Posuďte sami - co si mohu myslet, když vidím, jak ta příjemná a moudrá bytost, kterou jsem slíbil ochraňovat a hýčkat v dobách dobrých i zlých, stojí uprostřed sešeřelé zimní zahrady s kočičí konzervou v ruce a mňouká hlasem velikým? A tma zpod jalovce jí odpovídá! Myslím, že kdyby mne v tu chvíli někdo vyfotografoval, mohl by mě posléze tím snímkem snadno vydírat. Příčetný člověk vypadá jinak.

Ten, kdo se ve tmě skrýval, a s kým moje žena tak nenuceně konverzovala v kočičí řeči, byl velký, téměř úplně bílý kocour. Bílý - až na rezavou skvrnu nad ocasem a ocas, který končil apartní mourovatou špičkou. Seděl pod větvemi, zatímco z "krmícího stolu" ho sledovala celá smečka včetně dvou kocourů.

Sigi je mamlas, tomu se nedivím, zhodnotila Dáša počínání našeho kocouřího puberťáka. Ale že ho nechal Kulíšek… Kdyby tu byl Kulich, tak sem ten bílej syčák nestrčí ani fous!

Z dalšího vyplynulo, že kočičák se ještě před chvílí nenacházel pod jalovcem, nýbrž u zpola naplněných misek, a kocouři si s jeho samozřejmou přítomností nevěděli rady. Před dvounožcem sice uprchl, ale nemínil se vzdát světských požitků jen tak snadno. Miáááúúúú…úúú…aú! sdělil nám.

Miááááúúúúú…úúúúú…aaúúú, odpověděla Dáša stejnou intonací a hlasem o trochu silnějším.

V kocourových očích se usadil úžas.

Miiiiááá…úúúú…miiiiáááá…zkusil to znova.

Miiiiááááá…úúúúú…miiiiáááá…

Couvl, aby celou věc posoudil z bezpečí za kmenem.

Miááúú..miááúú…úúú… povzbudila ho Dáša.

Za pomroukávání pod své dlouhé vousy se vzdálil. Skoro jako bych ho slyšel: No jo, tak jseš větší, no… tak já teda jdu… ale ty tu jednou nebudeš, a pak…

Jo, kdyby tu byl Kulich…

Kulichem byl míněn Kulíšek I. Bojovný, nad jehož někdejší říší zahrad a kůlen kdysi slunce nezapadalo. Je pravda, že následník Kulich II. se mu podobá jen a pouze vzhledem. A pak možná ještě schopností umazlit vybraného dvounožce takřka do bezvědomí. Jinak je to povaha mírumilovná, nerad se pere a vůbec nějak příliš tělesně vysiluje a nejraději tráví čas vyhlížením z hřebene pokud možno příjemně vyhřáté střechy. Přijde-li mu střecha studená, snaží se všemi dovolenými i nedovolenými prostředky proniknout do kuchyně. Tam pak vedle kamen zaujme polohu znuděné sfingy a jme se meditovat. Tenhle Kulíšek je prostě Kulich II. Zenový.

Kocour, který má zálibu v orientálních duchovních cvičeních (kéž by alespoň polovinu té záliby sdílel Taz), věnuje se soustředěně vnitřní kráse a rovnováze své osobnosti, a nějak mu uniká, že ve stejnou dobu se v jeho teritoriu beztrestně procházejí jiní, méně duchovně zaměření a bojovnější soupeři. Bílý nápadník našich kočenek totiž není jediný - průběžně se zahradou plíží, chodí, probíhají, zevlují v ní, z rybníčku pijí a z misek granule užírají ještě:

mimořádně urostlý mourovatý macek s rozježeným kožichem, štíhlý zrzek a - vrchol všeho - mainský mývalí kocour Hubert ze sousedství. Vypadá to, že pod dohledem našeho zenového Kulíška uzavřeli jakési velmi naježené a křehké příměří, protože rvačky se nekonají. Jen konverzace bývá občas trochu vzrušená.

Moje žena se tedy učí cizímu jazyku a chlupatí návštěvníci, pokud ji rovnou nemají za kocoura, jsou jejími pokusy osvojit si kocouří řeč značně vyváděni z míry. V tom ohledu se od nich neliším. Už několikrát jsem se přistihl, že jednotlivé účastníky rozhovorů obtížně rozlišuji.

Miaúúú.. miaúúú… miaúúú… ozve se mi za zády ostré zaječení a když se ohlédnu, vidím svou ženu a dva metry od ní na hromadě dřeva mourovatou hlavu s úžasem vytřeštěnýma zelenýma očima. Který z nich dvou to byl? Netuším. Ale mourovatá hlava se mění v mourovaté pozadí a kocour mizí za plotem, mrmlaje si cosi velmi neuctivého pod fousky.

Co ti to říkal? ptám se škodolibě.

Nevím, já mu nerozumím.

On ale pochopil, že má vypadnout. Jak to děláš?

Opakuju co nejpřesněji po nich - a vždycky trochu přidám na hlase. Většinou to působí. Někdy ne.

Kdy třeba?

To neodhadnu. Nevím. Někdy - tak v jednom z osmi, deseti případů. Prostě se netrefím.

Do čeho se netrefíš?

V tu chvíli má žena obvykle vypadá odevzdaně a poněkud unaveně.

To se fakt špatně vykládá, nejsem kocour.

Ne??? divím se, a pak už jen hledám, kde nechal tesař díru.

Prostě mám ženu kocoura, a i když náš vztah lidský a partnerský je (doufám) nade vší pochybnost vztahem rovnocenným - jako alfa kocour jsem pod pantoflem.

Foto: kocour Taz, orientální dlouhosrstý, 8 let, svobodný :-))