Osoba s Ferdou si pořídili mimoucha. Co vám mám povídat, malý to bylo, vonělo to a vůbec si to mojí bílé krásy nevšímalo. Ani kamarádit se nejdřív nechtělo. To už je ale dost dávno, časem se situace vylepšovala a dalo se s tím v klidu bydlet.

Mimouch Andulka se zvětšovala a zvětšovala, začala se hýbat a lovit mi kožíšek. Téda, to mi příjemný nebylo, ale já, Jája hrdina, vždycky vydržel a ani nekous ani neulovil její tlapku. Občas jsem vzal roha a fakt fikaně se schoval.

Mimouch Andulka provedla hroznou věc. Ona byla nejdřív ležatá, pak se nám kutálela, seděla a provozovala běžné činnosti. U všech běžných činností jsem jí mohl čuchat k hlavě, to mi totiž dělá dost dobře na psychiku. Ale pak, to se podržte, Andulka se najednou děsně zvětšila. Normálně si stoupla na zadní a navíc ještě zvedla přední! Fujtajbl, já se tak lek!

Ale tak strašně, že jsem se musel jít uklidnit neznámo kam. (Osoba vysvětlí - jeho bílá krása se změnila v pištící kouli, která vyletěla skoro ke stropu, pak to vzal smykem kolem sloupu, napálil to do nohy od stolu, sejmul židli a zmizel. Neznámo kde se uklidňoval a po téměř dvou hodinách se velice opatrně vplížil zpátky do obýváku, zplacatěle vydržel zírat dalších pár minut, pak skočil na skříň a všem nám vynadal.)

Mimouch Andulka se nám nějak rozkecala. No baba jedna ukecaná se z ní stala. Potěšilo mou bílou ješitnost, že se snažila mňoukat, když jsme se přetahovali o mou delikátně oslintanou myš. Oni na ni mámali a tátali, a Anče na ně mňáuuuu. Chachá, a pak kdo je tady nejdůležitější. (Osoba: Andulka opravdu zněla jako ten náš bílej manekýn). Ale už tolik potěšitelné nebylo, že mi začala říkat PUPO. Nevím proč, ale je to tak.

Osoba se toho chytla a říká mi tak taky. A Ferda, ten mi to ještě překroutil a oslovuje Pupku. To uráží, toto. Copak já mám nějakej pupek? Samý sval a šlacha, to jsem já. Vzor elegance a krásy, totálně dokonalá šelma, to jsem já. Ať se koukne na sebe, atlet jeden.

No, ale já, velký Jája, jsem se rozhodl, že budu velkorysý a na to jejich Pupo budu teda slyšet. Tak na to teda slyším. Já, váš krásný Jája alias Pupo.

Jak jsem bránil prostor

No co byste mysleli, můj prostor. Sice jsem kocour čistě domácí, ale na balkón občas zajdu. Ne teda sám, to ne. Ale když tam Osoba sedí, tak si někdy lehnu pod její židli. (Osoba: Byl tam celkem dvakrát, jednou dokonce celých 5 minut). Takže uznejte, že i na tento prostor mám nárok.

A představte si, že mi tam začal chodit Mikeš. To je takový velký, černý, oškubaný, venkovní a bitevní kocour. A jen tak mezi náma, myslím si, že má blechy. A taky mi sedal na okno a drze koukal do obýváku. To přece nemůže nikdo dlouho vydržet přece! Osoba ho sice průběžně odesílala do jeho prostoru, ale on se rozhodl, že se mu Osoba líbí a že by mohla být i jeho. To teda néééé! Takže jsem se jednou rozhodl, že to teda zatrhnu.

Mikeš byl na balkóně, válel se tam a nakukoval dovnitř a tvářil se děsně děsivě (on má Mikeš jedno oko trochu menší a jedno ucho okousaný, taky má trochu hrb, tak vypadá trochu pekelně).

Zrovna jsem se povaloval u Osoby na klíně, když jsem sbíral odvahu k útoku. Ale pak přišel ten okamžik, přišla moje hrdinská chvíle, já jsem vyběhl a skočil a děsně jsem křičel a vrčel a do Mikeše bušil, až on zdrhnul. Páni a dámy, bitevní Mikeš utekl přede mnou! Já, hrdina, ubránil jsem svůj prostor.

(Osoba:Dodnes mám viditelné jizvy na stehně, jak se frajer mohutně odrazil, když hnal do útoku. A nepíše mi od té doby na klávesnici putovního počítače ž, asi ho při startu trochu prošlápnul. Po vyhrané bitvě mu došlo, že je venku a chudinka sám! Splasknul, zplacatěl, upadl, volal o pomoc a nechal se odnést domů. Hrdina můj bílej.)

