Osud Nastěnky a smutek po ní ve mně stále trvá, takže moje psaní bylo jen vyznání a vzpomínky. Ale co mám psát pejskařům o pejskovi? Těch kouzelných zážitků má jistě každý spoustu, a říkal jsem si, mít tak trvale zapnutou videokameru s nekonečným páskem, nasměrovanou na tu bandu chlupáčů, tak by bylo pořád se čemu smát. 

Takže - Dráček. O jeho štěněčím věku už jsem se minule zmiňoval, po seznámení mého kotníku s jeho jehličkovitými zoubky jsem nabyl přesvědčení, že to bude pěkný raubíř. Ale až na malé výjimky jsem se mýlil, stal se z něho prima kluk a kamarád. Doma se choval vzorně, žádné loužičky, když se obědvalo, zdvořile někam odešel, a pokud se dělo něco v domě, tak samozřejmě začal štěkat, ale po chvíli, když jsem mu řekl "Dráčku, to už stačí!" loupl po mně okem, udělal "Buf" a bylo ticho. Protože se tento ceremoniál stal pravidlem, vydedukoval jsem, že to jeho "Buf" je v psí řeči tečka za větou.

Na rozdíl od Nastěnky miloval vodu. Když se nastěhoval do svého výběhu v konírně, objevil dolík, ve kterém se po dešti držela voda.Tam začal hrabat a dolík rostl a rostl a vody, ve které se mohl čvachtat, přibývalo. I zželelo se mi jeho malých tlapiček (číslo asi 46), vzal jsem krumpáč, a tak jsme společnými silami vybudovali rybníček asi třikrát dva metry na metr hloubky. Od té doby byly vzácné okamžiky, kdy nás přiběhl přivítat suchý hafík. Většinou mu koukala jenom hlava, a to jenom proto, aby jí neuteklo něco z okolního dění. Nastěnka jako pravá dáma si občas jen tak zlehka namočila přední tlapičky, a to velmi opatrně, aby se jí voda - nedej Bůh - nedostala na kožíšek.V současnosti využívá rybníček po Dráčkově způsobu náš malý Elišák - kulišák.

Vybavuje se mi v souvislosti s vodou ještě jedna příhoda, kdy se malý Dráček na procházce uprostřed ledna podle svého zvyku rozhodl vykoupat v rybníku (opravdovém), skočil do vody a po vynoření držel v zubech živou rybu. Zřejmě má v genech něco z ledního medvěda. To by také vysvětlovalo jeho sílu. Na jeho první výstavě ve Vojanových sadech, kdy mu byl asi jeden rok, si na něho dovolil zavrčet nějaký jiný nevycválaný hafan. Dráček se pochopitelně rozhodl po svém způsobu pejskovi vysvětlit, že je to nezdvořilé, a tak, byť přivázán k lavičce s litinovou konstrukcí, na které seděla Li spolu s různými zavazadly, odběhl i s touto lavičkou za zmíněným pejskem.

Jeho sílu pásového traktoru jsem později poznal na vlastní kůži, kdy po jiné výstavě řádně uspokojen běsněním v kruhu s jiným, jemu nesympatickým hafanem (a to ho zvládala Li!) v dobrém rozmaru odcházel, a já, nic netuše, si odváděl pejska na vodítku zvícím lana. Do okamžiku, než se mu zalíbila jakási fenečka, za kterou se rozběhl - pohoda. Pak mi ujely nohy na trávě a já v nedůstojné pozici po zadku ujížděl jako nedobrovolný svědek na námluvy.

Teď by to mohlo vypadat, že z něho dělám šelmu, ale je to obrovský živý plyšový medvídek. Co mě na něho mrzí, je jeho alergie na některé pejsky. To se v něm probouzí zvíře, a dělával to, že když se takhle rozběsnil, musel si pak kousnout alespoň do pejska, který byl při ruce, vlastně při čumáku. To pak někdy odnášela Nasťa a Boomi. Zajímavé na tom bylo, že když pejska zmerčil včas, stačil oběhnout třeba přes oba výběhy do svého rybníčku, ochladil si bříško a byl klid. Jinak je to ale klidný vyrovnaný a pohodový pes s vážným, přemýšlivým a zasněným pohledem a sklonem k typickému kocouřímu mazlení, a tyto vlastnosti s přibývajícím věkem narůstají.

