Ačkoli jsem městská a veskrze paneláková osoba, dnes bydlíme na vsi nedaleko Litomyšle v domku se zahradou a pořídili jsem si psici, abych měla s kým lozit po lese. A tak s Barbuchou couráme a koukáme okolo a je nám dobře.

Máme tu sice i jednu z památek zapsaných na seznamu UNESCO (zámek v Litomyšli), ale také spoustu míst, která v turistických průvodcích nenajdete.

Rulák

Začneme hned u nás za domem. Přímo ve vsi u sochy sv. Jana Nepomuckého najdete vstup do údolí Ruláku. Je to malebné údolí dlouhé pár kilometrů. Stráně jsou zarostlé smíšeným lesem. Na jaře tu kvetou koberce podléšek a sasanek. Na hraně lesa je koryto potoka, který teče jen při velké vodě a jarním tání a ústí přímo ve vsi do říčky Desné. Údolí se asi v polovině rozvětvuje. Dáme-li se vlevo, musíme projít pásem lesa a dojdeme na útulný palouk s tůní, kde se voda drží i v době, kdy potok už neteče. Barbucha, psice vodní, tuhle tůň miluje.

Nechvílův most odnikud nikam 

Pustíme-li se druhou částí údolí Ruláku dojdeme k ruině kamenného mostu. Žil-byl bohatý sedlák Nechvíle. Byl bohatý, měl hodně polí a po obou stranách údolí. Nelíbilo se mu, že při přejíždění z pole na pole musí objíždět celé údolí, a protože byl bohatý, nechal si přes údolí postavit kamenný most. Dnes už po mostě vůz s koňmi rozhodně neprojede. Most se postupně rozpadá, ale přejít se po něm s opatrností dá. Junior to zkoušel, já ne. Mám příliš velkou obrazotvornost. A ještě jedna pamětihodnost. Místo mostní věže tam roste třešeň ptáčnice (tatánek takhle říká plané třešni). Na sv. Barboru je to tradiční cíl procházky, musíme si přece ustřihnout větvičku.

Sněženkové údolí

Oficiální název je Sněženky ve Vysokém lese. Tenhle kout se nachází nedaleko vesničky Chmelík. Zastavíte ve vsi pod kostelem, obejdete jakousi halu a vydáte se loukou k lesu. V jednom místě louku rozděluje cíp lesa, držte se vlevo. Pak vás cesta zavede do řídkého lesíka. Projděte jím a nezapomeňte se cestou rozhlížet, rostou tam devětsily, kopytníky, sasanky a lýkovce. Jakmile se les rozestoupí, pohltí vás sněženkový koberec. Místy opravdu není kam šlápnout. Údolí je dlouhé asi tak kilometr a sněženek jsou miliony a miliony. Člověk jde, kouká a skoro nedýchá. Občas prokleje krtka, jehož pilnost vyhřezne jako hromádka čerstvé hlíny a na hromádce leží i cibulka s poupětem. Pak nedbá na čisté vypilované nehýtky a opatrně cibulku zasadí zpět. Kraj okolo je zelený, huňatý a šťavnatý a tohle byla jen malá ochutnávka.

Další fotky najdete zde