19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Othello, mouřenín benátský (z archivu)

11.6.2020

Poslední díl seriálu o sžívání koček s jejich novým obydlím. Minulý díl najdete tady.

Pokládám žárlivost za jednu z nejzbytečnějších vlastností, které lidem komplikují život, aniž by cokoliv vyřešily.

Většina toho, co je obvykle jejím předmětem, se tak jako tak nedá vytrucovat, vynutit, ani koupit, ať už je to láska, respekt znalce nebo obdiv davů. To všechno lze jen pomalu a trpělivě budovat, pěstovat - a pak třeba v jediném temném okamžiku slepé žárlivosti promarnit. Takový Othello by mohl vyprávět. A zřejmě proto, že odříkaného chleba bývá největší krajíc, je naše smečka vybavena i jedním prvotřídním žárlivcem. Já to nejsem!

Célinne za citroníkem

V některých ohledech se klasikům prostě nedá věřit, dokonce ani samotnému velkému Williamovi ne! Čas od času proto někdo vysloví podezření, že Othello vůbec nebyl urostlý mouřenín - vždyť pojem „Maur“ v Shakespearově době jednoznačně nemusel znamenat člověka tmavé pleti. Kdo ví, jak vlastně vypadal, třeba to byl po svých barbarských předcích, kteří v dávných dobách přešli na sever Afriky, dokonce modrooký blonďák. Nebo docela obyčejný tmavovlasý jihoevropan s notným podílem židovské krve v žilách?

Omyl, vážení shakespearovští badatelé, velký omyl. Zanechte všech spekulací. Já už totiž vím, jak takový Othello vypadal: byl malý, šedivý a sebevražedně vzteklý. Tento epochální objev v oblasti divadelní vědy jsem udělal, když se konečně setkali dva kocouří vládcové domácnosti: Cedrik a Dalí.

Dalího „poútulková“ karanténa se z původně zamýšleného měsíce poněkud protáhla, protože rezavý sibiřák se ne a ne zbavit potíží, obvykle označovaných jako řídký případ s hustým běháním. A protože nebylo jasné, co za jeho zažívací potíže vlastně může, nechtěli jsme pokoušet osud. Nakonec se ukázalo, že příčina nebyla ani vážná ani nakažlivá - po několika pokusech jsme našli správnou kombinaci krmení a granulí a Dalího průtoková trávicí soustava se zase začala chovat spořádaně. Nastal čas otevřít dveře.

Cedrik a Célinne

Nemám rád příliš dramatická překvapení, a tak jsem při tom otvírání držel Dalího v náruči. Céčka vstoupila a samozřejmě se začala zajímat. Pod pozorným dohledem zbytku smečky se všichni chlupatci očichali. Dalí projevoval svou obvyklou zdvořilou zvědavost, která se dala číst jako: Aha, tak to jste vy, slyšel a cítil jsem vás za dveřmi, těší mě, že vás poznávám.

Cedrik si velkého rezavého kocoura prohlížel trochu s odstupem. Několikrát to vypadalo, jako by chtěl dát zasyčením najevo nelibost nad přítomností dalšího kočka, ale známý výhrůžný zvuk se neozval. Taky jsem o tobě věděl, se nevytahuj, ještě si ověřím, co jsi zač, studeně čišelo z jeho lehce napruženého postoje. Célinna byla přátelská a uvolněná a pokusila se Dalímu olíznout ucho, z kteréhožto pokusu se vyklubalo celkem zajímavé gymnastické cvičení.

Dalí je dost vysoký a Célinně nezbylo, než si tak trochu stoupnout na špičky. U živočicha, který vlastně „na špičkách“ prochodí celý život, to vůbec nebylo snadné. Když se všichni na všechny dost vynadívali, začali se rozcházet za svými neodkladnými záležitostmi: Cedrik nahoru k miskám, Célinna na okenní parapet, odkud se tak skvěle pozorují venkovní kočky, a Dalí... kde je ten kocour? Aha... že by to s jeho zažíváním přece jen nebylo až tak v pořádku? Vypadalo to, že žádné renesanční drama se tentokrát konat nebude.

