou zdí, pomyslel si: Kdybych byl mimozemšťan, tak bych se schoval tady. Včera u večeře zněly teorie o tom, že Blackout je dílem cizích civilizací dost pravděpodobně, proč se však dosud nikdo z Návštěvníků neukázal? Je to nesmysl!

Přesto podvědomě zrychlil. Minul bývalé koupaliště, pustil se silničkou vpravo okolo bílých vápencových skal i šedých vyvřelin dávné podmořské sopky. Přeřadil na nižší stupeň, vyšlapal k záchytné nádrži a podél potoka pokračoval dál. Kousek odtud, za horizontem údolí, ještě stoupal kouř z trosek po pádu letadla a požáru benzinové pumpy, ale pro Pavla to mohlo být klidně na Měsíci. Podjel most rychlostní komunikace, na kterém tvořila plechovou horu změť nabouraných aut, jež se sem včera sjela z obou stran údolí. Na hrázi dalšího záchytného jezera, nad nímž se táhl dlouhý průhledný most metra, se dal vpravo. Poslední stoupání k lávce, pak kolem oploceného houští. Tady, na kraji Nových Butovic, měli Henleinovi pronajatý byt.

Dveře domu byly otevřené. Pavel vynesl kolo až do pátého patra, nerad by o ně hloupě přišel. Nejdřív automaticky zmáčkl tlačítko zvonku, ale potom zabušil. Špehýrka se zatměla, pak se dveře naráz rozevřely.

"Oh, Paul, I´m so glad to see you!" Nikdy žádná fráze nezněla tak přesvědčivě.

6.

Henleinovi byli na jakémsi evropském shromáždění amerických diplomatů ve Frankfurtu. Caroline zůstala doma sama a byla dost vyděšená. Svoji amerikánskou odhodlanost, jíž se obvykle chránila proti všem mlsným pohledům, ráda vyměnila za dívčí plachost z růžových románků. Pavel přijel opravdu jako princ na koni. Rozdělili se o Pavlovu obloženou veku a pak si začali povídat. Pavel vyndal z batůžku čistidlo na zbraně, které si kdysi dávno zakoupil v šicích potřebách, a začal ošetřovat zakrvácenou šavli. Vyprávěl o dnešní cestě na kole, o hrdinné šavlovačce, v níž zvítězil, o střílejících spratcích, jak mu včera vypadly všechny počítače, o masakru na Karláku, jak se o ni bál...

Pak se mazlili, ale dnes nezůstalo jen u toho. Poprvé se spolu milovali. Pavel věděl, že to Caroline nedělá úplně poprvé, Caroline věděla, že Pavel ano. Vedla ho jen zlehýnka. Pavel měl nastudovanou spoustu odborné literatury o pohlavním styku, trochu se bál, že zklame. Udivilo ho, jak to bylo nakonec jednoduché. Caroline ho poté ujistila, že se bál zbytečně.

Leželi vedle sebe nazí, Caroline s hlavou položenou na Pavlově rameni. Uvolněně si povídali, pak vtipkovali, začali se škádlit, lechtat, mazlit. Mazlení poznenáhlu přešlo v další milování.

Když se Pavel trochu zmátořil, nasoukal se do trenýrek a udělal inventuru domácnosti. Několik konzerv, pár sýrů, trochu šunky, v roztálém mrazáku ještě měkké housky a krabičky s napůl rozmraženými jídly. Půlka chleba v přihrádce. Nic moc, ještě že Caroline napustila do vany a do všech hrnců, co doma měla, vodu.

Velice úsporně se omyli, spíše otřeli žínkami. Na zkomírajícím plamínku plynu si uvařili čaj, namazali si housky sýrem, najedli se, napili a milovali se potřetí. Poté dostali opravdový hlad a udělali si pořádnou večeři z mrazáku a milovali se počtvrté.

Setmělo se, rozsvítili si vánoční svíčku, jednu z těch, které našli ve spížce, a začali plánovat. Pavlovi se moc nezdálo, že by se Caroline měla přesunout na americkou ambasádu. Měl strach potulovat se městem, v němž se pohybují ozbrojené bytosti s výpadkem mysli.

