Mouses, původním jménem Mourínek, si mě našel. Když jsme pořídili Domeček, hned mě napadlo, že bychom konečně mohli mít třeeebas tu kočku nějakou. Časem, možná. A nejlíp jsem si říkala, kočičku útulkovou, klidně i tzv. stodolovku. Tedy kočku, která o lidi nestojí a preferuje žití tzv. divoký s tím, že ocení jen zázemí někde ve stodole, krmení a péči, když je zapotřebí. Domů nikdá zásadně nechce.

Tenhle název stodolovky a jejich specifikaci a potřeby mám v paměti z doby, kdy na Zvířetník chodívala Bára Kolmanová, která se o starala – či asi ještě stará o kočky potřebný. A pamatuju si taky, že o stodolovky nikdy nikdo moc nestál, páč každej chce kočičku mudlací a pro sebe a domů. A to tyhle kočenky teda nesplňujou ani náhodou.

Tak proč nějaký takový neposkytnout to zázemí, mně by to nevadilo. Jenže pak jsem si uvědomila, že Domeček je u silnice. Sice v klidu na konci vesnice, ale silnice je kousek. A já si nedokážu představit, že bych zvíře vystavila takovýmu riziku. Takže jsem se tak nějak s tou představou spíš i loučila.

Nooo jooo, jenže to neznáme CéDéčko, že jo. Centrální Distribuce si jede svoji lajnu. Takže si to nalajnovala a bylo.

Jsme předposlední či skoro poslední domek ve vesnici. Bokem za námi stojí ještě jeden dům. A tam bydlí stará paní. Stihly jsme se my dvě spolu akorát seznámit a krátce na to ji odvezli do nemocnice, protože upadla. Jet v týdhle době do nemocnice není vůbec žádný terno (jako by to jinak bylo, že?). Ale paní je bojovnice a přes svůj vysoký věk, přes úraz a operaci a covidovou nákazu to zmákla a domů se vrátila.

Než se tak stalo, uplynula ale hodně dlouhá doba. A tu, skoro celou, tam trávil docela osamoceně malej kocourek. Takový odrostlý kočičí dítě s velmi společenskou náturou. Vnučka paní sousedky tam každý den 3x jela, za ním, za slepicema a tak.

Ale to bylo tomu malýmu stvoření pochopitelně málo. A společnost slepic taky nic moc. Pravda, nějaká zábava s nima byla, když jim vlítnul do výběhu a milé dámy rozpohyboval tak, až přelítávaly plot :D . Ale to taky časem vomrzí. A pak, slepice vás rozhodně nepohladí, ba naopak, když ji takhle honíte jak nadmutou kozu, žene vás svinským krokem.

Aby tam nebyl milej Mourínek, jak se kocourek jmenoval, sám, občas jsem tam za ním taky chodila. Sem tam jsem mu donesla na zub nějaký to masíčko a nebo jsme si hráli. On teda dost drsně, páč von je to vostrej hošínek :-D :-D.Tak ty moje nohy podle toho občas vypadaly.

Jednou dvakrát jsme na něj natrefili i na naší zahradě a Tali se mohla zbláznit, jak vyváděla. Až jsem o něj měla i strach. Přesto, že je to mrštný stvoření. A tak jsem ještě víc zesílila svoje úsilí je nějak pokojně seznámit. Využila jsem vždycky toho, když jsem ho zahlídla na jejich zahradě při venčení.

Rumíček byl od počátku nadšen, a kdykoliv jsme šli kolem, šmíroval, ešivá ho nezahlídne. Páč mu konečně svitla naděje, že bude mít kočičího přítele. Od malička ke kočkám, stejně jako ke všemu živýmu – zvlášť pokud je to v nouzi – tíhne.

No zato Tali, že jo. Dřív byla schopná vás kvůli kočce přizabít. Doma, tehdy v začátcích, jsem řekla slovo kočička, a ona bez přehánění lezla po zdích předsíně. Nehezký to pohled.

Takže se na tom pracovalo usilovně všechny ty roky, co ji máme. Učila jsem ji i, že slovo kočička má jiný význam, než mu dala zelená myslivecká kamizola. Nicméně jsem si moc nadějí nedělala, ostatně není to tak dlouho, kdy zadávení kočky bylo v rámci složení ohařích zkoušek :-( . Ostatně, pokud to na Slovensku nezrušili, mají to tam dál. Takže po generace v těchto psech upevňováno.

