22.1.2021 | Svátek má Slavomír


105 PLUS: Pozvání na palubu, aneb Zvířetníci sobě

22.10.2020

Vzpomínkový i náborový článek, který není stopětkou. Nebo možná tak trochu je.

Motivací k napsání tohoto článku bylo hned několik. A navíc jsem zřejmě toto téma v sobě nosila hodně dlouho. Tak dlouho, že snad už mám v sobě skoro všechno zpracované a od všeho mám odstup. Snad, skoro. Moc se o to snažím a doufám, že se mi ho podaří uchovat, protože chci a musím vyprávět o tom, jak se hospůdka změnila v palubu lodi, a taky o tom, že každá loď mimo kapitána potřebuje svou posádku. Když tu posádku chci na palubu lodi pozvat.

Pojďme tedy zavzpomínat ne snad na doby, kdy naši dědkové a prabáby byli dětmi, ale na dobu, kdy se zrodili Zvířetníci. Tedy něco víc, než jen prostí čtenáři rubriky Zvířetník, kterou založila a až do své smrti vedla paní Míša Neffová. Tu dobu nepamatuji, i když zpětně jsem si přemnohé články a diskuse pod nimi pročítala v době, kdy Zvířetník už nějaký čas vedla Dede. Psal se rok 2005, 2006, když jsem se začala do diskusí víc a víc zapojovat. Protože se v nich setkávalo čím dál víc lidí, kteří měli primárně rádi zvířata a přírodu, ale mimo to a především to byli lidé slušní, veselí, nápadití, aktivní, se zájmem o svět kolem sebe a s mnoha různými koníčky.

Začali jsme těm diskusím pod články říkat Zvířetnická hospůdka u Dede. Sedávali jsme v ní pospolu od rána do večera, ba dlouho do noci, do hodiny plchů, jak jsme říkali. Zkrátka jak kdo měl čas a náladu, tak přišel, poseděl, popovídal si a odešel. A na uvolněnou židli usedl někdo další. Rozprávěli jsme o všem, co život přináší. Mluvilo se o věcech smutných i veselých, plakali jsme si na rameni, objímali se a smáli se až k slzám. To všechno na dálku tak dlouho, až jednou vzešel nápad, abychom se osobně sešli. A tak jsme se sešli. Nejdřív se svými psy na louce. Psi běhali a my si povídali. A protože nám to bylo málo, rozeběhla se setkání ve skutečných hospůdkách, zvaná Pražení, Brnění a Pardubení. Každoroční setkání na louce dostalo přívlastek Velké a protáhlo se na celý víkend. Začali jsme pomáhat zvířecím útulkům a podporovat kastrace volně žijících koček, byli jsme solidární s našimi nemocnými přáteli, začali jsme šít a získávat polštářky pro hospice a domovy seniorů. Dělali jsme i jiné věci, ale nechci tu znovu psát kroniku; Zvířetnická kronika za roky 2006-2010 totiž skutečně existuje.

Svorně jsme se rozhodli odejít začátkem roku 2010 z Neviditelného psa (už na Lidových novinách), protože zde začaly být vyžadovány registrace proto, jak bylo zdůvodněno, že v diskusích pod články přibývalo hrubosti a vulgarit. Nás se tohle ale netýkalo, my jsme přece byli Zvířetníci a naše diskuse byly vždy slušné. Nechtěli jsme registraci a chtěli jsme si uchovat anonymitu svých nicků, na které jsme byli zvyklí. A tak se naše hospůdka přesunula pod názvem Náš Zvířetník na privátní web, který Zvířetníkům poskytla Dede.

Časem jsme oplakali odchod mnoha Zvířetníků, které nás jako výrazné osobnosti pomáhali stmelovat. Nejvíc jsme ale plakali jednoho dne, kdy se na podzim roku 2013 hosté v hospůdce ostřeji pohádali o politiku. A protože se to stalo v osobní rovině a protože hospodská neměla nikdy dovolenou a byla už dlouho unavená, rozhodla se hospodu zavřít.