Caroline si vzpomněla, jak jí tatínek říkal, že v případě nečekaného útoku z Východu nebo jiné hromadné katastrofy se mají všichni američtí občané snažit dostat do Berouna, kde by si je vyzvedli výsadkáři U.S.A.F. a evakuovali do Německa. V zápisníčku měla zaznamenánu i kontaktní adresu na pracovníka městského úřadu, na kterého by se v Berouně měla obrátit. Když dohořela svíčka, milovali se popáté.

Nakonec se dohodli, že se zítra na kolech do toho Berouna vydají spolu. Pavel předpokládal, že bude bezpečnější jet volnou krajinou než šíleným městem. Ambasáda by jim asi poskytla ozbrojenou ochranu, ale i nebezpečí ozbrojeného útoku. Pavel už včera při samaritánských pracích na Karlově náměstí zaslechl řeči, že "za to stejně můžou ti Amerikáni s těma svejma pokusama"... Beroun není tak daleko, aby se nemohli kdykoli vrátit. Pětadvacet kilometrů po dálnici, to je tak na hodinu. Patnáct kilometrů ze Žižkova trvalo včera celou věčnost. Ještě se pošesté pomilovali a konečně usnuli.

7.

Krásné nedělní ráno nezměnilo nic na Elektrické smrti. Pavel zkontroloval Carolinino kolo, které Henleinovi po špatných zkušenostech skladovali na lodžii, a dohustil pneumatiky. Caroline zatím připravila snídani. Čaj měli studený od včerejška, plyn definitivně došel. Rozdělili si Petřinu čokoládu. Sbalili hygienické minimum, Pavlovi už skoro došly zásoby kondomů, jimiž se prozíravě vybavil. Vzali si zbylé housky a chleba, salám a sýr. Pár kostek cukru pro všechny případy. Beroun skutečně není tak daleko a tam... Tam čeká možná Caroline záchrana a odjezd za rodiči do Německa. Pavel se bude muset vrátit domů, slíbil mámě, že do nedělního večera bude zpátky. Se svou dívkou se už pravděpodobně nikdy neuvidí. Pomilovali se posedmé.

Bez potíží se propletli sídlištěm. Pavel tentokrát zavěsil pochvu se šavlí pod rám kola, na zádech nesl naditý Carolinin batůžek. Caroline měla jen ledvinku a pás s tátovým Coltem. Nikdo je neobtěžoval ani u benzinové pumpy, kudy sjížděli na dálnici. Pustili se z města v protisměru, nebyl tam takový nával. Auta stála většinou na krajnici, kam je jejich majitelé odtlačili v marné naději na budoucí záchranu. Občas se v té řece barevného plechu vynořovaly ostrůvky kamionů, které uvízly v zácpě. Často zde ještě byli i jejich řidiči, vytrénovaní čekáním v kolonách před pohraničními přechody. Většina kamionů dojela k nejbližšímu parkingu, odkud se jejich osádky marně snažily dovolat svým šéfům z telefonních automatů, když jim mobily oněměly. Před hotelem v Rudné jich stálo snad několik desítek.

Silnice byla rovná, široká, vedla skoro po rovině a jen občas se mírně vlnila. Vyjeté koleje cykloturistům nevadily. Oba však zjistili, že jízda na kole jim přináší nečekané fyziologické potíže. Jejich nedávné přepínání je vytrestalo, uvědomili si to po prvních kilometrech v sedle. S úlevou přivítali dlouhé klesání k Loděnici. Na dně údolí však Caroline slezla z kola. Stoupání k Vráži, které před sebou viděla, jí připadalo nepřekonatelné. Pavel jedoucí za ní zabrzdil a spíše také slezl, než seskočil.

"Caroline, co je?" ptal se starostlivě.

"Pavle, všechno mě bolí, já to nevyjedu. A jít nemůžu skoro vůbec." Měla na krajíčku.

Pavel ji chápal. "To bude dobrý, chvilku si odpočiň, něco vymyslím."