Sdělovala jsem Tali, že ona je moje kočička, že je šikovná kočička a podobný hovadinky, aby to slovo chytlo jiný význam. Že si ty naděje nemám fakt moc dělat, mi předvedla, když jsem po dlouhý době onehdy udělala „čičiči“. Byla na těch zdech znova. Povzdechla jsem si tehdy a říkala si, že s Tali kočka bohužel domů nikdy nepřijde. To ještě nebyl ve hře Domeček a v panelákovým bytě vás to tak nepálí.

Teď je najednou všechno jinak a já navíc potřebuju, aby se začala ovládat mnohem víc, než když někde kočku zahlídne. Nechtěla jsem si vzít na svědomí, že jednoho dne to Mourínek nestihne. Byla jsem tudíž ráda, když se objevil každej maličkatej náznak toho, že se Tali při kontaktu s ním přes plot ovládá, a strávili jsme takhle spoooustu času. A to jsem nevědíla ale, jakej von je to sekáč :D .

Jednoho takovýho zimního večera na začátku prosince, kdy jsem za Mourínkem zašla a donesla mu masíčko syrový a pak jsme si zase spolu hráli, jednak s mističkou, kterou jsem mu kutálela, a jednak na vraždu, když se rozeběhl a zavěsil se mi všema čtyřma na nohu, se následně rozhodl, že mě nejen doprovodí, ale že se mnou prostě půjde.

A jak to proběhlo, si dovolím zkopčit z článku na svých stránkách:

„Ty jdeš se mnou, Mourínku?“ optala jsem se ho. „Já nevím, ešivá to je dobrej nápad. Víš, že tam je ta koza pitomá?“ Nějak ho to netankovalo a už čekal u branky, až ji otevřu. Jako slušně vychovanej kocourek a ne nějakej lotrando, co běhá přes zeď :D . Nadšeně nakráčel dovnitř, jak kdyby tam nikdá nebyl. Pěkně kecá, moc dobře vím, že když tam nejsme, chodí k nám.

Mouses: Mužů dál?

„No jo no, tak se poď podívat Mourínku,“ pozvala jsem ho dál. Ohaříci byli po večeři v Domečku, tak o nic nešlo. Mourís za mnou chodil jako ten pejsek, já ho občas pohladila a říkala si: „Co s tebou, broučku? Tak víš co, půjdeme spolu motat základ na adventní věnce.“ A vzala jsem ho do dílny. A doufala, že si to tam nebude chtít označkovat. Vešel dovnitř a já zřetelně slyšela: „Jéjeee, tady je to ale zajímací! Tady jsem ešče nikdá nebyl.“ A pustil se do průzkumu. Zatímco jsem motala těch sedm věnců, prolezl to tam do poslední skuliny a posledního prkýnka. Občas jsem ho pozlobila šňůrkou, aby měl co lovit, a tak jsme si tam spolu pěkně hospodařili.

Když jsme to pěkně spolu domotali, vyšli ven ohaříci a začala seznamovačka na domácím poli. Musím říct, že Mourís je frajer a měl to těžce pod kontrolou. A tak jsme společnýma silama drželi Tali, s jejíma pitomejma nápadama, na uzdě. Dokud se on nedal do rychlejšího pohybu. Bylo to i nejspíš relativně v pořádku. Přišlo mi, že Tali jeví i zájem o přátelství. Jestli jo, věděl to spíš Mourínek než já. Pokud některý z ohaříků překročil určitý hranice, nemazal se s nima a dal jim co proto. A oni to respektovali. To mi Tali dělala radost, to ji musím pochválit.

Tali pozoruje nováčka

Pokud se Mourís nerozeběhl, dalo se to. Já měla jen strach, aby Tali v takovýhle moment nesepnul v hlavě její lovecký mód. Přeci jen jsou dva. I když Rumíček neběží lovit, mohl by ji v tom nevědomky, tím že by běželi spolu, podpořit. A ona by tu honičku mohla rázem změnit v lov. Toho jsem se bála moc. Ale zdálo se mi taky, že Mourínek ví, co dělá. Zesyčí je, zmlátí je, a když je to moc, vyběhne do výšky, aby se pak za nima vrátil. Naopak je sám chodil a chodí provokovat.

„Tak snad ví, co dělá??“ doufala jsem. A Tali docela dobře reagovala na moje ostrý: „NECH HO SAKRA BEJT!“ když mi přišlo, že ten kontakt moc přehání. Pravda, předcházelo tomu v začátcích to, že jsem do ní vjela jak do hodin, skočila po ní a zhulákala ji na tři doby.

