K napsání tohoto příspěvku mě přivedlo několik článků o pokousání člověka psem, které na mě v poměrně krátkém časovém období vždycky ráno u snídaně vykoukly z internetu. Všechny tvrdily, že pes zaútočil na člověka bezdůvodně...

Ach, jaký to nesmysl! Tolikrát již o tom mluvili a psali zkušení kynologové, kteří se snaží mezi lidmi dělat osvětu a zvýšit povědomí o tom, jak pes uvažuje a jak mu porozumět. Přesto však bulvární novináři vypouštějí onen nesmysl opakovaně do světa! No jistě, články jsou potom mnohem atraktivnější. Určitě si mnohem více lidí přečte zprávu s titulkem „Agresivní pes bezdůvodně napadl a potrhal tříleté dítě“, než článek, jehož titulek by zněl např. „Tříleté dítě tahalo psa za ocas a ten ho pokousal“.

Něco jako bezdůvodné napadení psem zkrátka NEEXISTUJE! Pes, který již kousne, k tomu vždy důvod má. Ve většině případů jej lze dokonce i určit, pokud se někdo nad konkrétním případem zamyslí z pohledu toho psa. Objektivní odpovědnost za incident je navíc vždy na majiteli konkrétního psa, bez ohledu na to, že mu třeba vůbec nebyl přítomen. To mnoho lidí buď neví, anebo to prostě považuje za přípustné riziko s tím, že „jim se přece nic takového nestane“.

Jak jinak si vysvětlit, že je tolik případů různě vážných napadení psem, než tak, že lidé prostě zanedbávají svoji odpovědnost za tvory, které k sobě připoutali a kteří jsou na nich zcela závislí? Do médií se dostanou jen ty závažnější případy, ale těch drobných incidentů, o nichž se nikde nepíše, je mnohem více. A všechno to pramení z toho, že lidé psům zkrátka stále moc nerozumí. I přes veškerou osvětu, která se dělá, je stále příliš mnoho těch, kteří nechápou, a co je smutnější, ani chápat nechtějí.

V dnešní době, kdy v ČR má psa snad každý druhý člověk, však osobně považuji téměř za nutnost mít alespoň základní povědomí o tom, jak se pes chová, jak myslí a jak bychom se měli chovat my, abychom se vyvarovali zbytečných nedorozumění.

Nedávno jsem byla např. s fousiskem na procházce. Na cestě mezi poli, kde obvykle za celý den nepotkáte živou duši, jsem dala Edovi volno, aby se pořádně proběhl a nikdo mi nemohl vyčítat, že pes lítá bez vodítka. Najednou se však odněkud zpoza křoví vynořila běžkyně. Pozdravila jsem, zrychlila na její tempo a prosila, zda může zvolnit, abych si psa přivolala, kdyby ho snad náhodou napadlo na ni skákat (protože Eda miluje ženy :-P). Paní mě nenechala pořádně ani domluvit a jen na mě zaječela: „Chyťte si toho čokla sama!“ přičemž ani nezpomalila a letěla dál. Eda měl naštěstí v tu chvíli čumák v díře, v níž zřejmě cítil myš, proto za rychle prosvištivší dámou pouze maličko zvedl hlavu a opět se soustředil na díru. Na moje „ke mně“ zareagoval však bez problémů, ale vše proběhlo tak rychle, že když si přede mne sedal, byla již běžkyně v dálce a Eda se tvářil „proč ho volám, co je?“. Byla jen pochvala a šlo se dál.

Běžce potkáváme samozřejmě s Edou od štěněte každou chvíli, ale i když vím, že je odvolatelný a neútočí na ně, prostě to nenechávám náhodě a vždy buď přivolávám včas, pokud běžce vidím v předstihu, anebo (když se vynoří odněkud nečekaně) je prosím o strpení pro přivolání, abych měla jistotu, že proběhnou opravdu bezpečně. Doposud jsem se ale vždy setkala jen s kladnými reakcemi a někteří běžci, když viděli psa, sami zvolnili do kroku. Poslední zmiňované považuji přesně za správnou reakci, pokud mám někde minout psa. Nepoběžím, ale buď přímo zastavím, anebo (podle reakce psa) půjdu zvolna, nebudu kolem sebe rozhazovat rukama a nebudu na psa tupě zírat. Tak mu dám tím nejjednodušším způsobem najevo, že pro něj nepředstavuji nebezpečí. Správně socializovaný pes si mě v takové situaci pravděpodobně také nebude všímat anebo se přinejmenším nezachová agresivně.

Shora popsaná situace byla jednoznačně o lidském selhání. Já se spoléhala na to, že na tom poli je vypuštění psa z vodítka absolutně bez rizika, a paní vyběhnuvší zpoza keře jsem nečekala. A dotyčná si zase absolutně nepřipouštěla možné riziko, když nereagovala ani na má slova, že bych nerada, aby na ni pes třeba skočil. Naštěstí se vůbec nic nestalo.

Ovšem jiný případ střetu mladé běžkyně se psem, o kterém jsem četla na internetu, už dobře nedopadl. Československý vlčák, venčený na vodítku 14letým chlapcem se sluchátky na uších, prý bezdůvodně napadl a pokousal mladou ženu, když probíhala okolo nich. Žena utrpěla vážné zranění prsu, v důsledku čehož musela prý přestat kojit své dítě. (Opět novinářsky atraktivní formulace, ale to nechme stranou...) Je tu však zase to „bezdůvodně napadl“! Jaképak bezdůvodně?! Vinu zde měli jednoznačně oba zúčastnění lidé (potažmo i zákonní zástupci chlapce – viz již zmíněná objektivní odpovědnost majitele psa. Pochybuji, že registrovaným vlastníkem vlčáka je onen mladík). Pokud měl kluk na uších sluchátka, sotva se mohl dobře soustředit na psa a své okolí a běžkyni nejspíše zaregistroval až ve chvíli, kdy už na ni pes zaútočil. A napadená žena pravděpodobně své okolí při běhu také příliš nesledovala, neboť pozorný člověk by si asi dal lepší pozor a psa buď minul v kroku anebo alespoň v uctivé vzdálenosti.

Zkrátka jsem pevně přesvědčená, že se incidentu dalo předejít, kdyby se všichni chovali, jak měli. Předně majitel psa typu ČSV jej neměl vůbec svěřit nezletilému bez dozoru. S ohledem na původ ČSV a jeho relativně krátkou historii, je míra jeho instinktivního jednání a samostatnosti mnohem vyšší než u mnoha jiných plemen, což bylo ale ze strany všech zjevně ignorováno. Mladík měl sledovat chování psa a své okolí a ne mít sluchátka na uších. Žena měla být také opatrnější a dvojici se dostatečně vyhnout nebo je požádat, aby jí udělali místo, aby mohla proběhnout.

Ten pes se evidentně cítil v situaci osamocen a vyřešil ji zkrátka po svém. Ženu s největší pravděpodobností vnímal v dané chvíli jako hrozbu pro sebe i svého člověka. Pokud člověk běží, zrychleně dýchá, dělá prudké pohyby rukama, často se i potí, tělo vyplavuje stresové hormony atd. atd. Všechno to může na psa působit jako potencionální hrozba. A pokud mu nikdo, koho je ochoten respektovat a vnímat jako oporu, srozumitelně nedá najevo „tohle nemusíš řešit, nic ti nehrozí“, tak co má dělat? Jedná, jak sám uzná v danou chvíli za vhodné. To, že se to však často neslučuje s lidským vnímáním situace, je nabíledni.

Jsme stále u toho mezidruhového porozumění. Žijeme-li v lokalitě se zvýšeným výskytem konkrétního živočišného druhu, s nímž často přicházíme do kontaktu a který pro nás může i představovat potenciální nebezpečí, měli bychom se, zcela logicky, ve vlastním zájmu (když už kvůli nikomu jinému) snažit udělat něco pro to, abychom s tímto druhem byli schopni koexistovat bez zbytečných konfliktů. Což ale reálně nelze bez toho, že bychom si o daném druhu snažili dozvědět bližší informace a snažili se mu porozumět.

Tato odpovědnost je výhradně na nás, neboť pokud už jsme se jednou pasovali do role „pánů tvorstva“, nemůžeme od „nižších živočichů“ očekávat, že oni se naučí chápat nás. Ačkoli zrovna psi se o to snaží velmi významně. Drtivá většina psů nejprve vysílá tzv. konejšivé signály (olizování se, otočení hlavy na stranu, uvolněný postoj atd. atd.), kterými nám dávají najevo, že se s námi chtějí dohodnout. Ale i předtím, než dojde na samotné pokousání, psi obvykle nejprve varují (ježí srst na hřbetě, vrčí atd.). Ke kousnutí dochází nejčastěji až poté, co člověk tyto signály ignoruje a pokračuje v tom, co pes považuje za nebezpečné chování.

Moje kamarádka kdysi odjela na zkušenou do Kanady jako au-pair, a to do oblasti, kde je poměrně běžné, že člověk i za bílého dne potká baribala. Ačkoli se do té doby nikdy o zvířata obecně příliš nezajímala, najednou se z ní ve velmi krátké době stala „odbornice na medvědy“. Zcela logicky totiž sama usoudila, že pokud jede někam, kde se s nimi bude asi potkávat, měla by o nich něco vědět, protože setkání s medvědem nebude asi žádná legrace...