Nezůstali jsme naštěstí úplně bezprizorní, protože díky laskavosti jedné dlouholeté Zvířetnice (tosco, děkujeme!) jsme souběžně se Zvířetníkem měli (a stále máme) k dispozici fórum, kterému zkráceně říkáme Hadi (na Hadech, s Hady) a kterému já láskyplně říkám naše Haraburďárna. To je místo veřejné, do uzavřených sekcí přístupné po jednoduché registraci, která je obranou proti trollům. V Haraburďárně jsme si vždycky domlouvali všechny akce a taky tady probíhají různé poradny a vůbec se tu mluví o všem, co jsme nechtěli probírat zcela veřejně v hospůdce.

Tady také nějaký čas běžela náhradní hospůdka, než se projednal návrat Zvířetníku na Neviditelného psa. Za výčepní pult, obrazně řečeno, se dočasně vrátila Dede, aby zkraje roku 2014 předala velení Lice, která vede Zvířetník do současnosti. Dede pak souběžně pokračovala ve vedení své hospůdky, kterou nazvala Dedeník. A do toho paralelně probíhaly diskuse na Hadech, které si mnozí v mezidobí oblíbili pro závětří a intimitu, kterou Hadi poskytují.

Tohle je situace, která stále přetrvává. Je tu Dedeník, tedy autorský internetový deník Dede, která ho sama vytváří a občas dává prostor i svým hostům. Jsou tu stále Hadi, naše klubovna, bez níž by nebyla možná organizace Zvířetnických aktivit a bez níž by nebylo možné radit se a povídat si o mnohém. o čem máme pocit, že není až tak úplně vhodné rozebírat veřejně. Pro některé Zvířetníky se nakonec stali Hadi jedinou přijatelnou platformou.

A především je tu Zvířetník, navazující na tradici založenou paní Míšou Neffovou. který si vytváříme my sami, který vzniká výhradně z našich článků. Jako šéfredaktor ho řídí Lika, jejíž zálibou je plachtění po moři, proto jsme o Zvířetníku začali uvažovat ne jako o hospůdce, ale spíš jako o korábu. Ten Lika sice pevnou a neúnavnou rukou vede tím nejpříhodnějším větrem, ale žádný koráb, žádná loď se neobejde bez posádky. Bez posádky se žádná loď ani nehne.

Teď je těžká koronavirová doba. Víc než kdy jindy se obnažuje skutečnost, že nic se nemůže dít bez spoluúčasti nás všech. Ani šíření viru, ani jeho zastavení. Bez spoluúčasti lidí nemůže existovat žádné společenství. Bez aktivity a spoluúčasti lidí uvadají a zanikají všechny dobré tradice. Už se to u Zvířetníků děje. I bez koronaviru. Ale jak se říká, všechno zlé může být pro něco dobré. Nikoho z nás před rokem nenapadlo, že se může objevit něco takového, jako je koronavirus. Něco, co totálně změní naše životy, co nás zabrzdí a vykolejí. Možná si právě v této době víc než kdy jindy uvědomujeme důležitost a sílu lidské pospolitosti. Vnímáme, jak je všechno křehké, jak my sami jsme křehcí, jak málo času vlastně máme.

Méně, než jsme si mysleli. A méně než ve chvíli, kdy jsme si říkali, že nemáme čas si něco přečíst, že nemáme čas na to reagovat, nemáme čas někam zajít, sejít se. Nemáme čas věnovat čas ani tomu, abychom si uvědomili, co je pro nás důležité. Není to paradoxní a nesmyslné? Čas jedna z mála věcí, které nám byly velkoryse věnovány k osobnímu užití podle vlastního rozhodnutí.

Možná se ukáže, že Zvířetník se přežil, že vlastně ani lidi nezajímá. Jsme trochu rozpolceni v posledních letech a je to znát. Už se tolik netěšíme na společné akce a nevyprávíme si o nich pod vzpomínkovými články. Po každém takovém článku se dříve objevilo několik lidí, kteří se zajímali o podrobnosti, o další akce, o přístup na Hady. Po každé povedené akci se objevili lidé, kteří se z čtenářů Zvířetníku stali našimi přáteli, stali se Zvířetníky.