Jenže člověk nemá křičet HOP dokud nepřeskočil. V očekávání seznamovacích problémů nechali jsme si ten poněkud riskantní manévr na konec týdne. Právě tento určený konec týdne se navíc nepovedl - bez ohledu na kalendář za okny řádil říjen jako vymalovaný, lilo a foukalo a rtuť se v teploměru krčila u čárky s číslicí patnáct. V krbových kamnech si své dávnověké příběhy vyprávěl oheň a smečka trávila čas v dosahu jeho proměnlivé záře.

Cedrik

Co se stalo vzápětí, jsme se snažili uhodnout až dodatečně. Ozvalo se tichounké, sotva slyšitelné zasyčení, které vzápětí vystřídalo uširvoucí a dobře známé kocouří ječení. Malá, šedivá a bezmezně vzteklá koule, posetá v tu chvíli po celém povrchu zuby a drápy vyletěla směrem k Dalímu. Tomu se v očích mihlo nevěřící: Co ten mrňous blbne? Jenže zákony divočiny bývají jednoznačné a tenhle mu pravil: pokud jsi napaden, braň se.

A tak flegmatik Dalí prohnul hřbet a ve zlomku vteřiny kolem nás prosvištěla po zemi rezavošedá koule chlupů, doprovázená zvukovými efekty odpovídajícími spíše přeletu rakety V2. Než jsme stačili zasáhnout a oba bojovníky rozehnat (asi by na to stačil zbytek vody v čajové konvici - samozřejmě že studené), rozehnali se sami: V2 vlétla do stojanu s krbovým náčiním a mezi kocoury na kamennou podlahu dopadl s ohlušujícím třeskem pohrabáč, následovaný lopatkou na dlouhé násadě a bodcem na přerovnávání polen.

Obě barvy chlupů se od sebe okamžitě oddělily, a zatímco jsme se - s křížkem po funuse - snažili nastolit příměří, vyskočil vítězný Dalí na svůj pelech s pobaveným leskem v medových očích a pohrdáním v koutcích za vousy. Útočník Cedrik vyděšeně zmizel pod ušákem, kde se vzpamatovával z následků ohlušujícího rachotu a své přehnané kuráže ještě dobrou půlhodinu poté, co Dalí zhnuseně vyplivl poslední šedivý chlup a odebral se... eh, už zase?

Ubrus s ocasem

Pravda je totiž taková, že Dalí je naprosto jiná kategorie zápasníka - hmotností i technikou. Váží ještě o kousek víc než Cedrik s Célinnou dohromady, a má dlouhé, silné nohy vybavené úctyhodnými drápy, o širších čelistech nemluvě. Má rád svůj klídek a prudké pohyby ho obtěžují, ale to neznamená, že na sobě hodlá nechat štípat dříví. A ta, kvůli které to všechno začalo? Úchvatná Desdemona? Seděla na svém oblíbeném místě na parapetu nenuceně maskována mladým citroníkem a tvářila se, že se jí to netýká. V jednom se totiž věhlasný dramatik nemýlil: za vším hledej ženu. Ehm, tedy, v tomto případě kočku. A ve smečce nastal problém.

Cedrik prožil celý svůj dosavadní život s Célinnou. Oba jsou součástí „dvojkočky“, prakticky se od sebe nehnou, až na řídké okamžiky, kdy Célinnu „bolí hlava“, nemá chuť si hrát a nestojí o to, aby jí Cedrik pomáhal s čištěním kožichu. A teď najednou se o nadýchanou šedivou kočenku začal zajímat ten...ten...sssss...ani vyssssslovit to nemůžžžu! Kdykoliv se Dalí k Célinně přiblíží, zatmí se Cedrikovi před očima a mění se v bojovou kouli. Bude zbušen a odkázán do patřičných mezí a Célinna jeho odhodlání viditelně nijak neocení, bude potupně zahnán pod ušák a tam zanechán osudu. Ale udělá to zas a znovu.

A i když zatím k žádnému vážnějšímu zranění nedošlo, rozhodli jsme se, že nebudeme pokoušet osud. Když se lidská smečka rozchází za svými každodenními povinnostmi, zůstávají dveře mezi přízemím a poschodím zavřené. Vždyť jsem to říkal už na začátku. Žárlivost je ten nejzbytečnější z lidských citů - a nejen lidských. Malý šedivý Othello by ze svého úkrytu pod ušákem mohl vyprávět.

Terra

Původně publikováno 30.11.2008

https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/kocky-cecka-othello-mourenin-benatsky.A081102_165247_p_zviretnik_dru

Terra Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !