(druhou část najdete tady)

V úterý slibovali silný déšť, na radaru se sunuly žlutavé mraky. Tak jsme se jen tak motali po okolí, ať si Frantovo nabořené koleno odpočine.

Nakonec skoro nepršelo, docela by mě zajímalo, co se s těmi mraky stalo.

Rozhledna Hanse Kudlicha u Úvalna

Takže středa a obec s pěkným jménem Úvalno. Je tam rozhledna Hanse Kudlicha. Netušila jsem, co je to za pána.

Tak tedy: rodák z Úvalna, rakousko-uherský politik německé národnosti. Do dějin vešel jako osvoboditel sedláků - během revolučního roku 1848 podal v rakouském Říšském sněmu návrh na zrušení poddanství.

K roku 2012 prý existovalo ve světě 76 pomníků, které osobnost Hanse Kudlicha připomínají. V Česku se jich dochovalo 16 z původních 64. Jedním z nich je právě rozhledna u Úvalna, kde je uložena urna s jeho popelem.

Uvnitř v rozhledně je i přehled o ostatních pomnících – je to poučné čtení. Typický je osud památníku v České Lípě. Nejprve tam byla busta císaře Josef II. V roce 1923 ji vystřídal pluh na počest H. Kudlicha. Po roce 1982 místo něj na náměstí umístili sochu sovětského vojáka, kterou po roce 1989 nahradil pomník českých legionářů. Inu, dějiny…

Zřícenina hradu Cvilín

My jsme šli dál ke zřícenině hradu Cvilín. Totiž Cvilín je především kopec u Krnova. Má dva vrcholy. Z naší strany byl blíž vrchol se zříceninou, došli jsme k ní příjemnou cestou s rybníky, ale už stoupání ke zřícenině napovídalo, že to není úplně ten pravý terén pro člověka, který má něco s kolenem. Samotná zřícenina je přístupná přes hradní příkop (původně přes něj samozřejmě vedl most), Dovnitř jsem šla sama.

Rozhledna na Cvilíně

Na druhém vrcholu (tzv. Přední Cvilínský kopec) stojí barokní poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže. Je obkroužen kaplemi křížové cesty a od Krnova k němu vede schodiště (přes dvě stovky schodů. Tudy jsme nešli).

Kousek od kostela je ještě rozhledna, krásná, kamenná ze začátku 20. století. Bohužel zavřená. Zajímavá je tím, že byla původně o šest metrů vyšší – nahoře na vyhlídkové plošině byla ještě šestimetrová věžička. Při poválečných opravách ji neobnovili kvůli obavě, že bude svojí vahou rozhlednu vyklánět.

Dolů do Krnova jsme sešli po silnici kolem Střeleckého domu, hezké secesní stavby, dnes je to Dům dětí a mládeže, a do centra a na vlak domů.

Čtvrtek se tak úplně nepovedl. Zase jsme mířili severně od Krnova, do Města Albrechtice (to město s velkým M patří do názvu). Původně měly Albrechtice i svůj renezanční zámek, ale v roce 1980 ho zbořili… Dnes stojí jen tzv. Nový zámek, což je nezajímavá budova, u které by vás výraz „zámek“ nenapadl.

Albrechtice jsou docela hezké, s pěkným náměstím, jen hospodu jsme nenašli, a tak jsme si aspoň koupili vodu a banány. A šli dál. Cestou jsme přešli přes potok, který se jmenuje Bezejmenný potok – schválně jsem si to vyhledala, fakt Bezejmenný!

Rozhledna na Hraničním vrchu

Zase jsme šli do kopce, tentokrát na rozhlednu na Hraničním vrchu. Bylo krásně jasno, ale studeně fičelo, čím jsme šli výš, tím větší zima byla.

Ale stálo to za to. Nahoře je pozoruhodná dvojrozhledna vzniklá přestavbou nevyužívaných telekomunikačních věží. Ve výšce 25 metrů jsou věže spojené lávkou dlouhou 18 metrů. Přiznám se, až nahoře jsem nebyla, průhledové schody mi nedělají dobře. Ale je to něco, co by fakt bylo škoda minout.

Od rozhledny, která stojí těsně na hranici s Polskem (viz název) vede podle mapy červená značka po hraniční čáře do polské Opawice a dál zelená k zámku Linhartovy. Ta červená vede bohužel z kopce, na kterém rozhledna stojí, dílem velice kamenitou cestičkou, dílem suťovým polem. Tak odtud jsme vycouvali, to jsem s Frantou neměla odvahu riskovat.

Vrátili jsme se kus cesty a prošli kolem Celního rybníka (tohle byla končina úžasných názvů) na kýženou červenou. Tady dole to byla hodně mizerná asfaltka nepříliš inspirativní krajinou podle Opavice (do níž se Bezejmenný potok vlévá) až do míst, kde jsme přes vodu a různé křoví viděli siluetu zámku Linhartovy.

Zámek Linhartovy

To je od pohledu krásný původně renezanční, barokně přestavěný zámek, takový archetyp zámku. Kolem rozsáhlá zámecká zahrada. Tolik literatura. Skutečnost byla taková, že probíhá rekonstrukce zámku, dovnitř se samozřejmě nemůže, nejspíš ani do zahrady, ale tou jsme drze prošli cestou na nádraží.

Vzápětí jsme zjistili, že autobus, který projel poblíž, byl na dvě hodiny poslední. Zhruba stejně to vypadalo s vlakem. Ale Linhartovy mají hezké nádraží…

No a to bylo všechno. V sobotu jsme popojeli do Ostravy (musím zmínit úžasnou paní v pokladně na nádraží v Háji, která nám pomáhala vysledovat vlak, do kterého i kolenově postižení s velkým batohem na zádech snadno nastoupí), přestoupili na rychlík do Prahy a s hodinovým zpožděním dojeli domů.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.