No, takže to jsme tam takhle byli nějakou dobu a já pořád doufala, že se Mourís vrátí domů. Jenže jemu se nechtělo. Nechtěl bejt sám, potřebuje společnost. I když je možná riziková. Takže... takže... jsem se oblíkla pořádně, vzala jsem ho do náruče, chovala ho a chodili jsme spolu zahradou, povídali si a koukali na hvjézdičky. Všimla jsem si při tom, že měsíc sedí úplně přesně na kopečku, kde je kostelíček. A jak nejsou olistěný stromy, vypadá to, jak když to tam nádherně svítí. Byla jsem tím naprosto unešená, Mourísovi to bylo fučík, hlavně, že se chová. A předl jako ten kolovrátek.

Mouses jako doma

Pak jsem ho odnesla zpátky k němu domů, aby šel domů spinkat. A aby... byl u naší branky dřív než já :D . Pak jsem ho odnesla domů ještě jednou... ještě jednou... a ještě jednou... Nakonec jsem vytáhla ven Rumíčka a šli jsme ho vrátit spolu. Skončilo to tak, že jedinej, kdo byl u branky sousedů, jsem byla já a ti dva kretýnos už stepovali u tý naší.

Aaach jo, co s Tebou Mourínku? Já se tě bojím vzít domů, kvůli Taliprtce. A tak jsem s těžkým srdcem šla sama do Domečku. Uklidit dolů do sklepa ten nával suti, co tam Brtnik, když tam probourával otvory na odpady, vytvořil. Uklízím si, zametám a najednou slyším: „Mrrňááu.“ „Ahá, asi mi švihlo už z těch myšlenek, co s Mouresem,“ povzdechla jsem si při zametání úlomků cihel a tvárnic.

„Mrrrňááuuu!“ bylo přidáno na důrazu. „Fakt jsem magor, nebo co?“, zvedla jsem se a podívala se na horu. „Ty vole, kde se tu bereš?“ vypadlo ze mě v údivu, když jsem koukala na Mourese, jenž balancoval na hraně výklopnýho okýnka do sklepa. Prve jsem si vůbec nevšimla, že je otevřený. On ale jo a hned z první. Vůbec nechápu, jak si mě tak rychle našel :D :D . Chvilku byl na tom okně a pak se vytratil. „Třebas půjde domů,“ doufala jsem. Marně.

Když jsem otevřela po nějaký době dveře, ležel na rohožce. „Sakra!! No tak poď dál.“ Enemže to zase nevěděl, ešivá chce nebo ne, a zase vypadnul ven. Abych ho opět našla na rohožce... Pak se teda odvážil a o pár minut později se leknul Rumouše a vylítnul Brtníkovi po zádech. Upaloval zase ven a skončil na tý rohožce.

Mousesův první provizorní bydlík

Asi si dovedete představit, jak to se mnou cloumalo. Už totiž mrzlo. Ne moc, ale prostě mrzlo a žádný zvíře nemůže být takhle na rohožce. Zapnula jsem mozek, rozešla se zahradou, dílnou, Domečkem a vybudovala naprosto příšerný provizorium. Na stůl jsem z přístěnku hodila matraci z křesla na vyhození, aby to izolovalo, na to dala umělohmotnou bednu, abych zajistila sucho, do ní umístila krabici, tu vyložila polštářem, na to jsem posadila jako stříšku štokrdle a obložila to polystyrenem. Ještěže tu po staré paní zbylo tolikatě věcí! Popadla jsem Mouríse a šupla ho dovnitř. Byl naprosto unešen a okamžitě se tam zabydlel. A mně se aspoň trochu ulevilo. Brouček malej, aspoň nějaký zázemí má.

Jak moc byl unešen, jsem zjistila ve čtyři ráno, když jsem se vzbudila a uvědomila jsem si, že jsem tam vedle jeho provizorní budky nechala jeho mističku s nedojedeným masem. Mohlo by to přilákat nějakou cizí kočku a ešče by ho třeba kvůli žrádlu zmydlila, to ne, to ne. Vyšla jsem potichu na zápraží, popadla mističku a zjistila, že tam spinká spokojeně stočenej do klubíčka. Zapadla jsem domů a byla jsem ráda, že jsem mu to aspoň takhle vymyslela. Asi jsem to vymyslela opravdu dobře, protože byl v pelíšku, ještě když jsem vstávala já. Rozhrnula jsem záclonu a on na mě vykouknul ze svýho bydlíku. Nevylezl, ani když se vrátil Brtnik s ohaříkama z jejich obligátní ranní procházky.

