Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří byl v sobotu 6. července 2019 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Tvoří jej dvaadvacet součástí, z nichž českou část reprezentují Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy - Boží Dar - Horní Blatná, Rudá věž smrti u Ostrova nad Ohří, Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník.

9. července jsme odjeli z Mostu a na týden se přesunuli do Abertam. Přiznám rovnou – byla to čirá náhoda.

Když jsme v úterý dorazili, bylo překvapivě chladno, 13 stupňů. Až ráno po opravdu dost lezavé noci mě napadlo zkusit pustit topení. Topilo!!

Tak jsme ho zase stáhli, pěkně se nabalili a vyrazili na pláně nad městem. V Abertamech se pohybujete v nadmořské výšce kolem 900 metrů, severním směrem se dostanete tak o sto metrů výš do úžasné krajiny – poměrně ploché, zjevně chudé, spíš než lesem pokryté rašelinou. Nesmírně se mi tam líbí, jistě taky proto, že žiju pohodlně v Praze.

Bistro u Červené jámy

Hledali jsme Červenou jámu a pak i ty další dvě (Ledovou a Vlčí). Červená jáma je asi největší propadlinou dolů u nás, ale je nepřístupná. Nicméně je u ní, na místě bývalého hostince, poměrně proslulé občerstvení v chaloupce z hlíny a dřeva – takový Hobitín.

Po klobáse a koláči jsme pokračovali k jámě Ledové, která je slavná tím, že v ní trvale zůstává led, protože je hluboká (15 m) a velmi úzká. Dá se do ní sestoupit, ale nic moc z toho člověk nemá, jste jen na krajíčku. O hodně lepší je Vlčí jáma, která je hlubší a hlavně široká. Bohužel se do ní letos nemůže, padají tam balvany, ale i tak se dá nahlédnout shora i od vchodu.

Vlčí jáma

Sestup do Horní Blatné je nepříjemně prudký a mizerně schůdný, ale za odměnu tam mají skvělé borůvkové knedlíky.

Pokračovali jsme do Perninku – od téhle cesty jsem moc nečekala, ale vyloupla se skvěle, s báječnými výhledy. Co já mám fotek, jen mírně odlišných, všechny krásné…

Z Perninku do Abertam je to do kopce, když jsme došli, zjistili jsme, že už není chleba, nejsou housky…

Ve čtvrtek mělo pršet, ale jen trochu krápalo. Obhlíželi jsme jednu ze štol, kde se provádí, ale museli bychom hodinu čekat, tak jsme raději vyrazili směrem k Novému Městu u Jáchymova; kdysi jsme tam byli týden ubytovaní. Další krásná cesta krajem horníků – třeba kouzelný Mrtvý rybník, který vznikl v 16. stol. pro potřeby okolních dolů.

Ale šli jsme dál pěkně sešupem do Jáchymova. Když říkám Jáchymov, nemám na mysli lázně, ale památkovou zónu, která byla vyhlášena v roce 1992, historické jádro bývalého těžebního města, proslulého už od 16. století těžbou stříbra a dalších rud. Bylo to nesmírně bohaté město.

Jáchymov, památková zóna (radnice)

Když jsme tu byli posledně, bylo tak sešlé, že se zdálo, že už není pomoci. Ale opravuje a staví se tu; ještě bude hodně co dělat, ale pokrok je jasně vidět. Úžasný kostel sv. Jáchyma s moderní Křížovou cestou ke svobodě (vzpomínka na politické vězně v zdejších dolech), krásně opravená radnice a muzeum, cukrárna. Jáchymov ožívá.

Na pátek slibovali, že bude pršet celý den. Ono se vůbec pořád slibuje, že bude pršet… Nakonec jsme jeli do Dolního Žďáru a dál šli kousek pěšky do Ostrova nad Ohří. Teda zmokli jsme, ale nebylo to žádné drama.

V Ostrově mají taky pěknou památkovou zónu, my jsme si užili hlavně zámek se zámeckou zahradou, kterou jsme běhali jak mravenci a hledali nejdřív románský kostel sv. Jakuba a pak piaristický klášter. Ale s trochou snahy jsme stihli i kafe a autobus zpátky domů.