A to je přesně ono. Psy většina české populace za potencionálně nebezpečné nepovažuje. Jen málokdo si dnes připouští, že pes je stále ještě šelma a nikdy jí být nepřestane. Chceme po psech, aby nám hlídali majetek a bránili nás v případě nebezpečí, ale když se tak zachovají, divíme se tomu a bulvár z nich rázem udělá „agresivní bestie“. A vše pramení ze vzájemného nepochopení.

Vždyť se přece po nikom nežádá tak moc... Nikdo nečeká, že běžný občan začne číst knihy o etologii psího chování; stačilo by jen používat selský rozum, znát a dodržovat několik základních zásad:

• Jsem-li vlastníkem psa, jsem za něj zcela odpovědný/á a musím se chovat tak, aby nikoho neobtěžoval a neohrožoval. A mělo by tedy být samozřejmostí, že se budu zajímat minimálně o svého vlastního psa, abych věděl/a, co od něho mohu čekat a podle toho se zařídit.
• Nemám-li psa, musím se při setkání s cizími psy chovat tak, abych jim nezavdával/a příčinu k nežádoucímu chování vůči mně. A k tomu stačí:

1. Trochu přemýšlet (nejednat zbrkle) a naučit se zachovávat chladnou hlavu.
2. Neumím-li odhadnout chování cizího psa vůči mně, držím se od něho v bezpečné vzdálenosti. Pokud si z různých důvodů nelze zachovat odstup, nepanikařit, nedívat se psovi do očí, nedělat prudké pohyby, popř. se k němu (v závislosti na vážnosti situace) otočit bokem nebo zády a chránit si citlivé tělesné partie (schovat hlavu mezi ramena, chránit si obličej a krk dlaněmi a předloktím spojenými k sobě).

Statisticky je většina útoků psa na člověka „jen“ obranou reakcí zvířete, k níž nedojde, není-li vyprovokována. Vždy je třeba nějaké reakce člověka, která u psa obranou agresi vyvolá. Skutečně si myslím, že dodržování shora uvedených pravidel lze předejít zbytečným nedorozuměním.

Vrčící pes. Rytina A. F. Desportes

Pro názornost se ještě vrátím k příkladu s běžci. Půjdu-li běhat a uvidím-li, že se ke mně blíží pes bez vodítka, raději se zastavím, otočím se ke psu trochu bokem a nedívám se přímo na něj. Počkám, až mě pes mine a pak pokračuji dál. Pokud se pes u mne zastaví a bude mít zájem o kontakt, nebudu na něj raději sahat, počkám, až si mne očichá. Drtivá většina i kontaktních mazlivých psů prostě odejde, pokud vidí ze strany cizího člověka nezájem. Kdyby na mne pes začal skákat (bez vrčení, bez snahy kousnout), otočím se k němu zády a zachovám se pasivně a budu zticha. Vyčkám příchodu člověka, patřícímu ke psu, až si jej odchytí. (Nebudu ječet „chyťte si toho psa“, ale maximálně klidným hlasem požádám). Chápu, že je v takové situaci je pro někoho těžké zachovat klid a pasivitu, protože málokdo si asi přeje být umazán či mít poničený oděv cizím psem. Je však třeba si uvědomit, že to děláme pro své vlastní bezpečí a že špinavé kalhoty jsou lepší, než být pokousán.

Teprve v případě, že pes vrčí a chce kousnout, se snažím chránit způsobem, viz výše. V každém případě se ale stále snažím nejprve chovat co nejvíce pasivně, neboť jakákoli agrese z mé strany vyvolá jen větší agresi ze strany psa! Až jedině pokud je to vážné natolik, že pes svůj útok (a míněno skutečný útok) nevzdá, uchýlila bych se k vlastní cílené agresi na psa, která by však musela být v takové míře, aby jej dokázala zcela odradit od dalšího jednání vůči mně.

Jsem však skálopevně přesvědčená, že žádný ze psů, které potkáváme běžně kolem sebe, nebude považovat za nutné se bránit někomu, kdo klidně stojí a nic nedělá. Tudíž k poslední popsané situaci by za dodržení bezpečnostních pravidel vůbec nemělo dojít.

Vím, že článek tohoto typu je zde na Zvířetníku možná nadbytečný, neboť zdejší čtenáři – pejskaři tohle všechno dobře vědí a jejich zarytí odpůrci články o psech vůbec nečtou (maximálně tak ten kriminalizující bulvár). Přesto však nepovažuji za zbytečné, když se občas něco takového objeví, neboť existuje i skupina nezaujatých lidí, těch, kteří nemají na psy žádný vyhraněný názor, a pokud se k nim taková informace náhodou dostane, třeba o ní i popřemýšlí. Pokud se o něčem nemluví a nepíše, nikdo se ani nic nedozví, proto mi stálo za to tohle „povídání“ sepsat, a děkuji jménem psů všem, kteří jej dočetli :-).  

Ilustrace z commons.wikimedia.org