S naší fenkou Trixie jezdíme denně na odpolední procházky. Podle toho, jakou má ten den náladu, jsme venku hodinu, půl hodiny, dvacet minut, ale někdy jedeme pouze na otočku.

Trixie se na jízdu autem těší. V hlavě má přesně nastavený budík, a jakmile se blíží třetí odpoledne, ví, že je čas nasedat. Začne být neklidná, chodí nám stále v patách, hypnotizuje nás pohledy, stepuje, ale nikdy nezaštěká. Když pak konečně zahlaholím že „jedeme do parku“, natěšeně vyrazí do předsíně.

Na některých místech - třeba právě v parku - musí být na vodítku. Vůbec jí to nevadí, protože my stejně jdeme tam, kam si to namíří pes, jsme rádi, že vůbec jde a směr regulujeme jen v nutnosti. Trixie je totiž pes na procházky líný. V naději, že na volno bude čipernější s ní na jaře a v létě jezdíme nejvíce na dva prázdné městské pozemky.

Původně na nich měly stát provozní haly, dokonce už mezi nimi položili silnici, ale finanční krize vše dočasně zastavila. Roky ladem ležící parcely se tak změnily v divokou louku, kterou město poměrně pravidelně seká (teď už se na jednom pozemku začalo stavět). Na podzim pak nejčastěji jezdíme na zoraná pole. Přesněji na dvě pole blízko sebe. Kdysi jsme se tam potkali s jejich majitelem, kterému naše procházky se psem po prázdných polích nevadí.

Trixie je pes spíše čmuchací, než běhací. Před domem vždy radostně vyskočí na přední sedadlo auta, ale teprve až dojedeme na místo, slečinka rozhodne, v jaké venčíčí náladě se ráčí nacházet. Jsou dny, kdy okamžitě vyskočí, zvedne hlavu, nasaje nějaký pach, přitiskne čenich k zemi a vyrazí. Přestane vnímat okolí, začne kličkovat a kroužit tam a zpět. Někdy pomalu, někdy klusem, podle toho zda je to „voda, voda, samá voda“, nebo „přihořívá“. Buď manžel, nebo já za ní jen vlajeme s flexi vodítkem.

Když konečně najde, co hledala, jsme více ufunění, než ona. Skoro vždycky je hledaný poklad čerstvá nebo už silně zaschlá hromádka od jiného psa. Naštěstí Trixie jen dlouze nasává parfém, ale nikdy hromádku nežere, ani se v ní nevyválí (a díky za to).

Někdy ji do chůze musíme vysloveně nutit. Z auta vyskočí, vyčůrá se, ale pak by se nejraději otočila a vrátila do auta. Musím jí doslova šťouchnout do zadku, aby se pohnula, a ona pak alespoň jde a čmuchá. Z auta s sebou bereme nějakou házecí hračku, protože nikdy nevíme, když se Trixie rozhodne, že by si ráda dopřála trochu ráznějšího pohybu. Tedy přesněji, že by se ráda jednou jedinkrát za něčím rozeběhla. Vidí, že máme hračku s sebou a začne poskakovat kolem toho, kdo jí drží v ruce. Rádi vyhovíme, ale také už víme, že tím procházka končí. Proto hračku hází manžel, jehož hod je podstatně delší než můj. Trixie za hračkou radostně vystřelí, ale pak s kořistí namíří rovnou k autu (přesně ví, kde je).

Když se jí snažím dohonit, zvýší poklus, takže jí většinou „jako doháním“ schválně. U auta čeká, až otevřeme dveře, vecpe se i s hračkou dovnitř a teprve pak ji pustí na podlahu. Výjimečně ji přesvědčím, aby hračku pustila před autem, a manžel hodí znovu. Trixie pro ni sice doběhne, ale o to vehementněji se pak domáhá vstupu do auta, že jako potřetí už by se běžet nenamáhala. Když se snaží vmanévrovat třeba s delší klacek do auta, musíme se jí v tichosti smát, ale ona klacek nepustí.

Jsou ale dny, kdy po otevření dveří auta zůstane sedět a ani na pobídnutí nechce vystoupit. Buď se jí nelíbí výběr místa, vůně vzduchu, zdá se jí, že příliš mrholí, je moc horko nebo prostě nemá na chození náladu. Někdy stačí chvilku počkat, ona si to rozmyslí, jindy kvůli ní popojedeme na jiné místo. Ale není výjimkou ani to, že Trixie prostě vyskočit odmítne, my to vzdáme a jedeme zpět domů.

Pokusit se ji přemluvit, nebo do něčeho nutit je nejen otrava, ale většinou kontra produktivní a beznadějné. Trixie je totiž nesmírně paličaté stvoření. Pitbull (a Trixie je mix) je prý jediná rasa, která dokáže utáhnout až 35x svoji váhu. Pořádají se dokonce tahové závody, kdy pes utáhne vozík i s několika vrstvami cihel.. Znám to jen z obrázků a videí, ale nelíbí se mi to. Přijde mi to jako zbytečné namáhání psa, ale možná je to baví.

