(první část najdete tady)

V neděli jsme vyrazili na výlet, na který jsem se hodně těšila. Nejdřív do Raduně. Je tam zámek a zámecký park. Když jsme přicházeli, zdál se mi ten zámek takový… no jo, další zámek. Jenže pod ním jde svah docela prudce dolů a dole je veliký rybník. Zezdola je konečně vidět zámek se vším všudy, tj. s věží, zdobenými štíty… a to celé se zrcadlí v rybníce. Úžasné.

A ještě mají v bývalé sýpce udělanou kavárnu s výbornou kávou a skvělou zmrzlinou. Když jsme se od materiálních požitků odtrhli, pokračovali jsme podle rybníka zámeckým parkem a plynule přešli na naučnou stezku Památce amerických letců (v srpnu 1944 byl tady sestřelen americký bombardér).

Zámek Raduň

Takže Franta si četl a já se mezitím trochu trápila, protože mi bylo jasné, že tu hezkou trasu, kterou jsem vymyslela, s nabouraným kolenem neuchodí, a tak jsem průběžně vymýšlela, kudy se co nejsnáze dostat k Hradci nad Moravicí. Taky s tím souvisela taková nemilá věc – na té narychlo vymyšlené trase nebylo nic k jídlu…

Ale aspoň se nám povedlo neminout rozhlednu Šance (je pojmenovaná podle nedalekého obranného valu z 18. století).

Nakonec to vyšlo, k zámku jsme dorazili z opačné strany nějak po čtvrté hodině. Těšila jsem se sem a doufala, že si projdeme zvenku zámecký areál, hlavně nádvoří Bílého i Červeného zámku a Bílou věž. Vedou to jako samostatnou prohlídkovou trasu za lidových 50 Kč.

Zámek Hradec nad Moravicí - Červený zámek

Hradec nad Moravici je spíš zámecký komplex, který stojí vysoko na úzkém a protáhlém ostrohu nad řekou Moravicí. Starší částí je tzv. Bílý zámek, v 19. století ho doplnil novogotický Červený zámek s hlavní vstupní branou. Nejmladší stavbou je Bílá věž dokončená v roce 1887. Zámek má poměrně fascinující historii – viz zde.

Jenže jsme dorazili docela pozdě, zámek byl otevřený do pěti. A my padali hlady. No, skončilo to klobásou v zámecké restauraci a já – zatímco Franta dojídal – vyběhla honem obejít aspoň Bílý zámek.

Zámek Hradec nad Moravicí - Bílá věž

Pak už jsme mířili zpátky do hotelu, ještě jsme na nádraží v Opavě obdivovali „jízdenku na záchod“ - prostě si v automatu s názvem Platební stanice toalet vedle dotyčných dveří koupíte lísek s QR kódem, ten načtete a můžete vstoupit do prostoru fantasticky čistých záchodů.

V pondělí jsme vstávali nějak po šesté, před námi bylo hodně cestování. Rozhodli jsme se, že využijeme příležitost a podíváme se na úzkorozchodnou lokálku z Třemešné do Osoblahy. Bylo to sice dost daleko, ale jet sem extra z Prahy by bylo ještě dál.

Zašli jsme na snídani do „Svačinkárny“ – o té jsem se ještě nezmínila. Malý krámek, zčásti pekárna (naprosto excelentní koláče!), zčásti bistro – měla jsem tam drštkovou polévku i zelňačku, obě moc dobré, kromě toho grilované kuře (jen se rozpadalo), sekanou… a taky nabízejí pomazánky, kafe do kelímku atd. Slušné ceny. Navíc neuvěřitelně milé děvče, co tam prodávalo, to taky dělá hodně.

Takže jsme posnídali a šli na vlak v 7:36 do Opavy, odtud dalším vlakem v 7:39 (ty dva vlaky stojí inteligentně proti sobě na stejném nástupišti, takže pokud není zpoždění, není ani problém) do Krnova a odtud autobusem do Bohušova.

Zřícenina hradu Fulštejn

Tam jsme si počkali na průjezd malých vagonků v opačném směru a pak vyrazili přes louku na zříceninu hradu Fulštejn. To by jeden nevěřil, jak moc je tráva ráno mokrá, i když už nepršelo kdovíjak dlouho. Ale zase jsme si užili úžasný žabí koncert z rybníka u místního kempu. A pak už jsme stoupali na vyvýšeninu, kde stál hrad – musel být dost velký. To místo je hodně zarostlé, stálo by za pár úprav a lepší propagaci.

Potom jsme se vrátili už trochu oschlou loukou a šli zhruba podle kolejí do Osoblahy. Dlužno říct, že cesta to není moc povznášející, jde se po něčem, co možná před šedesáti lety byla asfaltka, a mezi poli s řepkou…

Obec sama… Cituji z Wikipedie: do roku 1939 zde bylo provozováno 5 mlýnů, pivovar, cukrovar, sirkárna, tiskárna, cihelna a jiné výrobní závody. Do roku 1945 si město zachovalo téměř neporušené historické jádro. Na konci druhé světové války bylo město z 90 % zničeno. Po válečné zkáze následoval odsun původního německého obyvatelstva a neúplné dosídlení českými dosídlenci, kteří v rámci odstraňování trosek často zbořili i domy, které by byly jinak opravitelné.

Osoblažská lokálka

Takže historického ve městě prakticky nezbylo nic – vlastně ano, ta úzkorozchodná dráha. Byla zprovozněná v roce 1898 a je poslední úzkorozchodnou tratí, na které provozují pravidelnou osobní dopravu České dráhy. Kromě toho po ní jezdí i výletní vlaky společnosti Slezské zemské dráhy. Projeli jsme si celou trať až do Třemešné a je to kouzelné. Maličký vláček (napočítala jsem 46 míst k sezení) jede docela svižně, člověk kouká z okna a užívá si to.

No, a protože jsme zpátky do Krnova dojeli docela brzo, udělali jsme si ještě menší procházku po městě. Od nádraží jsme došli k ulici Mikulášské, prý nejhezčí v městě. Tak… určitě bude, až skončí rekonstrukce vozovky a chodníků. Rovněž tak na budově Paláce Silesia ještě čeká dost práce. Ale pracuje se na tom a to je důležité.

Když jsme unikli ze staveniště, konstatovali jsme, že Krnov je hezké město. S velkolepým gotickým kostelem sv. Martina z 13. století. Náměstí s budovou spořitelny a radnice je vyloženě krásné.

Zámek Krnov

Objevili jsme i zámek, který zvenku nevypadá moc zajímavě, ale čím déle na něj člověk kouká (zejména na nádvoří), tím je to lepší.

A potom už jsme skoro utíkali na vlak.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.