Amerika:
Loricariidae - krunýřovcovití, Jižní Amerika, střední a severní část.
Ictaluridae - sumečkovití, ta samá oblast.
Doradidae - trnovcovití, Jižní Amerika.
Callichthyidae - pancéřníčkovití, Jižní Amerika.
Pimelodidae - anténovcovití, Mexiko, Střední a Jižní Amerika.

Ostatní:
Schilbeidae - sumečci průsvitní, Afrika, Asie.
Mochocidae - Afrika.
Clariidae - keříčkovcovití, Malajsko, Filipíny, Madagaskar, Asie, Afrika.
Bagridae - sumíčkovití, Afrika, část Asie.

Podle latinských nebo českých názvů čeledí, si možná najdete výskyt svých miláčků v přírodě.

Jak sami vidíte, jsou to ryby z veliké oblasti naší země. Žijí ve vodách měkkých i velmi tvrdých a jejich rozmnožovací způsoby jsou také velmi různé. O velikosti nemluvě. Někteří sumečci z Jižní Ameriky měří sotva 2cm a jiní dosahují téměř jednoho metru. Je pravda, že v akváriích je tato velikost mnohdy zkreslena a hlavně větší druhy nedorůstají takových rozměrů, jako v přírodě. To ale ve většině případů nemá vliv na jejich reprodukci.

Budeme-li  se zajímat o způsob života sumců, zjistíme, že jsou to povětšinou ryby, které se skrývají, ožívají setměním a obývají stinná místa našich akvárií. Vyhledávají zarostlé kouty s kořeny a kameny a mnozí z nich se vracejí na jedno místo, které si oblíbí.
Ryby z čeledi Loricariidae známé jako přísavní sumečci, ožívají v proudící vodě a doslova radostně provádějí akrobatické figury. Je to totiž jejich přirozený způsob života. Někteří z nich žijí v proudících vodách a přísavnou tlamkou se přichycují na kamenech a kořenech. Je dobré jim dopřát přírodní dekoraci v podobě kořenu, který vám doslova oškrábou a očistí.
Mějte na paměti, že tito sumečkové mají rádi rostlinnou stravu např. v podobě řas, ale také přijímají a potřebují potravu živočišnou. Je tedy dobré k rostlinné stravě, špenát, hlávkový salát, různá průmyslová krmiva, hrách…, podávat i hovězí srdce, nitěnky, larvy hmyzu, žížaly, buchanky, dafnie, hrotnatky, Artemie a mnoho druhů potravy průmyslově vyráběné.
Sumečci se dovedou i v malém prostředí akvária chovat tak nenápadně, že mnohokrát ani méně zkušený chovatel nepozná, že se mu v nádrži rozmnožili a objeví, ke svému překvapení, již rozplavaný potěr. Rozmnožování je velmi zajímavou částí chovu sumců. Někteří se rozmnožují ve volné vodě, jiní v různých jeskyňkách, nebo kladou jikry na sklo nádrže. Jsou dokonce sumci "kukačky", kteří kladou své jikry velmi zajímavým způsobem do tlamek jiných ryb, tlamovců, a ti jim jejich miminka odchovávají ve své tlamě.
U chovatelů je všeobecné známo, že při změně tlaku, např. před bouřkou, se sumci velmi ochotně rozmnožují. Jiní chovatelé spoléhají na ochlazení vody ve vytíracích nádržích. Ono to totiž spolu souvisí, ale to je všeobecně známo. Je pravda, že to byl  známý názor, ale je také pravda, že deště nejsou v oblastech tropických studené a tak to asi bude taky ještě malinké tajemství přírody a souvisí to i se změnou chemismu. Pravdou ale je, že tyto praktiky fungují.
Pro sumce mám a vždy jsem měl velikou slabost. Asi tak v roce 1980 jsem choval tehdy méně známé sumečky z rodu Brochis. Jsou to smaragdoví krasavci, podobní známým pancéřníčkům z rodu Corydoras. Pět let jsem choval skupinu dvanácti krásných ryb a pokoušel se o jejich rozmnožení.
Již v té době jsem znal použití umělého výtěru v podobě injekční aplikace hormonů. Nebyl a nejsem zastáncem tohoto způsobu reprodukce ryb a tak jsem chca, nechca musel být mimořádně trpělivý. V literatuře bylo málo odkazů a popisů rozmnožení těchto ryb, proto jsem zkoušel vše možné. Prostě jsem již dva roky, měsíc co měsíc chystal pro mé milánky všechny různé dobroty, střídal teploty, hodnoty vody, osvětlení, pohyb vody, hloubku... Natolik zkušený jsem již byl, abych poznal plné samičky (zaplněné jikrami) a stále nic. Jak v nich probudit ten impuls? Již jsem i špatně spal...
Byl to prostě nerovný boj. Sumci si lebedili a jen kvetli. Já byl čím dál, tím skleslejší. Věděl jsem, že v republice byli chovatelé, kterým se již výtěr povedl, ale právě aplikací hormonů. To se mi vůbec nechtělo a tak jsem tiše trpěl dál. Pamatuji si ten okamžik jako dnes. Bylo před bouřkou a na Žižkově se setmělo.
Těžké, bouřkové mraky se válely v ulicích a příroda, která se už nemohla dívat na zaprášené ulice dávala najevo, že bude úklid. Zkrátka, co je mokré, to je čisté! Bouřka byla nádherná. Vzduch byl doslova přecpán elektřinou a hrom střídal hrom. Proudy vody odnášely žižkovskou špínu do kanálů. Najednou vzduch zavoněl a vysvitlo slunce. Nad Židovskými pecemi vyšla duha a já se vracel úplně promočený od rybníka.
V líhni jsem rutinně vytřídil krmení a poté šel obhlédnout nádrže. Když jsem došel k akváriu, kde se proháněli moji milí sumečci, nemohl jsem uvěřit svým očím! Rostliny i sklo byly pokryty jikrami. Ten, kdo to někdy prožil, ví o čem píšu. Je to ten záběr životní ryby na prutu, je to složení maturitní zkoušky, je to vítězství nad hmotou, je to dobytí vesmíru! Chytil jsem se za srdce a poklekl, blížil se infarkt!
Celý život děláte akvaristiku a když přijde ta chvíle, rozhodně alespoň na pár vteřin ztratíte hlavu. Protože přirozené výtěry nebyly známy, nevěděl jsem, zda chovné ryby jikry nepozřou. Ale po chvíli jsem již téměř mechanicky udělal to, co bylo třeba. Z prvního výtěru jsem odchoval pár set překrásných sumců! Tedy zase ta trpělivost...
Příště si řekneme něco o parmičkách.