Bylo by hezké navázat na tu tradici, obnovit ji. Teď ale bohužel asi dost dlouho nemůžeme plánovat žádnou společnou akci, která by tomu napomohla. Tou nejbližší by mělo být Mikulášské venčení v Uhříněvsi, aneb Mikulášská pouť do Dráčkova na přelomu listopadu a prosince. Nejspíš se nebude moct konat, stejně jako obvyklá podzimní či předvánoční Pražení či Brnění. Ale nic nám nebrání v tom, posadit se společně na palubě našeho korábu, v naší plovoucí hospodě. Jsou tu stoly a židle a taky slunečníky, aby na nás nepražilo slunce. Aby na nás nepršelo. Lika stojí u kormidla – je neuvěřitelné, že už šest let. Uteklo to a já mám pocit, že jí něco dlužím. Hej, kapitáne! Vlastně Hej, kapitánko naše obětavá! Vedeš naši loď tak tiše a klidně, že já, která trpím mořskou nemocí i na souši, vůbec ani necítím, že jsem na lodi, pod kterou se často valí mohutné vlny a kolem dokola zuří bouře a hromy bijú. Děkuju Ti za to. A tu kytku od nás sis už zasloužila nejmíň šestkrát.

Ráda bych tímto článkem pozvala na palubu Zvířetníku všechny Zvířetníky, všechny čtenáře, všechny „zabukysty“ a tiché společníky-Zvířetníky. Za vedení Dede vznikla na Zvířetníku spousta nových rubrik, záběr se rozšířil. Je sem možné psát o vaření, o cestování, o soužití se zvířaty, o svých zkušenostech s jejich nemocemi či jejich problematickém chování, o jejich dovednostech. Můžeme se tu dělit o své koníčky a nejrůznější znalosti a dovednosti na amatérské i profesionální úrovni. Můžeme a musíme. Je to totiž úplně jednoduché. Když nebudeme na Zvířetník psát, nebude co číst.

Závěrem mi dovolte vyjádřit něco velice osobního. Stopětky jsem vlastně začala psát pro potřebu Našeho Zvířetníku v době, kdy vznikal. S Dede jsme chtěly, aby byl další seriál, se kterým se na Nový Zvířetník přejde. Když se podívám zpátky přes těch deset uplynulých let, na stopětkách (105x148 a 105PLUS) je znát historie Zvířetníku a jak jsem ji prožívala. Vypovídá o tom četnost stopětek v tom kterém roce, různé intervaly a pauzy, přerušení. Jeden čas jsem psala mimo Zvířetník a před rokem jsem psát přestala úplně. I to souviselo se Zvířetníkem, zejména s Bedou, která součástí Zvířetníku byla, byla mou osobní přítelkyní a která bojovala svůj marný boj s vážnou nemocí.

Vrátila jsem se na Zvířetník letos v létě a jsem tomu ráda. Uvědomila jsem si teď zpětně, i díky tomu, o čem jsem mluvila v nedávné době třeba s ri, Xerxovou, zanou i Likou. tedy uvědomila jsem si zpětně, že jsem se na Zvířetník vrátila kvůli silné vnitřní potřebě, aby byl zachován. Přeji si to. V tom vědomí určitě sehrálo svou roli i koronavirové jaro, kdy jsem některé věci přehodnotila a některé si uvědomila.

Ve chvíli, kdy toto píšu (středa), už běží na Hadech diskuse. Možná se tam vyslovují věci, o kterých se mlčelo. Věci, kterých se tady opatrně dotýkám. Věřím, že všechno se bude říkat v klidu a všechno bude očistné.

Věřím v renesanci Zvířetníku. Věřím v nové přátele, v nová témata, v nová setkání. Ráda bych se zase sešla tady na palubě u Liky se starými i úplně novými přáteli a v budoucnu doufám a věřím i v setkání osobní. Těším se na ně. Těším se na vás.

Vave

P.S. Tento týden se na Zvířetníku psalo o jedné každoroční akci. Modří pochopitelně vědí. Ale možná jsou pravidelní čtenáři Zvířetníku, kteří dosud tápou a chtěli by o této akci i o další činnosti Zvířetníků vědět víc, nebo se dokonce do zmíněné akce zapojit. Pro ty jsem založila mail, na který mi můžete poslat své dotazy:

akcezviretnik zavináč email tečka cz

Prosím o trpělivost, nejsem stále na příjmu, ale budu se snažit odpovídat každý den.

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


Chleba přímo od krajánka: Ochutnali jsme nové pečivo Odkolek
Chleba přímo od krajánka: Ochutnali jsme nové pečivo Odkolek

V redakci jsme měli možnost otestovat dva nové chleby Odkolek. Mají vysoký podíl žitné mouky a nádherně propečenou kůrku, která láká k ochutnání už...