A vymyslel. Když opět vyšplhali na své stroje, vedl je pohodlnější náhradní trasou. No, pohodlnější. Pokud nechtěli stoupat do kopce. Sjeli z dálnice směrem na jih, vyhnuli se centru Loděnice. Po úzké místní komunikaci přejeli potok do klidné vilové čtvrti. Domky vypadaly opuštěně, pouze u jedné vilky seděl na schodech postarší vousáč s dvouhlavňovou puškou na kolenou. Pozorovali se navzájem po očku, ale nikdo nic nepronesl.

Vyjeli z městečka, dostali se na okresku. Silnička se klikatila romantickým údolím, museli překonávat jen krátká a mírná stoupání, většinou plynuli dolů s potokem. Pavel se tudy chtěl dostat až k Berounce, pak proti jejímu mírnému proudu kolem starého lomu až do Berouna. Zajedou si pár kilometrů, ale bude to z kopce a po rovince. Jenže Caroline se na kole spíš potácela, než jela. Bylo jí na omdlení. A vodu si s sebou zapomněli vzít, cesta měla být krátká...

"Vydrž ještě alespoň kousek, za chvíli budeme u pramene, tam si odpočineš," povzbuzoval ji Pavel.

U kostela ve Svatém Janu pod velkou skálou s křížem na temeni ji z kola spíše snesl, než že by slezla sama. V kelímku, jenž byl u zázračné studánky připravený pro žíznivé poutníky, přinesl Caroline ledovou vodu k osvěžení. Vděčně se napila.

"Pavle, já nebudu moci jet dál, je mi strašně špatně."

Pavel zabušil na dveře klášterního kostela. Zbytek dne a následující noc strávila Caroline v řeholnické posteli. V pondělí jí už bylo lépe, ale na jízdu na kole to ještě nebylo. Mniši krmili Caroline slepičí polévkou, Pavel se jim odvděčoval pomocí při přípravě dřeva na dalekou budoucí zimu.

"Vy si myslíte, že do zimy Elektrická smrt neskončí?" ptal se mnicha Johanna, se kterým tahal za pilu.

"Úmysly boží jsou nevyzpytatelné, stát se to může. Pokud se však Bůh rozhodl vyzkoušet nás odnětím tak fundamentální přírodní síly, myslím, že to nebude na krátkou dobu. Dneska uplynul termín tří dnů, v němž Kristus vstal z mrtvých. Možná že to potrvá jen čtyřicet dní, jako déšť za potopy. Budeme doufat, že ne déle než čtyřicet let, po něž vodil Mojžíš svůj lid pouští. Ale třeba jenom přichází Armagedon."

"V tomhle má prsty váš milosrdnej Bůh?" vztekal se Pavel.

"Neskonale milosrdný a dobrotivý Bůh, ano. Jde nepopiratelně o zásah vyšší moci, říkej si tomu, jak chceš, ale pro mě je to Bůh. A přestaň žvanit, musíme sebou hodit, ať toho stihneme co nejvíc, než se setmí!" houkl na Pavla bývalý velínář jaderné elektrárny.

8.

Pavel v noci nemohl usnout. Původně slíbil mámě, že se nejpozději v neděli vrátí. Neděle byla včera. Normálně by to stihl i se zajížďkou přes Beroun, ale Carolinina slabost ho zaskočila. Teď ji nemohl nechat samotnou! Snad zítra budou moci jet dál. Noční déšť, klepající na střechy kláštera a šumící v okolních lesích, ho nakonec uspal.

V úterý ráno je otec převor seznámil se svým návrhem: "Včera jsem mluvil s hochy z bubovického Ranče. Dnes jedou do Berouna, mohli by vzít slečnu na koni, jestli pospíchá. Cestu na kole bych jí nedoporučoval."

Nakonec jel i Pavel, nechtěl nechávat Caroline se dvěma zarostlými vousáči samotnou. První jezdec držel v rukou nebezpečně vyhlížejícího Kalašnikova, pohrával si s ním jako s hračkou. Skutečný Kalach je o mnoho těžší, uvědomil si Pavel a byl vděčný za svoji šavli, kterou měl opět v pochvě na zádech, i za Carolinin Colt. Na druhém, zásobním koni, jela Caroline po dámském způsobu nabok, spolu se svým batůžkem. Třetí jel další kovboj z Ranče, bubovického dvora, kde se fanoušci westernového ježdění učili jemné zápaďácké finesy. Karavanu uzavíral Pavel na kole. Carolinino kolo nechali v klášteře, nemohli se s ním vláčet dál. Ostatně, mniši ho potřebovali. A zasloužili si ho!

