Odvezl jsme auto do Zierovy autoopravny v sousedním Ohrobci. Vozívám s sebou pejsky, protože pak se vracíme oklikou do Zvole, jdeme cestou na Homoli a za zvolskými humny to zalomíme k fotbalovému hřišti a pak okrajem vesnice k lesu, až navážeme na obvyklou lesní trasu. Čtyři, pět kiláčků procházky.

V pohodě jsme dorazili do zmíněné okrajové části Zvole a najednou koukám, Gari běhá někomu po zahradě. Ona vždycky vběhne, kde je otevřeno, na zahradu a někdy i do baráku. Nic tam neprovede, jenom si chce všechno prohlídnout. Ale tady měli vrátka zavřená. Gari někde našla díru, vlezla dovnitř a zapomněla, kde ta díra je.

S děsem v oku orbitovala kolem baráku a já skoro doslova hledal, kde nechal tesař díru. A najednou se mě něco dotkne lýtka. Ohlédnu se a je to Gari.

Co tu děláš, pane? Máme před sebou ještě hodný kus cesty!

Takže, poučení: kde je ta díra?
Na to se musíte zeptat Gari.

Proč nebylo nic o pejskách

Dlužím vysvětlení, proč nebylo včera nic o pejskách. Tedy, ono se už za ta léta mockrát stalo, že nebylo nic o pejskách, ale včera jsem nic nenapsal ne proto, že bych neměl čas nebo nápad nebo že se nic nestalo. Prostě to nešlo.

Ono se totiž stalo: máme tu na zahradě nemocný stromeček a odborník kázal, že je třeba ho postříkat přípravkem Dithane. Je to takové hubítko na houby, neboli fungicid. Pekelně jedovatá věc. Prodává se to v pytlíčcích, obsah se musí rozdělat ve vodě, no a pak se to stříká na stromeček, nejlépe za bezvětří, aby se jedovaté kapičky nedostaly kam nemají.

Připraven rozprašovač, připraven pytlíček. A najednou čárymáry fuk, pytlíček zmizel.

Bylo jasné, že ho odnesl pejsek a s pravděpodobností hraničící s jistotou to byla Gari. Ale kam ho zasela?

Toto se stalo v pponndělí večer. Pytlíček nenalezen. Půl noci jsem nespal, zaobíral jsem se svými obavami. S hlavou třeštivou jsem ráno přistupoval k expedici úterní Hyeny. Proto tam nebylo nic nového psího.

Ljuba pytlíček našla, Garina (nejspíš ona) ho zašila pod kola jejího auta. Takže náš pozemek je odminovaný a já mohu s klidnou myslí zase psát o pejskách.

Vočíčko

To s tím jedovatým pytlíčkem bylo pro Gari typické. Psal jsem o tom včera, jak Gari záhadně sebrala přichystaný pytlíček s postřikovacím práškem. Ona se dovede neviditelně pohybovat. Naprosto nemá žádné mimikry jako Sherlock Holmes v tom skvělém filmu. Dovede se pohybovat tiše a hbitě a je všude tam, kde nemá být.

Takže když se stane, že najednou není, je skoro jisté, že se jí podařilo prolnout se na ulici. Prostě zdrhnout. Jenže Gari není ten zdrhací pejsek, který se ztratí a vrátí se za tři hodiny, pokud se vůbec vrátí. Ona se prolne na ulici a pak kouká, jak se vrátit domů. Když tedy hledám Gari, kam se poděla, zamířím k vrátkům. Ani je nemusím otevírat: mezerou mezi sloupkem vidím lesk jejího vočíčka. Stojí a nahlíží škvírou,kdy přijdu, abych ji pustil, aby poté mohla zmizet.
Nejlépe na ulici.

S Roníkem ve třech

Zase došlo na procházku s Roníkem. Ten je vždycky nadšený, když vidí naše pejskyně. Ty ho taky rády vidí, ovšem on váží jako ony dvě dohromady plus něco navíc, však je to pořádný kus leonbergra. Takže k běhání je méně přizpůsoben než ty dvě chlupaté šipky.

Děláme společně okruh lesem, trvá to tak padesát minut a od půl hodiny nahoru se Ronďa vzdává pokusů držet s Gari a Norou krok. Zpátky už jde na vodítku, aby se nepřibatolil pod auto. Vodítko je prověšené, jak to má být.

Chválím Roníka. Jseš hodnej, Ronďo, moc hodnej pejsek.
Zvedne ke mně psí oči. Co jinýho mi taky zbejvá, pane?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena