V roce 2005 do našich životů vstoupili psi. Nejprve sousedovic bílá fenka Sadie, později černá Trixie.

Sadie a Trixie cestou na procházku

S mladou Sadie jsme jezdili na procházky, když přibyla Trixie, vozili jsme v autě psy dva. Pak se fenky popraly (jednou trochu, podruhé ošklivě) a raději jsem dvojpsí jízdy vzdali. Začali jsme s nimi jezdit odděleně – Sadie dopoledne, Trixie odpoledne. Potom došlo i k oddělení psů. Sadie se odstěhovala do jiné čtvrti a Trixie se stala naším trvalým psem. Stalo se tak před víc jak šesti lety, ale jejich denní procházky pokračují.

Já jsem postupně procházky se Sadie vzdala, chtěla jsem mít víc času pro sebe (no trochu výmluva, zlenivěla jsem!). Občas jdu do sebe a zkouším trochu zhubnout a na čas se k choti přidám. Jenže když nastanou vedra a vlhkost na padnutí, moje snaha vylepšit si kondici dostává trhliny. Manžel je nezmar a procházku s milovanou Sadie vynechá, jen když opravdu musí. Má přístup do jejího domu a kromě víkendů ji vyzvedává každý den. Představa, jak na něho Sadie marně čeká u dveří, je silnou motivací. Stará se o ni často přes dlouhé víkendy, když její panička Kris s rodinou odjedou. O letošních Vánocích to byl celý týden. Pak si Sadie užívá dokonce dvě dlouhé procházky denně, k večerní se skoro vždy přidám i já.

Během měsíců, co jsme chodili s oběma fenkami, jsme si všimli, jak jsou rozdílné. Sadie je vytrvalý běžec, Trixie je čmuchal. Takže si fenky pozdějším oddělením vlastně polepšily, procházky jsme přizpůsobili jejich tempu.

Dohodněte se, kudy chcete jít

Zdejší divoká příroda má své kouzlo (a hlavně vůně), ale do krásy evropských lesů má hodně daleko. V Alabamě a jižněji na Floridě je řada státních lesních parků. V dobách „předpsích“ jsme do nich rádi jezdili, někdy se projít, jindy jsme s sebou brali naše skládací kola. Do vzdálenějších to byl celodenní výlet, náš nejbližší státní park je hodinu jízdy.

Kdysi, když jsme zase hlídali mladou Sadie přes víkend, rozhodli jsme se zajet s ní na Floridu. Do parku dvě hodiny jízdy. Ať si užije vůni vzdáleného moře a tropické flóry. Přestože byl říjen, na Floridě bylo o dost tepleji než u nás a příroda ještě zdaleka nespala.

Sadie v tropickém lese - po nás to byly nervy

Sadie šla na dlouhém flexi, ale manžel ho často zkracoval, ze strachu, aby Sadie nezaběhla příliš hluboko do nízkého porostu. Byl to hezký výlet, ale se psem jsme ho už neopakovali. Ano, Sadie byla nadšená, jenže pro nás to byly dost nervy, aby ji něco nekouslo.

Do zdejšího státního parku se jezdíme projít s návštěvami a je to místo, kam jsme odvezli naše želvy. Sadie ho také zná a dvakrát jsme tam vzali i Trixie. První procházka se Trixie líbila. Byla u nás teprve několik měsíců a myslím, že by s námi byla šla kamkoliv. Pak měla období kulhání, a přestože se uzdravila, dlouhé procházky jsme raději zrušili. Před dvěma roky, když jsme odváželi várku želv na svobodu, rozhodli jsme se vzít i Trixie. Jak se ukázalo, byla to chyba.

Náš místní nedaleký park

Trixie měla už svůj pevný domov a v hlavě zakódovaný pachový okruh, do kterého patří, kde se cítí jistá. V autě jezdí moc ráda a nejprve se chovala jako jindy, klidně. Ovšem jakmile ucítila, že jsme opustili její „zónu jistoty“, rychle znervózněla. Na svém předním sedadle se posadila, otáčela se dozadu, těžce dýchala, silně slintala a postupně se i celá třásla. Žádná naše slova ji nedokázala uklidnit. Snad dostala strach, že ji odvážíme někam, kde ji opustíme.Kdybychom neměli želvy v autě, asi bychom se vrátili. Takhle jsme doufali, že až vystoupíme, Trixie se uklidní. Neuklidnila se, z auta jsme ji museli hodně přemlouvat. Sice s námi šla, ale nerada a stále se otáčela k autu. Došli jsme jen na místo pro vypuštění želv, což je sotva čtvrtina okruhu jezera, které jsme zamýšleli obejít.

Vrátili jsme se zpět a úleva, s jakou Trixie vyhupsla na sedadlo, byla až dojemná. Podruhé už bychom ji z auta určitě nedostali. Cestou zpět nejprve seděla stále trochu strnule. Sotva k ní ale dovanula „vůně domova“, uklidnila se, spokojeně si lehla a vše bylo zase v pořádku. Od té doby jsme se už nikdy nepokusili zajet s ní mimo její zónu domova.

Na pole jezdíme často - rostou tu mladé buráky

Na procházky psy vozíme v okruhu tak deseti kilometrů. Volného prostoru a polí je zde dost. Bohužel jsou to převážně rovné, otevřené terény a stín tvoří třeba jediný strom, nebo lavička v parku. Samozřejmě s sebou nosíme dostatečnou zásobu vody pro nás i pro fenky. Přesto hodinová procházka ve čtyřicetistupňovém žáru, s oblohou bez mráčku a v tropické vlhkosti, vyčerpá více, než dvojnásobná délka ve stinném lese. Většinou jednou týdně manžel přiveze Sadie k nám, do míst jejího bývalého bydliště. A já jdu často s nimi.