Nastěnka byla jeho velký kamarád a její odchod ho silně poznamenal, smutek po ní dlouho vyjadřoval každým svým pohybem. Teprve čas a její dcera Darlenka ho znovu vrátily do formy, snad v Darle vidí i kousek Nasti, a proto se k ní chová jako hodný strýček a nechá si od ní všechno líbit. Darlenka je ovšem pěkná můra a někdy to až zneužívá. Například ho dokáže vypískat a vyštěkat od misky s večeří, kterou on, než by se rozčiloval, raději uvolní.

Taktéž při mazlení se občas v Darlence projeví žárlivost, kterou bohužel zdědila po mámě, a přes naše protesty Dráčka vystrnadí. K Elišce je také laskavý, ale protože je Eli ještě štěňátko - gumátko a každou chvíli mu skočí na hlavu nebo šlápne na ocas, raději se po chvíli odebere do svého "obýváku", což je jeho hlídací post, a tam - jako každý starší pán - tráví své chvíle v klidu a rozjímání.

Ještě se vrátím k jedné zvláštnosti, kterou si neumím vysvětlit. Když byl Dráček s Nastěnkou menší, brali jsme je občas na delší noční "probíhačky", a to tak, že my jsme jeli v autě a oni si běhali souběžně poli a loukami. (Tady bych měl snad poznamenat, že Dráček v pohodě běžel až šedesátikilometrovou rychlostí a ještě přitom stačil prohnat zajíce). Pak stačilo klepnout do klaksonu a hned jsme je měli vedle sebe.

Když jsme se vraceli zpátky, tak nás samozřejmě zkratkami předběhli a čekali v zatáčce u rybníka. Protože to byli neposedové, tak když už se zastavili, alespoň skákali na místě. A tady je ta záhada: "odrazky" v očích Nastěnky svítily ve světle reflektorů zeleně, kdežto Dráčkovy červeně. A tak ve tmě střídavě skákaly zelené a červené žhavé uhlíky. Myslím, že nezasvěcený náhodný chodec by s husí kůží zděšeně prchl, přesvědčen, že u Podlesáku straší nebo že viděl UFO.

O tom, že nacházím i u pejsků logiku v jednání a lidské vlastnosti jsem se již zmiňoval, a tak jenom krátce o jednom Dráčkově trapasu. Ležel si v klidu a rozjímání, když na druhé straně farmy zavětřil pejska. Hbitě vyskočil a vrhl se tím směrem, ale v poslední chvíli zjistil, že mu v cestě leží Nastěnka. Přelétl ji obvyklým způsobem, ale ouha! Za Nasťou byla skryta blátivá louže, do které tento kolos dopadl předníma packama, aby se vzápětí na to ve své důstojnosti rozplácl jako žába.

Tomu bych se nesmál, nejsem škodolibý a vím, že se to nemá, ale potom jsem se neudržel. Totiž to první, co udělal, když se postavil na nohy bylo, že se rozhlížel na všechny strany, jestli ho nikdo neviděl. (Definuji - koukal, jestli někdo nekouká). Typicky lidská a zejména mužská reakce.

Jinak je podle mě Dráček nejkrásnější z naší smečky, (samozřejmě kromě Li), dokonce bych tvrdil, že oproti mně s věkem roste do krásy. Jeho obrovská medvědí hlava, se kterou by mohl klidně dělat starostu obce, mu u mě vysloužila přezdívku "strejda", a to tím spíše, že byl opravdu Nastěnčin strýc. (Lidčin šéf o něm prohlásil, že si ho živě dokáže představit, jak leží na gauči s dýmkou v zubech a kouká na večerníček). Na "strejdu" on slyší, stejně tak jako na poněkud nepraktické jméno, které jsem uvedl v nadpisu.

Na závěr bych snad chtěl jen vyslovit přání, aby tu s námi byl co nejdéle bez zdravotních problémů a formoval naše pusinky do písmene "U", což ostatně přeji všem našim i vašim pejskům.