Když se tedy Trixie rozhodne, že někam půjde, nebo nepůjde spíše by se nechala uškrtit, než by se vzdala svého cíle. My s ní na procházky jezdíme v domnění, že jí to baví. Když nám tedy dá najevo, že právě tenhle den se jí chodit nechce, nenutíme ji a jedeme domů. Sice si v tyhle dny říkáme, že kvůli ní jen zbytečně projezdíme benzín, ale nedá nám to a jezdíme s ní dál. Ona je jinak skvělý, dobrácký pes a tak ji i paličatost odpouštíme (většinou). Zatím tím nikomu neuškodila - jen sama sobě.

Jsou ale tři důvody, kdy je Trixie ochotná být venku dlouho a dokonce i běhat. Prvním je její nevysvětlitelná chuť na ostružiny. Miluje všechnu zeleninu a ovoce, ale ostružinami je přímo posedlá. Dozrávají tady postupně od března do července, nejprve menší jarní odrůdy, pak opravdu velké pozdní. Protože na ostružiny nikdy neprojevila alergii, dopřáváme ji tuhle radost do sytosti. V době zrání jedeme tam, kde ostružiny divoce rostou a Trixi jejich vůni cítí, ještě než zastavíme. Sotva pro ni otevřu dveře, radostně vyskočí a táhne nás k obaleným keřům.

Ostružin zde rostou záplavy a Trixie nás popohání, abychom si se sběrem pospíšili. Dokáže denně zhltnout půl litru i víc, ale dokud sama nemá dost, odmítá se vzdálit. Na jednom z míst, kde ostružiny rostou, může běhat volně. To pak radostně přebíhá od manžela ke mne vyprázdnit naše dlaně a je jí jedno, že máme oba v tyhle měsíce ruce i nohy celé rozdrápané. Možná si tenhle vitamín její tělo přímo žádá, protože např. bílá fenka Sadie sní jednu ostružinu téměř z donucení.

Druhý důvod jsou bavlníkové tobolky na sklizeném poli. Když na polích sklidí bavlnu, několik týdnů tam zůstanou stát holé keříky, než i ty rozsekají a zaorají. Na suchých keřících ale zůstanou spousty tobolek, které se nerozevřely, a stroj je nestrhal. Ty Trixie házíme a ona pro ně radostně běhá. Sice tobolku přinese zpět, ale nevydá. Mezi packami ji rozcupuje a čeká na hození další.

Nejvíce se ale naběhá pro syrové burské oříšky. Ty miluje stejně jako ostružiny. Chutnají i mně, ale jedna hrstka denně mi stačí. Trixie nezná meze. A my toho využíváme k tomu, abychom našeho jinak líného psa přiměli k pohybu. Sotva přijedeme na pole, Trixie se po nás začne otáčet a čeká na oříšky. Dává přednost vyloupaným, ale když se jí zdá, že loupeme příliš pomalu, nepohrdne ani těmi ve slupce a poslouží si sama. Na poli jich i po sklizni zůstane ležet hodně, stačí se jen sehnout.

Při obyčejných procházkách chodíme s manželem vedle sebe a povídáme se. Při „burákových“ se držíme naopak co nejdále od sebe. Jakmile Trixie vidí, že se jeden z nás sehnul pro buráky, nehne se od něj. No a ten druhý zatím pokračuje v chůzi po poli, sbírá oříšky a loupe. Manžel loupe pomaleji, než já a Trixie u něj trpělivě čeká. Mně se tak podaří odejít nebo odběhnout dost daleko, než na Trixie zavolám. Zavolat stačí pouze jednou - moc dobře ví, pro co si běží a vyrazí.

Propendlujeme se s ní takhle přes celé pole a do auta se vracíme s patřičně vyběhaným psem. A další den si dáme repete. Trixie ještě nikdy oříšky nevyzvracela, ani po nich neměla průjem, tak na pole chodíme tak dlouho, jak dlouho jí to baví. Po sklizni buráků zůstane půda tvrdá a Trixie se na ní běhá dobře. Někdy zůstane pole ležet ladem až do jara a změní se v louku. Jindy (jako právě letos) ho zorají a zasejí meziplodinu (Ryegrass - Jilek).

V prašných a měkkých brázdách se Trixie už běhá hůř. Je vidět, jak se při běhu snaží „vtěsnat“ mezi brázdy, aby se jí lépe utíkalo, ale ne vždy se jí to daří. Z čerstvé oranice stále prokukují oříšky, ale je jich už mnohem méně. Když brázdy ztvrdnou, Tixie v hrbolatém terénu nechce běhat vůbec. Teď už je pole zelená, jak osev vzrostl a po takovém poli už nechodíme. Zase jezdíme na „obyčejné“ procházky, jejichž délku nám Trixie tají, dokud nedojedeme na místo.

Tady je několik fotek a názorná videjka jak Trixie běhá:

http://marickac.rajce.idnes.cz/Jak_primet_lineho_psa%2C_aby_behal/