Po návratu Sadie u domu očekává svůj příděl mrkví. Když se k nim přidám, musím pro mrkve zaskočit do domu, když zůstanu doma, manžel mi zavolá mobilem a já s mrkvemi vyjdu ven. Jak vidíte na fotce, Sadie už přesně ví, kdo a s čím vyjde z domu! Vždy musí dostat tři mrkve, má je přesně spočítané. Když se pokusím z jedné mrkve udělat dvě, rozlomení pozná. Cítí se ošizená, kouká mi na ruce a hledá „tu třetí“. Protože i Trixie mrkve miluje, kupujeme je v množství, které musí u pokladny dělat dojem, že máme doma koně.

Sadie trvá na tom, že musí dostat tři mrkve

Naše čtvrť hraničí se lesem, i když slovo „les“ je dost nadnesené. Jsou to stromy a houštím zarostlé plochy, které někomu patří a čekají na kupce, aby se změnily na domkové čtvrti či jiné obchodní využití. O takový les se nikdo nestará a psi musí být na vodítku. Nejvíce tam chodíme v zimě, když jeho obyvatelstvo (hlavně to plazivé) spí, cesty nejsou zarostlé, jsou průchodnější. Jakmile se divočina zazelená a celkově probudí, musíme být neustále v pohotovosti. V nejparnějších měsících pak do lesa raději chodit přestaneme. Jednak kvůli nebezpečí pro psy, ale i proto, že při šíleně vysoké vlhkosti vzduchu je poletující havěť, lepící se na zpocenou kůži, prostě k nevydržení.

V rostoucí zeleni číhají nebezpečí

Sadie není náš pes a manžel za ni při procházkách plně zodpovídá. Proto ji nikdy nepustí na volno. Sadie to ale vůbec nevadí, hlavně že kluše vpřed. Je to rozený vůdčí pes a jít s ní na procházku není žádná flákačka. Musíte svižně a nepřetržitě rázovat, abyste jí stačili. Sadie bude letos v létě třináct let, ale energie má stále jako mladice. Hlavně v zimě, když navíc pofukuje chladný vítr, má elánu za dva.

Po příjezdu na manželem vybrané místo Sadie vyskočí z auta, nechá se připnout a vyrazí! Za roky procházek už má v hlavě dokonale zmapované nejen všechny trasy, které z parkovišť vedou, ale přesně zná jejich délku. A vždy sama rozhodne, kudy se vydá. Manžel ji jen následuje. V parném létě chodí Sadie o trochu pomaleji, ale i přes manželovu snahu procházku zkrátit se nenechá jen tak ošidit. Když jdu s nimi a zastavím se, abych si něco vyfotila, musím je pak poklusem dohánět.

Sadie nás má hned na začátku procházky spočítané, ví, že tentokrát „jsem tu i já“. Kdybych se přeci jen víc zpozdila, Sadie to vycítí a zastaví se. Otočí se mým směrem, počká, až dojdu, a ujištěná, že jsem zase „ve smečce“, kluše dál. Jinak povinnou zastávku na pití nebo krátký odpočinek ve stínu bere jako zbytečné zdržení. Po krátké pauze je připravená znovu vystartovat. Dříve jsem Sadie ze strachu z úžehu dávala na hlavu mokrý šátek a na krk „bryndák“ naplněný vychlazenou želatinou. Ale pak jsme poznali, že jí vedra a vlhkost nevadí. Nezapře jižanské geny a její bílá barva slunce odráží.

Kvetoucí divoká vistárie má pro Trixie kouzlo

Naopak Trixie je čmuchal, na chůzi lenoch a délka procházek se mění podle její nálady. Nebývají dlouhé, protože Trixie se u každého nového pachu musí zastavit a dlouze nasávat. Hromádku od jiného psa či divokého zvířete ucítí na metry daleko, a když je na vodítku, dotáhne nás k ní silou. Její chůze často připomíná šněrování opilce, a proto s ní nejraději jezdíme na prázdná, rozlehlá místa, kde může běhat a kličkovat na volno, podle vlastního rozhodnutí.

Zbytky letošní úrody bavlny

Ale i tak musíme být – hlavně v létě – na pozoru, včas zachytit nezvyklý pohyb v trávě či okrajové houštině. Jsou pouze tři výjimky, kdy je Trixie ochotná opravdu běhat. Pro ostružiny, za hozenými tobolkami bavlny a pro hrsti syrových buráků, zbylých po sklizni na poli.

Dokonale uvolněná Trixie večer u televize

Psi do našeho života vstoupili neplánovaně. Změnili nám život, omezili nás v cestování a my jsem ochotni přeorganizovat si den, jen aby fenky nepřišly o procházky. Přesto by moje úvodní věta byla pravdivější ve znění: „V roce 2005 naše životy obohatili psi“!

Zajímalo by mě, jaké procházky mají rádi vaši psi. Tedy pokud tu možnost výběru mají. Jsou běhací jako Sadie, nebo čmuchací jako Trixie? Jsou to dobrodruzi, kteří vítají výlety na nová, neznámá místa? Nebo se raději drží známých míst s čerstvými pachy? A jak reagují v autě při jízdách „do neznáma“? Nijak, nebo jako tenkrát Trixie?

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.