„Dobře jsem to udělala, Mourínku?“ ptala jsem se ho, když jsem se vykýblovala ven a pohladila ho po hlavičce. Předl jako blásen. Měla jsem radost. A měla jsem ji i poté, co se po snídani vykýblovali ven zase ohaříci. Protože se to docela dalo. I když jsem pochopitelně musela korigovat. Oba. Rumouška v jeho zápalu se družit a Taliprtku v její razanci. Ale! Byly tam momenty, kdy všichni tři svorně šli zahradou. Vedl to pochopitelně Mourínek. Šli pěkně vedle sebe. Tali se docela ovládala, čmuchala mu k hlavičce, k zadnici a jako by tam člověk viděl zájem se opravdu přátelit. Jenže... věřte jí... Mourís s sebou dokonce v jednu chvilku buchnul před oběma na zem a vyvalil pupík. Když to pak ohaříci se zájmem přeháněli, dal jim to razantně najevo.

Odpoledne jsem šla s ohaříkama na prochajdu. Vnučka paní sousedky byla právě u nich na zahradě, tak jsem hlásila, že je Mourínek nastěhovanej u nás. Ulevilo se jí, že je v pořádku. Říkala jsem jí, jak přišel večer a rozhodnul se, že zůstane na rohožce a tak jsem mu vyrobila provizorní bydlení. Pravila, že to má lepší než u nich, protože tam nemá nic. (Proto on tak uvítal to moje příšerný provizorium!) A že je ráda, že má společnost.

Jak slyšel, že si povídáme, upaloval přes zahrady honem za ní. To jsem byla ráda zase já. Nechci, aby to vypadalo, že jim ho kradu. I jsem to paní říkala. Ona se jen usmívala, že je ráda, že tu není sám. No není, aspoň o víkendu a těch pár dní v týdnu, co tu jsme, sám nebude. Když bude chtít. No a pro tentokrát to vypadlo, že chtít bude, protože když jsem se vrátila z venčení, který jsem nechtíc trochu natáhla a už se smrákalo, čekalo mě v Domečku překvápko.

Rumíček nespouští z Mousese zrak

Brtnik nás uvítal se slovy: „Tak už je vevnitř. Šel se mnou uklízet do sklepa, všechno si to tady prohlídnul, pravil, že dobrý docela, a teď leží u kamen.“ Hmm... tak to je teda nečekanej vývoj :-D . Nicméně jsem doufala, že se naplní moje přání. A sice to, že v domě moc pobíhat nebude a tudíž nebude nějak moc aktivovat Taliprtku.

Vyšlo to. Oba psi byli odvelení na pelíšek, a zatímco Rumouš celou dobu dělal Meresjeva, aby mohl být co nejblíž svýmu příteli, kterýmu už tím ovšem malinko lezl na nervík :-D , tak Tali opravdu způsobně ležela na pelíšku. A když se šla na Mouríse podívat, bylo to opatrně. Žádný odchyt se nekonal a tak se Mourínek mohl slastně vyvalovat u kamen, příst jak o život a spokojeně si protahovat drápky tak, jak to kočky dělají, když jim je dobře.

Moc, moc hezky se na to koukalo. Jen... ten odjezd teda. Tooo je pro mě utrpení. Vím, že je zvyklý, že tam za ním přijedou, pobudou, nakrmí a pak zase odjedou. Ale... jááá mu nechci vodjíždět!! Ale ještě dlouho budu. Až do jara. A tak jsem doufala aspoň, že se mu bude líbit novej domeček, co jsem mu vybudovala, a že mu u nás bude dobře, když nebude tolik sám. A taky jsem doufala, že se prostě s ohaříkama sžijou natolik dobře, abych furt nemusela bejt napnutá jak tak guma od trenclí a v pohotovosti. :-)

Doufala jsem dobře. S tím sžitím se, protože Mourínek-Moures a následně Mouses (jako Frank Mouses alias strejda Willis v oblíbenem filmu R.E.D, kdo film zná, ví, že Frank Mouses byyyl sekáč, tak to je pak jasný, že jo, proč tak Mourínkovi říkám :-) ) se stal součástí naší smečky. Zatím mu pořád ještě odjíždíme, ale když jsme v Domečku, bydlíkuje s námi se vším všudy. I s tím, že si ode mne nechal lehce ošetřit zranění boku a nožičky.

P.S. Tali má u mě jedno velký převýznamný plus za to, jak k příchodu Mousese přistoupila, to jsme nikdo fakt nečekal :-)

Foto: Petra K. Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/