Výprava se bez problémů brala nejdříve po silnici, pak lesní blátivou cestou, po dešti rozmočenou a rozbitou koňskými kopyty. Tak tohle by pro Caroline na kole tedy opravdu nebylo! uvědomil si Pavel při nepříjemném drncání v sedle. Za půlhodinku byli u Berounky. Po dalších minutách už projížděli kolem vysokých kamenných stěn poblíž jejího břehu. Cvičné stěny pražských horolezců byly opuštěné. Tohle je to jejich Eldorádo, kde lezla Petra se svými kamarády, uvědomil si Pavel.

Vlastně, jaképak Eldorádo, Alcazar je to. Pak se objevil Beroun. Řeku překonali po železničním mostě. Od nádraží slyšeli hvízdání vlaku. Vydali se nejdříve tam.

Měli ohromnou kliku. První parní vlak směrem na západ se právě připravoval k odjezdu. Včera vyrazil ze Smíchovského nádraží, plný rodinných příslušníků zahraničních diplomatů. Cesta údolím Berounky byla pomalá a plná nečekaných příhod. Noc přečkali v Berouně. Po ránu se chystali vyrazit dál, ale ještě čekali na podnikavé Američany, kteří snad do Berouna dorazili už dříve sami.

Do vlaku se chtěla dostat spousta dalších lidí, ale muži ozbrojené ostrahy je dál nepustili. Caroline se s ozbrojenci rychle domluvila, ostatně některé osobně znala a i oni poznali ji. Nejprve se rozloučila s hochy z Ranče, po krátkém zaváhání předala tátův Colt neozbrojenému bubovickému Zápaďanu. Už ho nebude potřebovat! Oba kovbojové brnkli prsty o okraj svých klobouků a odcválali. Pavel šel s Caroline až k vlaku, svoje kolo vedl s sebou.

"To je můj bodygard," oznámila Caroline ochráncům vlaku. Ti se už chystali nasednout.

Pavel náhle nevěděl, co říci. Bylo to najednou tak rychlé! V sobotu to vypadalo navěky a v úterý byl konec.

"Pojeď se mnou!" poprosila ho nečekaně Caroline.

"To nemůžu, co naši?" hlesl Pavel.

Vlak zapískal. Ostraha nastoupila na schůdky. Caroline už musela jít taky, jen letmo políbila Pavla do vlasů. Po chvíli se vyklonila z okénka, slzy v očích. Černý dav na nástupišti se hnul k vlaku. Lokomotiva zasupěla, vyvalila se oblaka páry, kola se protočila, vlak sebou cuknul.

Dav se rozběhl. Strážci spustili varovnou střelbu do vzduchu. Vlak se začal pomalu rozjíždět.

"Počkejte, vy hajzlové!" zakřičel kdosi v davu. Kolem Pavlovy hlavy zaznělo známé "piung!"

"Come on!" zvolal strážce ze schůdků na Pavla. Vztáhl ruku. Pavel se rozeběhl, mohutně se odrazil a chytil se jí. Strážce ho vtáhl do vagonu. Opuštěné kolo se zhroutilo pod kola vlaku. Vyčítavě zaskřípělo, pak bouchly obě pneumatiky. Ve výstražné střelbě to však zaniklo.

Vlak se rozjel rychleji, nádraží i s rozhněvaným davem zůstalo vzadu. Caroline vyběhla do chodbičky a se smíchem i pláčem zároveň objala Pavla s nečekanou silou. Také Pavel ji objal. Vagonem se ozval potlesk.

Nárazy vagonu je donutily si sednout. I pak se objímali a pevně, pevně drželi. Caroline and Pavel. Together. Forever.

Vlak uháněl na jihozápad.

Na další kapitolu se můžete těšit příští sobotu 3. dubna 2010.

Jan Kovanic


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...