To ostatní se nedají přehlédnout. Sotva člověk vkročí do dveří, zarazí ho štěkot poněkud přerostlého krysaříka Alana, hned poté přiběhne nadšená labradorka Beky, která mrská celým psem a směje se mi do obličeje. A už tu máme oficiální uvítací výbor v podobě hnědočerné mourky Lízinky, která vždy tvoří doprovod všech návštěvníků vinného sklepa. Ve sklepě se usadí pěkně na sudu, aby měla přehled, a vše pod kontrolou. Občas si přijde zákazníky prohlédnout zblízka a zjistit, zda u sebe nemají něco na kočičí zub.

To čistokrevná peršanka Zuzanka vznešeně shlíží z polštáře na gauči v pokoji a nějaká návštěva se jí netýká. To, že si z morganatického sňatku s nějakým potulným cizákem pořídila tři dětičky, je už podle ní zapomenuto. Koťata zůstala doma, a tak si Leošek, vybarvením připomínající levharta obláčkového, tmavě černá Leona, ze které, jak už to někdy u koček bývá, se časem stal Leon, a mourovatá Leontýna, užívají domácí pohodlíčko.

Šest nebo sedm koček, vždyť to je jedno, prohlásil prý pán domu a z jedné ze svých obchodních cest přivezl britského modrého kocourka, kterého pojmenovali Charles. No, a posledním členem smečky je právě v úvodu málem přejetá Julinka, i když ta zde nebydlí, ta se vyskytuje, průběžně střídá dvě domácnosti.

Sedím u stolu, na klíně mně trůní přední půlkou těla Beky, kolem nohou šmejdí Alan a po lýtku se mi něco snaží vyšplhat. Samozřejmě Leošek. Chumáč hedvábných chlupů se přemístí na klín a pokračuje nahoru. Pak se vlhký čumáček dotkne mojí tváře, přes kůži přejede rašplička Leoškova jazyka a on, zřejmě uspokojen tím, co zjistil, se skulí Bekyně na hlavu a vystrnadí ji tak pryč. Rychle zachytím skleničku s výtečným ryzlinkem, protože přímo přes stůl si to pochoduje Lízina a je jí úplně jedno, co po cestě smete.

A proti mně se na to všechno culí paní a spolumajitelka tohoto zvěřince Monika, která to ve svých třinácti letech nemá vůbec jednoduché. Se svou těžkou oční vadou, kterou navíc komplikuje roztroušená skleróza, nemůže žít tak jako její vrstevníci. Chodí sice do zdejší základní školy, ale učební látku jí musí pomáhat zvládnout osobní asistentka. A já jsem ráda, že v mé dceři Lence nenašla jen onu osobní asistentku, ale i kamarádku a rovněž milovnici zvířat.

Je to o to důležitější, že Monice chybí kontakt s okolním světem, prostředí ve třídě není zrovna ideální a ji samotnou fyzicky i psychicky vyčerpává. A snad proto se tak upjala na tu svoji kočičí a psí smečku. A nejen to. Shání si odbornou zvířecí literaturu, a protože výborně ovládá počítač se speciálním programem, díky internetu si svoje znalosti neustále rozšiřuje.

Ale ani super počítač a skvělý program nenahradí osobní kontakt. Monika má úžasné domácí zázemí a její rodiče se jí snaží poskytnout vše, co by jí mohlo pomoci k normálnímu životu. Proto podporují i její zájem o zvířata a obětavě se starají o sedm koček a dva psy, protože Monika je miluje. A to, že její smečka ji miluje také, je zbytečné psát, to my, zvěromilové, přece dobře známe.

Moniku jsme s Lenkou již dříve "nasměrovali" na Zvířetník, takže je mlčící, čtoucí, a já doufám, že jednou napíše příspěveček o svých miláčcích sama. Moc by chtěla, ale má strach, jak by to zvládla a jak by to čtenáři přijali, ale já ji ubezpečuji, že se vůbec nemusí obávat, protože kde jinde by se setkala s laskavějším přijetím než právě na Zvířetníku. I to je jeden z důvodů, proč jsem psala tento článek.

Prásk!!! To nic, to jen Charles skočil na poličku s hrníčky, a nějaký vzal za své. Tak, dopila jsem, sundám ze sebe dvě kočky a psa, rozloučím se a půjdu.

Pokud navštívíte Velké Pavlovice, ať už náhodou při návštěvě Lednicko-Valtického areálu nebo při různých vinařských a cyklistických akcích, zastavte se i ve vinařství Josefa Procházky. Budete vítáni, okoštujete výborné víno a poznáte Procházkovic zvěřinářství.

Tož na zdraví!

Foto: Beky a Alan; Leontýna, Leoš a Leon; Jůlinka