ROZCESTNÍK: Jindřichův Hradec a okolí (poprvé)
Nežárecká brána, Jindřichův Hradec foto: Jitur, Neviditelný pes
Letos jsme se s tetou rozhodly pro dovolenou v českých krajích. Dovolená to byla krátká, spíše šlo o prodloužený víkend, ale možná o to byla intenzivnější a na zážitky bohatá.
V pátek, 18/5 2018, dopoledne vyrážíme autobusem z Prahy Florence. Cíl naší cesty – Jižní Čechy, Jindřichův Hradec. Vystupujeme na autobusovém nádraží a hned kousek od nás je i nádraží ČD. Podle instrukcí recepční našeho pensionu, kde máme zajištěno ubytování, se tam vydáváme přes město. A už jen tahle „procházka“ stojí za to. Všude čisto, opravené domy na náměstí, kašny, lavičky, milí lidé.
A jak jsme zrovna na tohle přišly? Přes město to k pensionu mělo být celkem blízko, ale nějak jsme si nebyly jisté, jestli jdeme stále správným směrem – takže následovalo několikeré zastavení „domorodců“ a dotazy na cestu. Zodpovězené ochotně, vždy s úsměvem, dobrou náladou a snahou pomoci. To platilo i pro osádku auta městské policie, kdy si příslušník ještě vysílačkou ověřoval u kolegy, zda nás posílá opravdu správně. Kolem půl třetí jsme dorazily na místo, nejprve jsme si daly „Kozlíka“, ubytovaly se v krásném apartmá, chvíli si odechly a vypravily se na podrobnější prohlídku města.
Teď už se nám cesta zdála jednodušší, i kratší. Všimli jste si toho také, prostě jdete-li někudy poprvé, neznáte okolí, přijde vám to dlouhé. Ale jakmile se už trošku začínáte orientovat, najednou se vzdálenosti krátí. Z „domova“ jsme ani ne za pět minut u Nežárecké brány, zvané dříve též Linecká – jako jediná se dochovala z původních tří bran, které byly součástí městského opevnění. Ještě předtím přecházíme Nežárku, vpravo se nám nabízí nádherný pohled na zámecký komplex.
Bránu máme za sebou a vlevo se nachází Muzeum fotografie – sídlí v budově bývalé jezuitské koleje. Při rekonstrukci objektu byla pod několika desítkami nátěrů objevena stropní malba pitvy – šokující překvapení – Jezuité totiž měli zakázáno zacházet s lidským tělem – jde o absolutní raritu celosvětového významu. Jen o kus dál si napravo všímáme budovy Jindřichohradeckého muzea, kde krom jiných exponátů můžete obdivovat největší lidový mechanický betlém na světě – Krýzovy jesličky. Na Náměstí Míru vás ohromí Sousoší Nejsvětější Trojice(Nanebevzetí Panny Marie) z let 1764 – 1766. Morový sloup je 20 m vysoký a je vystavěn ve stylu baroka.
Samotný státní hrad a zámek Jindřichův Hradec je svou rozlohou v ČR třetím největším takovým komplexem, za Pražským hradem a zámkem v Českém Krumlově. Prohlédnout si jej můžete ve třech trasách „A – Adamovo stavení“, „B – Gotický hrad“ a „C – apartmány 18. a 19. století“. K posledně jmenované trase patří i prohlídka hudebního pavilonu Rondelu, kde budete unešeni bohatou manýristickou zlacenou výzdobou ze 16. století. Jde o unikátní stavbu, kterou nechali pro reprezentativní účely vystavět páni z Hradce, ale hojně ji využili také Slavatové a Černínové. A vy si zde také můžete vyzkoušet nádhernou akustiku místa. Celý soubor budov byl v r. 1996 prohlášen národní kulturní památkou. Škoda jen, že se v zámeckých místnostech nesmí fotit.
Během našeho pobytu v Jindřichově Hradci jsme měly štěstí, 18/5 se zde konala Muzejní noc, takže jsme využily příležitost a navštívily Muzeum gobelínů, které se nachází v zrekonstruovaném objektu bývalého zámeckého pivovaru. Viděly jsme ukázku tkaní, nástěnné tapiserie, pro děti byly připraveny různé dílničky, návštěvníkům bylo k dispozici též občerstvení a živá hudba.
Na sobotu jsme si naplánovaly kombinovaný výlet s cílem v Nové Bystřici, kde jsme chtěly navštívit Muzeum veteránů. V informačním středisku jsme si vyzvedly mapu, zjistily potřebné informace a ráno jsme vyrazily, kolem rybníka, po okraji ven z města. Cestou jsme se měly „napojit“ na turistické značení. Tady bych měla kritickou poznámku – pro usedlíky možná jednoduchá cesta, žádný problém – my jsme se však nejméně dvakrát vracely a nebýt opět místních, cestu bychom možná nenašly. Značení jsme nalezly prakticky ve chvíli, kdy už ho ani zdaleka nebylo třeba, protože jinudy než lesní pěšinou, lemovanou z jedné strany vrchem a skalami, ze strany druhé potokem, se prostě jít nedalo.
Tak tedy vyšly jsme z JH, dostaly se do obce Jindřiš, zde udělaly krátkou pauzu na občerstvení, a lesem pokračovaly do Blažejova. Na místní nádražíčko jsme dorazily tak tak, zhruba 10-12 minut před odjezdem vlaku. Dál jsme pokračovaly motoráčkem po úzkokolejné trati s rozchodem kolejí pouhých 760 mm. Hlavně pro děti je pak určitě nezapomenutelný zážitek jízda vlakem taženým parní lokomotivou. Trať je lemována malými nádražíčky a asi nejzajímavější je to v Kaprounu. Zde byl coby černý pasažér z vlaku vyhozen český velikán Jára Cimrman. V Nové Bystřici pak můžete navštívit Regionální úzkokolejné muzeum, kde si můžete mimo jiné prohlédnout například tiskařský stroj na výrobu lepenkových jízdenek, části služebních stejnokrojů drážních zaměstnanců, svítilny, nebo návěstidla.
My jsme se vydaly z nádraží do městečka a za krátko došly k Muzeu veteránů. Jde o první a největší muzeum amerických veteránů v Čechách. Umístěno je v prostorách staré textilky, kde auta krásně vyniknou. Dýchne tu na vás duch doby, kdy automobily dělaly své první krůčky. Vše je opravdu velmi pěkně naaranžované, v každém sále můžete posedět v pohodlných křeslech. A pokud se cítíte výletem už trochu zmoženi, máte možnost si odpočinout třeba při kávě v muzejní kavárně, nebo čítárně, pro děti je tu dětský koutek.
Když jsme se dosyta pokochaly přehlídkou veteránů, prošly jsme se ještě po městečku, na náměstí si daly v restauraci vynikající zelňačku, výbornou zmrzlinu a pak už jsme vyrazily na poslední dnešní vlak, který nás dovezl tentokrát až do Jindřichova Hradce.
Po celodenním výletu nás doma čekala zasloužená odměna v podobě sklenice dobrého bílého vína, sauny a vířivky.
Zdroj: vlastní text je doplněný o informace z Průvodce městem a regionem a ze stránek www.muzeumveteranu.cz
Foto: Jitur. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku anebo přímo zde na Rajčeti.
