Do Zoo se psem, archiv Alex

V polovině května přijela na dva dny kamarádka z Vysočiny, se svým zlatým retrívrem Tobym. Tlakové níže se honily nad střední Evropou hnány severáky až z Arktidy, meteorologové předpovídali vodní pohromy třetího stupně, ale to odpoledne, kdy jsme se spolu vydaly do brněnské ZOO, se vyčasilo a bylo příjemné teplo. Brněnská ZOO je jedna z mála v naší české kotlince, která pouští do areálu i pejsky. Toby s Ajvi byli upoutáni na flexiny a vyrazili jsme na zvířecí špacír.

Mniší hora, dříve Mnišská hora, kde se ZOO rozkládá, patřila od 14. století augustiánskému klášteru u sv. Tomáše v Brně. Proto ten název. Dnes je to přírodní památka hostící dubohabřiny a jiné vzácné dřeviny a rostliny. Na části strmého kopce se rozkládá areál ZOO a má nemalé problémy s výstavbou moderních výběhů pro zvířata, právě kvůli svahu. Ale jak jsme viděly, slyšely a musely obcházet staveniště, vedení se snaží s tímto problémem poprat. Právě se buduje obrovská voliéra pro ptáky a v horní vrcholové rovné partii se staví safari. Dokončil se nový výběh pro klokany.

Do ZOO v Brně jsem chodila jako malý prcek s rodiči (ZOO je o dva roky mladší než já), později jsem sama dojížděla každé nedělní dopoledne do Kroužku mladých biologů, kde jsme pod vedením pana profesora Valouška prováděli laboratorní cvičení pod mikroskopem. Nořili jsme se do soukromí měňavkám, prvokům a buchankám. Po cvičeních jsme se rozprchli po ZOO za známými ošetřovateli a mohli jsme chodit i „zezadu“ do ubikací zvířat, nebo jsme pomáhali se skládkou sena a slámy.

U rysa, archiv Alex

Naposledy jsem navštívila ZOO přesně před třemi lety se dvěma nejmenovanými Zvířetnicemi  :-) , ale jedna z nich přijela tehdy až ze svého rodného města na Západní výspě. Bylo to tehdy nezapomenutelné, velmi veselé dopoledne.

Svůj letošní výlet po ZOO, s pejsky Tobym a Ajvi, jsme zahájili u pokladny, kde jsme kromě vstupenek obdržely i letáček, jak se chovat v ZOO v doprovodu psa (je naskenován ve fotoalbu ), papírový pytlík i s papírovou lopatičkou na exkrementy (nemohu doložit, byl použit :-) . Vyfuněly jsme kopec k Tygřím skálám a tam jsem pochopila, v čem bude asi při prohlídce problém. Nikde nikdo, kamarádka obešla celou expozici a nikde ani chlup. Zvířata držela odpolední siestu a byla schovaná ve vnitřních prostorách. Nevadí, mají právo na soukromí!

Následovala Beringie. Ajvi s Tobym náhle stáli přímo proti mamce Kamčatce (medvěd kamčatský, délka těla 2 m až 2,80 m) a koukali na ni „z voka do voka“. Oba se lekli a rozštěkali se, Kamčatce se to nelíbilo, postavila se na zadní a zavrčela hlubokým hlasem, abychom s těmi uřvanci vypadli z jejího domu. Měla na to plné právo, hlídala si své dva klučiny Kubu a Tobyho, loňská mláďata, kteří se bezstarostně cachtali v bazénu. Vyhnala je ven a chystala se je uklidit do bezpečí.

Kamčatka, archiv Alex

Vzhledem k tomu, že pohled na medvědy je „bezbariérový“, tak jsem přestala fotit, uklidňovala jsem psy a spolu s nadšenou kamarádkou jsem je všechny vlekla pryč, aby měla Kamčatka se synky klid. Hned za skalním rohem jsme narazili na taťku Jelizara, odděleného od rodiny, asi kvůli mladým samcům, kterého nějaká psiska nerozházela. Je to nádherný zástupce svého druhu.

