Nora není moc štěkací pes. Jen někdy. Hlasitě se projevuje večer, když zavážím, tedy když sypu do krmítka slunečnicová semínka. To proto, že zahání virtuální kocoury od krmítka a ptáčků. Spojila si semínka a kocoury a jakmile vezmu do ruky krabici se semínky, spustí jekot.

Někdy štěká nevyzpytatelně. V sobotu jsme potkali Kvanu, její kamarádku. Vracela se se svou paní z procházky. Viděli jsme ji z dálky, já povídám: "Hele, Kvanu." Po těch slovech Nora odběhla do hloubi lesa a začala na Kvanu štěkat. Teprve pak přiběhla, paní Kvanu odvázala a začalo obvyklé rodeo.
Proč štěkala? Aby si Kvanu nemyslela, to je nejpravděpodobnější vysvětlení, podpořené mnohými autoritami.

Její první boj

Stalo se, k čemu dříve či později dojít muselo: Nora zápasila.
Když jsem uvažoval o případných budoucích střetech, vsázel jsem na její běžecké schopnosti. Nora je rychlá a když řeknu rychlá, myslím tím hodně rychlá. Takže když na ni při odpolední procházce vystartovala ostrá vlčanda, rozběhla se a já si naivně říkal, je to jasné., vlčanda jí nemůže stačit. Bylo mi ale divné, že Nora běží vcelku vlažně.. To nebyl ten fofr, jaký na ní obdivuji, když na louce pronásleduje drzé opeřence, zejména pak ty nejdrzejší mezi nimi, kosáky. Byl to běh v provedení, jak to říci, vlčákovitém.

Takže doběhla, či spíš doklusala s vlčandou v patách až k místu, kde jsme s Ljubou stáli, i s paní oné vlčandy. Ta na ni bezvýsledně volala a spílala jí. Nora se pak obrátila a vyjela proti soupeřce v bojovém stylu zvaném krokodýl.

Bylo to zápolení více méně demonstrativní. Vlčanda doopravdy nekousla a Nora doopravdy nechňapla. Demonstrace to ale byly dá se říci krajní, asi jako na hranici mezi Severní a Jižní Koreou. Proto jsem volal na paní té vlčandy "hlavně tam nestrkejte ruce", protože to je ta největší chyba, kterou můžete při psí rvačce udělat.
Nakonec se podařilo dámy od sebe oddělit. Šli jsme potom dál a po dvou stech metrech se objevil jiný velký černý pes. Nora se s ním hned začala kamarádit.
On nebyl vlčanda.

Je fakt zima

I dnes je ráno mínus pět. Nora neprotestuje a vlastně ani já ne, protože třeba i po cestě přes Myší louku se v těchto dnech chodí nohou suchou, byť studenou a nikoli teplou, leč blátivou. To, že je Nora v pelíšku občas zakutaná pod deku, to je výsledek naší péče, nikoli její starosti. Normálně si Nora bere příklad z té filmové hvězdy, která na otázku, do čeho se na noc obléká, odpověděla, že do Chanelu číslo 5. Je to tedy vzácnost vidět ji ráno zababušenou do deky. Zívá, pak vstane a chodí po bytě s čabrakou jako zimomřivý kůň. A těší se, že vyrazí do mrazu a tam si v lese najde jablíčko a bude ho kutálet až do rozpadu. Pak ho sežere. To je její aktuální jarní program.

Pes a kůň

Jako malé štěně spatřila Nora koně, tedy: potkali jsme jezdkyni na koni. Nora se roztřásla a počurala se. Dnes vypadalo setkání zcela jinak. Koně jsme potkali ve Stromovce. Nora odběhla stranou a z bezpečné vzdálenosti, navíc v křoví, na koně štěkala. Pak ho oběhla a nechala se odvolat. To bylo celé setkání.

To její odběhnutí a štěkání z lesa, to je její nová taktika. Nevím, zdali je to známka rostoucí statečnosti nebo rostoucí bázlivosti. Nebudu o tom přemýšlet.
Dřív, než bych vymyslel nějakou příhodnou teorii, Nora najde novou taktiku. Třeba se začne s koněm kamarádit.
Mimochodem řečeno, dnešní příhoda je mimořádná v tom, že na koni jel pán, nikoli dáma. Všimněte si, na kolik jezdkyň připadá jeden jezdec, když tak koukáte kolem sebe?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena