Na Sardenu původně vyšlo 2. dubna 2002.

Lidstvo je v ohrožení! Kdosi neznámý odstraňuje klíčové osobnosti a nahrazuje je bezduchými kopiemi! Již brzy bude lidstvo pod diktátem podivných umělých bytostí!

To není námět na béčkový film ani úvod dvaačtyřicáté povídky z CKČ. To je, bohužel, realita dnešních dní. Kdo jsou tato kukaččí mláďata, kde se před námi skrývají, či spíš, kde se nám bezostyšně předvádějí? Všude kolem nás. Některé obory jsou ale pro ně specifické a já se chci pokusit je vystopovat. Bude to chmurná přehlídka a nejspíš si vysloužím nenávist jejich nohsledů a tajných agentů, ale koneckonců, někdo to konečně udělat musí.

Začněme v oblasti, která je přímo jejich klíčovou doménou - filmem. Abych vás hned zkraje nenavedl na špatnou stopu: nemám na mysli filmové androidy jako takové, různé ty Ashe, Terminátory či Data. To jsou role androidů, ztvárňované (občas) lidmi. Mluvím tu o situaci přesně opačné: o postavě, napsané ve scénáři jako člověk, ale ztvárněné robotem. Záměrně neříkám hrané, neboť s herectvím to má čím dál méně společného.

Jaké jsou charakteristické rysy těchto roboherců? Na prvním místě je to bezproblémová zaměnitelnost. Všichni vypadli víceméně z jednoho kadlubu a je prakticky lhostejné, jaké jméno se napíše do titulků. Spíše tedy všechny, protože se zatím s převahou jedná o ženské pseudoherečky. Už začínáte chápat? Jestli stále ještě ne, zkuste zpatra a s jistotou říct, ve kterém filmu se vyskytovala Cameron Diazová, ve kterém Nicol Kidmannová a ve kterém dejme tomu Jennifer Lopézová. Jediným, a to ještě velmi nejistým vodítkem, může být převažující barva vlasů. Jinak jsou všechny stejně unylé, stejně barbínovsky krásné a stejně nezapamatovatelné. Stejné bývají zhusta i jejich osudy: jeden či dva zajímavé filmy, pak série komerčních happyenďáků , nějaký ten mediálně promyšlený skandálek a nakonec pomalý pád do zapomnění. Mezitím už se totiž někde vyrábí nový, výkonnější typ, který je vystřídá, tak jako ony před časem nahradily Geenu Davisovou, Meg Ryanovou a Melanii Griffithovou.

Principielně to není specialita posledních deseti či patnácti let. Bez problémů můžeme vystopovat přímou linii vedoucí přes Jessicu Langovou či Bo Derekovou až k hollywoodské androidce č.1 - Marylin Monroe. Právě její život (i smrt) je předobrazem výše zmíněného klišé. Rozdíl je v jediném. MM byla ve své generaci jediným případem mizerné herečky, která se díky precizně vykalkulovanému působení na stádového diváka a také díky stejně promyšlenému budování mediálního obrazu dosáhla mnohem větší popularity, než by jí vlastně příslušelo. Hlavně proto vstoupila do dějin světového filmu. Její následovnice to štěstí neměly. V každé další generaci, v každém dalším desetiletí rapidně přibývá "Marylinek" na úkor skutečných hereček. Milovník popcornu a časopisu Story jásá, zatímco divák vybavený intelektuálně nad úrovní afrického švába propadá depresím.

Byla tedy MM prvním androidem, vyrobeným speciálně pro Hollywood? Možná ne. Možná to byl skutečně živý člověk ve správnou chvíli na správném místě. Každopádně se stala pravzorem, etalonem, podle kterého genetické laboratoře záhy rozjely sériovou výrobu.

Abych nebyl vláčen feministkami za ...vlasy: výše řečené se samozřejmě netýká jen hereček. Zdatným průkopníkem mužského androidismu ve filmu se stal Tom Cruise. Nyní už v jeho šlépějích kráčí řada následovníků v čele s Andy Garciou, Davidem Duchovnym či Hugh Grantem. Není to nedopatřením, že do této kategorie nezařazuji L. DiCapria. Ten je spíše obětí systému a příkladem zcela opačným, kdy nesporně talentovaný herec (ve výčtu jeho předtitaničích rolí nechybí psychopatický vrah či mentálně retardovaný chlapec) musí předstírat, že je android, aby nějakou roli dostal.

Opominout samozřejmě nesmím nám sci-fi fanouškům důvěrně známou odrůdu bojových androidů vzoru Lundgren, Schwarzenneger či menší a mobilnější Stallone, vzniklou zřejmě jako vedlejší produkt armádních genetických laboratoří. Zajímavé je, že s výjimkou výběhového typu Nielsenová tato forma postrádá adekvátní ženský protějšek (experiment Moorová dopadl tristně).

Paradoxní je, že v českých luzích a hájích se zatím daleko více osvědčil mužský typ filmového androida - viz Lukáš Vaculík či Sagvan Toffi blahé paměti. Světový trend jsme ovšem včas zachytili a nyní už můžeme být právem hrdi třeba na Kateřinu Brožovou či Evu Vejmělkovou.

Můžete si říkat, zda stojí za to rozčilovat se nad několika šmíráky, kteří nemohou být inteligentnímu člověku nebezpeční. Jenomže oni můžou! Čím?

Nejde o to, že jich je čím dál víc a začínají vytěsňovat živé herce. Nejde o to, že světový film začíná být zaplaven stereotypními vysokorozpočtovými romány pro služky a i těch pár zbývajících zajímavých filmů bývá zmrzačeno nablblými happyendy. Hlavní nebezpečí vystihl už před 60 lety Z Jirotka v legendárním Saturninovi:

„...i nejpitomějšímu klukovi je jasno, že nemůže strážníky na Václavském náměstí chytat do lasa a že řemeslo pistolníků už dávno nemá zlaté dno. Daleko nebezpečnější je namlouvat spoustě našich čtenářek, že manželství není nic definitivního, že je to jedna z mála možností na zbohatnutí, že nikdy není pozdě nahlédnout svůj omyl a jít za hlasem svého srdce štěstí vstříc. Je mnohem snazší dokázat nedospělému klukovi, že není krvežíznivým pirátem, než zabránit málo inteligentní čtenářce, aby nenalézala obdoby mezi osudem hrdinky románu a osudem svým a tropila v důsledku toho hlouposti.“

Duchovní spřízněnost prvorepublikových románů pro ženy s různými těmi Pretty Woman a Podnikavými dívkami bije do očí. Metody dnešních scénáristů jsou sice sofistikovanější, méně prvoplánové, ale brainwashing na P.T. ctěných divačkách pokračuje neztenčenou měrou. Dokonce se stěhuje z marginality červených knihoven do hlavních vysílacích časů. Filmy a zejména TV seriály se jen hemží mladými, krásnými a úspěšnými bytostmi, vykalkulovanými právě tak, aby se s nimi divák (divačka) stále ještě dokázal ztotožnit. Dallas a Dynastie už jsou k smíchu? Ještě je tu Beverly Hills! A když už nezabírá ani to, nasadí se Ally McBealová. Když jsem se nedávno dočetl, že tato přehlídka sexuálních deviací má v Americe punc takřka intelektuální zábavy, bylo mi z toho hodně smutno.

Tato veledíla a jejich syntetičtí protagonisté jsou tedy na jedné straně vyráběni podle peoplemetrem prověřeného většinového vkusu. Zároveň tento vkus úspěšně formují, či snad deformují. Cílem je nejspíše stav, kdy bude možné vytvářet scénáře pomocí počítačového programu a kdy z výrobní linky budou sjíždět herci a herky tak identičtí, že je pro natáčení bude nutno opatřit jmenovkami.