A kromě prostoru jsem ubránil i Osobu. No uznejte, co by si beze mě počala? Musela by se starat o bitevního Mikeše a vůbec. Se mnou je jí určitě nejlíp. Já jsem totiž, ve vší skromnosti, nejlíbeznější, nejhodnější, nejúžasnější, nejvychovanější, nejbělejší a nej nej nej - na cokoliv si vzpomenete (Osoba: Taky nejukecanější, nejješitnější a nejžárlivější)

Jak jsem se stal ornitologem

To vám musím říct. Máme doma okna. A ne jen tak ledajaký okna. Je z nich vidět ven a docela se to za nima hýbe. Jako fakt hukot občas. Líbí se mi, když můžu vyvalovat svoje dokonale vypracované tělo na parapetu a oslňovat venkovní živočichy. Někteří z těch živočichů se jmenujou ptáci. A ti mi právě dělají naschvály.

Šlapou mi po parapetu z venkovní strany, ťukají na sklo, poskakujou po lipové větvi, která je skoro až k oknu. A řvou, jak kdybych byl hluchej. A já tak nemám rád hluk. Občas na ně vrčím a cvakám zubama, aby odlítli nebo aspoň přestali hulákat. Ale to oni né! Asi si myslí, že jsou za tím sklem v absolutním bezpečí.

Už jsem se je naučil trochu rozlišovat. Jsou ptáci malí a velcí, barevní, hopsaví a lítací. Nejhorší jsou ale slepice a straka. Slepice jsou u sousedů, běhají celý den sem a tam, jsou hlučný, mávají křídlama a nelítají. Nejhorším druhem slepice je kohout. Když jsem ho slyšel hulákat poprvé, tak jsem se leknul, až jsem spadl na postel a radši jsem se schoval pod peřinu. A považte, Osoba se mi smála!

(Osoba: No jo, seděl na okně, na slepice koukal, jak na tenis - hlava doprava, hlava doleva. Pak zakokrhal kohout, Jája ztuhnul, pak zcepenělej upadl dozadu, zavrtal se do peřiny a nechtěl se nechat vytáhnout. Od té doby, kdykoliv se ozve sousedův kohout, Jája znechuceně odchází od okna a něco si mrmlá pod fouskama.)

Ještě horší je ale straka. Zrovna na lípě se jich schází hodně, asi tam mají seřadiště, nebo co. Vyhánějí malý ptáčky a jsou drzý jak opice. Jedna obzvlášť hodně narostlá černobílá obluda klidně vlezla až k nám do ložnice a dupala mi po parapetu. Chápete? Můj vyhřívací parapet a ona mi po něm klidně šlape. Bůh ví, jestli si předtím umyla nohy?

(Osoba: Straka byla fakt drzá. Umývala jsem okna, takže bylo otevřeno. Straka pochodovala po větvi, která dosahuje skoro k oknu. Jája považuje úplně otevřené okno za podlý útok na vlastní důstojnost, takže se povaloval v bezpečí u postele a kecal mi do úklidu. Straka si přihopsala k oknu, překročila na venkovní parapet, tam se chvilku producírovala a pak prošla otevřeným oknem a byla na návštěvě.)

No a to jsem přece nemohl nechat jen tak. I když otevřeným oknům nedůvěřuju a radši k nim moc nechodím, tak teď jsem šel. Co se mi má nějaká obluda promenádovat po bytě? A tak hop a skok a vrrrr a mám tě! Fakt jsem ji sejmul. Jenže, ona má křídla, tak frnkla. A já? Pod nožičkama nic! Úplně nic! Padám, já padám! Aha, nepadám. Asi visím. Uf, srovnat ocásek a ouško. Tak snad to nikdo neviděl. Ale jak se dostanu zpátky? Fuj, to je vysoko. A co když přiletí zpátky ta černobílá? A přivede si další na pomoc? A vůbec, tady fouká! Osobóóó, pomóc, ztratil se ti kocourek!

(Osoba: Hop a skok a už ji má, milá straka trefená, z okna trochu vypadlá. Ale křídlem mávla a frnkla. Zato frajer blonďák nedobrzdil. Vetřelkyni napálil čelně, ale setrvačnost je setrvačnost. Takže přepadl a zůstal viset na té lipové větvi. Přiznávám, než jsem ho šla zachraňovat, trochu jsem se vysílila smíchem. Ono by se mu nic nestalo, ani kdyby dopadl až na zem. Jenom první patro, navíc s dopadem na svah. Takže seděl na větvi tak dva metry nad zemí.)

No, nakonec jsem byl zachráněn a za svůj hrdinský čin při ochraně obydlí před lítou smečkou černobílých ptáků jsem byl odměněn v naturáliích. A jako správný hrdina jsem se rozhodl, že provokatéry budu napříště ignorovat. Koneckonců, když si Osoba otvírá okna, tak ať si dělá dozor sama, no ne? Copak já mám furt čas hlídat, kde co lítá? No uznejte, na jednoho vykulenýho kocourka je těch povinností víc než dost.

*************************************************************************************************

Milí Zvířetníci - je sobota a kromě dobrodružství kocourka Jáji i cestujeme -

dnes se Zanou na Našem Zvířetníku:))

*************************************************************************************************