Za deště

V noci na sobotu lilo, trochu pršelo ještě ráno, ale navlékli jsme protidešťová opatření (na jaře jsem si koupila šusky, což je něco jako přezůvky) a vyrazili. Dost jsme se nabalili, což se ukázalo jako nerozumné – cesta na Ryžovnu (opravdu s krátkým Y) vede do kopce, občas se ukázalo slunce a my se nestačili svlékat. Občas ale taky solidně zapršelo. Do toho zpívali skřivani…

U Červené jámy jsme byli sami a od rána druzí (v 11:30), Franta konzumoval oblíbený koláč, já hermelín. Pak jsem rvala z nohou šusky (jak jsou nepromokavé, tak se uvnitř zapotily, kdo by to byl řekl).

Naším cílem byl nový pivovar na Ryžovně – zatím funguje jako stánek před bývalou školou, kterou si majitel opravuje. Bude tam mít vlastní varny a hospodu. Z obce zbyly tři domy, za totáče zlikvidovali i kostel se hřbitovem.

Ryžovna

Dáváme si pivko, mají i druhý stánek s grilem, vybírám si uzeného kapra (byl skvělý, ale z rukou jsem ho cítila ještě večer), Franta moc dobrou krkovici. Zase leje, tak se schováváme v nedokončené hospodě, která krásně voní dřevem.

Vracíme se přes Hřebečnou a déšť (a žravá) nás zahání do cukrárny. A to máme rezervaci v jediné – a skvělé – hospůdce v Abertamech. Moje meruňkové knedlíky byly úplně úžasné, jen by to bývalo chtělo si tu dnešní cestu zopakovat.

V neděli je chladno (12 stupňů) a mlhavo. Říkáme si, že ta mlha určitě spadne, a vyrážíme na Plešivec (už jsem tu říkala, že dětinsky miluju lanovky; plán je vyjít nahoru a dolů se svézt).

Plešivec v mlze

Mlha cestou houstne, nahoře už je jak mlíko. Bohužel vrchol Plešivce není nic pro oko. Nepřehledná změť lanovky, nového hotelu, starého hotelu, lanového parku, jakéhosi bistra (nefunguje)… Rychle jsme se najedli, dohodli, že nebudeme čekat, až lanovku spustí, a jdeme zpátky. Před Abertamy se mlha zvedla, tak to prostě chodí….

Pondělí, poslední den před odjezdem. Jedeme z Perninku do Nejdku, tam mám vyhlédnutý kostel, prý evropskou raritu (což se týká interiéru, ale bohužel je zavřeno, nicméně kostel má pozoruhodnou dvojitou věž). Potom zámek – to je veliké zklamání – je u rušné ulice, za zdí a zavřený, není na něj vidět - ostatně to, co vidím, moc zajímavě nevypadá. Křížovou cestu jsme pod tímto dojmem odbyli, protože už se těšíme z města.

Z města se musíme vymotat pěšinkou v lese, ukrutně příkrou – to máme z toho, že se nám nechtělo na křížovou cestu. Ale nakonec jsme nahoře a blížíme se k Zapomenutému mostu. Kamenný most přes železnici z Nejdku do Horní Blatné postavili společně s tratí v roce 1898, aby zůstala zachována stará povoznická cesta, kterou trať protínala. Dneska ten most stojí na lesní cestě a vypadá tam fakt zapomenutě.

Rozhledna Pajndl

A čeká nás další stoupání (Nejdek je o pěkných pár set metrů níž než Abertamy), tentokrát na rozhlednu Pajndl (stojí na Tisovském vrchu, německy Peindlberg – proto ten název). Bratru 1 000 m n. m., cesta je samý šutr, těšíme se, že dolů jdeme jinudy. Ale stojí to za to, rozhledna je nejen na kopci, ale ještě na skále a výhled je úžasný!

Takže zase dolů z kopce a znova nahoru na Perninský vrch, kolem nádraží dolů do Perninku a nahoru do Abertam. Uf, dost jsme se radovali, že už jsme doma.

Pláně mezi Abertamy a Perninkem

UNESCO… Abertamy jsou jedním ze zapsaných míst. Je tam nesmírně, ale vážně moc krásná příroda. Za slunce, za deště, jistě i v zimě. Město samotné má před sebou ještě hodně práce. Snad jim ten zápis pomůže, moc bych to tomuhle krásnému kraji přála.

Foto: Zana. Další fotky jsou tady na Rajčeti.