PŘÍRODA: Veverka v komíně (už zase)!
Jedna z veverek na zahradě foto: Marička Crossette, Neviditelný pes
V květnu avizovaná knížka „Nejen kočka, napsali“ už vyšla (je to knížka plná skutečných příběhů nejen o kočkách, psech a veverkách - více informací o této knížce a také jak si ji koupit najdete tady na tomto odkazu). Pro Zvířetníky, kteří si knížku koupili a možná už četli moje vyprávění „Veverka v komíně“, bude článek jen takové pokračování. Stejní aktéři, jiný rok, jiná záchrana.
První veverku, o které píši v knížce, jsem zachraňovala v roce 2002. O dva roky později do komína spadla další a byla též zachráněna. Jednu veverku se nám bohužel zachránit nepodařilo, našli jsme ji mrtvou až při zimním otvírání záklopky. Buď jsme její propadnutí neslyšeli (a tedy o něm nevěděli), zpětně si myslím, že si spíše pádem do komína zlomila vaz.
Potom se řadu let veverky naštěstí komínu vyhýbaly. Jedinou starost nám tak dělala jen bývalá kočička Indy, která na komíně ráda sedávala.
Naši „komínoví rorýsi“ i letos přiletěli na Velikonoce a později jsem slyšeli jejich hlasité štěbetání, když vyvedli mladé. Normálně u nás zůstávají do srpna, letos v půlce května skoro ze dne na den komín opustili. Nad ostatními domy rorýsy také nebylo vidět a slyšet, odletěli svorně všichni. Celý květen bylo tropické vedro a velké sucho. Ptáci asi neměli dost hmyzu a přesunuli se jinam. Jaké bylo naše překvapení, když jsme začátkem června, po prvních deštích, znovu zaslechli v útrobách komína známé štěbetání! Bohužel i tentokrát zůstali jen krátce, koncem června byli zase pryč. Jak se později ukázalo, byli jsme tomu rádi.
Začátkem července jsme totiž z komína zachraňovali propadlou veverku a to dokonce dvakrát krátce za sebou. V obou případech to vyžadovalo z naší strany trpělivost, ale veverka přežila.
Když v roce 2004 do komína spadla druhá veverka, měli jsme už koupenou sklápěcí klec. Na odchyt vačic a pásovců. Nečekali jsme, že klec poslouží i pro záchranu veverek.
První červencovou sobotu si šel manžel po večeři jako vždy číst do obývacího pokoje. Do křesla vedle krbu. Po chvíli na mne volal, že rorýsi se zase vrátili a v komíně pěkně rachotí. Nevěřícně jsem si je šla poslechnout. Komín byl v tu chvíli tichý, ale pak jsem zaslechla šramot, těsně nad ohništěm. Zvuky zněly, jako když někdo ohryzává železo. A já hned věděla kdo! Nepochybně veverka, propadlá do komína, ze kterého se bez naší pomoci ven nedostane.
Bylo už devět večer a Trixie v domě. Upravit prázdné ohniště tak, aby veverka mohla slézt, není otázka minuty, proto jsme se rozhodli počkat na ráno. Hlavně, že veverka byla živá, do rána v komíně jistě přečká. Během večera se ještě jednou nechala slyšet, pak už byl klid. Náš krbový komín je cihlový, odhadem sedm, možná osm metrů vysoký. Snažila jsem si představit, jak asi veverka jeho hliněnou rourou padala. Po hlavě? Nohama napřed? Sklouzla po straně roury? Vlastně skoro zázrak, že veverky pády přežijí.
Ráno seděla kočka Ginger soustředěně u krbu, znamení, že veverka je stále živá. Všechny kočky jsem pustila na zahradu, odstranila síť před krbem a vnořila půl těla do vymeteného ohniště. Natáhla jsem ruku a necelý metr nad ohništěm trhnutím páky otevřela těžkou litinovou záklopku (angl. „damper“), kterou zavíráme po skončení topné sezóny. Podle nákresu krbového komína je za ní tzv. „smoke shelf“, prostor, kde se teď veverka krčila. Z rohu záklopky vykukoval kus jejího ocasu.
Manžel mezitím z garáže přinesl klec a kusy prken, z nichž jsem od záklopky do ohniště připravila pro veverku „skluzavku“. Do klece jsem už dříve přichytila kalíšky s vodou a kousky pekanových ořechů. Dvířka klece jsem nastavila dostatečně citlivě, aby za veverkou zapadla. Krb jsem znovu zakryla a šli jsme pryč. V komíně bylo ticho, až kolem poledne jsem zaslechla nadějné zvuky. Šla jsem po chvilce nakouknout, ale zahlédla jsem už jen šedavou šmouhu prchnout nahoru. Klec zůstala nastražená, část oříšků z kalíšku zmizela. Jestli veverka během dne znovu seběhla dolů, nevím, večer byla klec stále prázdná, zato oříšky všechny pryč.