Vedle Beringie je staveniště obrovské orlí voliéry a za tou je výběh rysa kanadského, který je sice menší než evropský rys ostrovid, ale je to stejně hezká číča. Opět pusto a prázdno, siesta. Jenomže, snad pach nebo možná psí zakňučení náhle dostalo rysa ven z ubikace ukryté jako nora na opačném konci výběhu. Opatrně se plížil směrem k nám, skrýval se za keři a trávami a stále sledoval psy pobíhající na flexinách. Nakonec se zvědavostí ulehl nedaleko plotu.

Rys těsně za plotem, archiv Alex

Musím říct, že od leknutí s kamčatskými medvědy se oba, Ajvi i Toby, chovali vzorně. Už žádné štěkání nebo ječení. Stádo sobů a jelenů milu je nechalo klidnými, jenom zdvižené chvějící se nosy a našpicované uši prozrazovaly zvědavost. Krásné setkání nás očekávalo u výběhu vlků arktických. Smečka čtyř spokojených jedinců se opalovala na skalisku, na sluníčku, od nás vzdušnou čarou asi pět metrů. Ajvi s Tobym koukali přes bariéru na ty podivné psy.

Kuk na příbuzné, archiv Alex

Minuli jsme lamy alpaky, ale hned vedle nás upoutaly roztomilé ksichtíky vikuní. Malé stádečko mělo u sebe mládě a samec se srdnatě stavěl před svůj malý harém a odváděl na sebe pozornost psů.

Konečně jsme dofuněly do vrcholové partie. Malý oddech u zeber Grévyho – v Brně je pěkné stádečko. Směřujeme k výběhu žiraf síťovaných, zeber Chapmannových a pštrosů dvouprstých. To je ten druh velkého pštrosa z Afriky, který málem doplatil vyhubením na fintivost ženských. Z jeho per se vyráběly vějíře a lidské slepice je nosily také na kloboucích.

Chvíli jsme postáli u výběhu mary stepní. Tahleta jihoamerická jakási přerostlá morčata měla několik mláďat různého stáří. Snad největším zážitkem bylo setkání se žirafami. Tím, že se hned vedle staví, dostali jsme se pod vedením orientačních šipek až k plotu, kam normálně návštěvníkova noha nevstoupí, a tím pádem i do jejich bezprostřední blízkosti.

Žirafa se chystá blíznout, archiv Alex

Nakláněly k nám na střídačku přes plot hlavy, dlouhé krky ohnuté do oblouků, mě jedna oblemtala objektiv svým dlouhatánským skoro půlmetrovým modrošedým jazykem. I když všude visely tabulky typu NEKRMIT, zjevně je nečtou, protože očividně systematicky loudily. Ovšemže u nás měly smůlu.

Hodiny utíkaly a my jsme ještě museli zajít do terária, kamarádka Věra měla svého času hroznýšku Adélku a o tu se tak dobře starala, že Adélka rostla a rostla – až ji musela dát z domu pryč, ale je v dobrých rukách, nastávající majitel byl pečlivě prolustrován.

Po cestě jsme míjeli pachově nepřehlédnutelného psa hřivnatého. Vylákán z pelechu přítomností psů, zvědavě nakukoval směrem k nám. Nikdy jsem ho neviděla, vždy se schovával a nyní jsem mohla obdivovat přerostlou zrzavou lišku na dlouhatánských nohách v černých punčoškách.

Nahoře u terária je venkovní expozice psouna prérijního, ti spustili varovná hvízdání POZOR PES, i když ti naši o tyhle podivné sysly nejevili moc zájmu.

 „Seběhli“ jsme z kopce dolů, Tygřími skalami jsme už my, lidská část výpravy, propajdaly (já páteř, Věrka kotník), ale poštěstilo se nám spatřit tygra sumaterského. Nervózně chodil/a a mňoukal/a podobně jako mrouskající kočka, jenom o „pár“ oktáv níže a o „pár“ decibelů víc.

Byly jsme sice zničené po čtyřhodinovém skotačení na asfaltu, do kopců a z kopců, samozřejmě, že jsme neviděly všechna zvířata a hlavně ptáky, ale tohle odpoledne stálo opravdu za to. Navíc jsme zjistily, že máme senzační psí kámoše, se kterými můžeme kamkoliv, i mezi divou zvěř :-) .

Na oblíbeném koníkovi, archiv Alex

Fotografie ze zoologického odpoledne jsou na albu na Rajčeti tady:

http://dig.rajce.idnes.cz/Do_ZOO_se_psy