Druhé ráno jsem v kleci vyměnila vodu a nasypala nové oříšky. Zároveň jsem zjistila, od čeho pocházel šramot předešlého dne. Za krbovou sítí je deska z plexiskla, na které je připevněná mnou háčkovaná dečka. Plexisklo v zimě snižuje studený průvan z otevřeného komína, v létě naopak brání úniku chladného vzduchu klimatizace. Omylem jsem plexisklo postavila obráceně, háčkovanou dečkou do ohniště. A veverka, asi ve snaze prokousat se ven, rozhryzala roh dečky. Radost jsem z toho neměla, ale dokáži to spravit.
Jen jsem si podruhé už dala pozor, abych desku postavila správně. Páčku dvířek jsem nastavila ještě o něco citlivěji. Veverka je lehoučká, takže může do klece vběhnout k oříškům, aniž by svojí vahou stlačila podlážku, která za ní zaklapne dvířka. Obávala jsem se, že když dvířka nastavím na vlásek citlivě, mohou třeba otřesem klece sama zapadnout. To by veverku určitě vylekalo natolik, že by se pak do klece bála vlézt.
Třetí den jsme seděli u snídaně, když se v ohništi ozvalo mírné bouchnutí a následně lomcování klece polapenou veverkou. Vyskočili jsme od stolu, manžel si natáhl krbové (svářečské) rukavice a naštvanou veverku jsme co nejrychleji vynesli před garáž. Manžel zvedl dvířka, chlupatá vězenkyně vystřelila ven a zmizela v keřích.
Rádi, že záchrana se povedla, jsme šli dojíst načatou snídani. Manžel pak odnesl prkna i klec do garáže a já šla zavřít komínovou záklopku. Ukázalo se, že úklid byl předčasný. Přesně týden od záchrany téhle veverky manžel večer ze svého křesla volal, že v komíně je asi další. Byla!
Veverek kolem domu a na zahradě běhá několik. Běhají nám i po střeše, kam přeskočí buď z okolních větví, nebo bravurně vyšplhají po cihlách komína. Barvu mají všechny stejně šedivou a já si tu právě zachráněnou samozřejmě nijak neoznačila. Přesto jsme došli k závěru, že v komíně byla znovu ta samá! Roky tam nespadne ani jedna a najednou během týdne dvakrát! Jen jsme nechápali, co je do komína tak láká. Možná si tahle chtěla jen znovu „seskočit“ pro oříšky, ale příliš pozdě zjistila, že ven už to nepůjde.
Takže zase jako před týdnem – prkna, klec, voda, oříšky! Co nás ujistilo, že jde o stejnou veverku, byla její ostražitost. Musela si pamatovat klec! Jestli kdy slezla dolů, jsme neslyšeli, klec zůstala celý den prázdná, ani oříšků neubylo. Stejně tak druhý den. Naštěstí jsme dvakrát krátce zaslechli nad ohništěm šramot, takže veverka stále žila. Třetí den bylo v kelímku oříšků trochu méně, ale veverka nikde. Venku vedro a z komína i přes plexi desku sálal těžký horký vzduch. Začínali jsme uvažovat, že zavoláme našeho kominíka buď o pomoc, nebo o radu.
Pak mě ale něco napadlo. Na zahradě krmím veverky slunečnicovými semínky, u kterých ony vždy delší dobu sedí a hodují. Tak jsem i do klece přidala třetí kalíšek se semeny. Lehoučká veverka může oříšek z klece vynést, u semen snad zůstane sedět. A já doufala, že při tom bude i přešlapovat a dostatečně pod sebou stiskne podlážku, aby za ní spadla dvířka. Přesně to se stalo, další ráno byla veverka lapená v kleci!
Už předem jsme si odsouhlasili, že ji tentokrát nevypustíme u garáže, ale odvezeme tři bloky dál do lesa. To jsme také udělali, a když manžel po krátké jízdě klec otevřel, veverka vyrazila ven a zmizela v lese. Snad si tam rychle zvykne, jiných veverek tam běhá dost. Musíme doufat, že se nepokusí vrátit k nám a spadnout do komína potřetí. Zatím je v komíně klid a záklopka znovu zavřená.
Viděli jsme v jiných čtvrtích několik plachtou zakrytých komínů. Buď tihle lidé nechtějí hnízdící rorýsy, padající veverky, nebo oboje. My se na rorýsy těšíme, o veverky spadlé do komína nestojíme. Jenže část komína nad střechou je příliš vysoká, aby jeden z nás na vršek dosáhl. Navíc je střecha dost klopená, kluzká. Pokusit se po odletu rorýsů komín zakrýt a na zimu zase uvolnit, je hazard nejen se zdravím, ale i s našimi životy. To raději budeme veverky dál z komína zachraňovat. Jen snad ne takhle často!
P.S. Dívala jsem se na internet, jestli i jiným lidem veverky padají do komínů. Užasla jsem, kolik různých „youtube“ tam je. Překvapilo mě, že jen ve dvou publikovaných případech veverku chytli do klece jako my. Lidé se je snaží chytit do ruky, nebo do nastaveného pytle (dokonce i povolaní „odborníci“), což často končí honbou vystresované veverky po domě. Nám záchrana v obou případech trvala několik dnů, ale trpělivost se vyplatila. Chycená veverka sice byla naštvaná, ale jen krátce. A hlavně jsme ji nemuseli honit domem a doufat, že rychle najde správný směr k otevřeným dveřím.
Foto: Marička Crossette. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.