Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
ČLOVĚČINY: Voják wehrmachtu píše své nevěstě do Brna
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
Jakub S. 7.7.2008 16:49Tak!!! |
|
|
terra 7.7.2008 16:35Re: Taky jedna story Kéž by tak dopadl i ten "náš", co jsem se o něm zmiňoval o kus výš... Úplně stejný osud - možná, že byl v té armádě ne dva dny, ale dva týdny, než pláchnul... |
|
|
Hana W 7.7.2008 16:32Re: Re: Jsem tu jak hromádka neštěstí Nejak jsem nedokoncila ideu. Mozna je to tim, ze v Americe skoro kazdy prisel "odnekud" a mel vetsinou setsakra duvody se sem doplacat, tak jsme v tom vsichni dohromady, i kdyz treba na jine casove linii. |
|
|
terra 7.7.2008 16:29Re: Re: Vůbec ne. Velice dobrá úvaha. Do krve. Asi to opravdu nebylo jednoduché. Rodina mého táty byli sudetští Češi (z Neštěmic), kteří se museli po zabrání Sudet sbalit tak rychle, jak to jen šlo. Po válce se děda odmítl vrátit, protože se mu příčilo vracet se s vlnou "zlatokopů" a všelijakých podivných existencí, kterým bylo vůči Němcům vše dovoleno... Díky tomu se ovšem naši seznámili v Praze na kluzišti |
. Ale tak nějak tuším, že všechny jednoznačné soudy jsou neúplné... |
|
Hana W 7.7.2008 16:05Re: Jsem tu jak hromádka neštěstí Mila Velka Kocko: casto na tebe myslim. Taky ziju "jinde", ale nejak jsem to svoje "jinde" obejmula a ono pak obejmulo mne. A v tom obejmuti bylo hodne toho, ze jsem se snazila pochopit, co jsou ti "jini" lidi zac a ze ac treba muzeme byt navzajem jini, jsme stejne lidicky se starostma a radostma jako vsude na svete. A pak mi uz mi ani neprislo, ze jsem "jinde", proste nekde bydlim, i kdyz je to krapet z ruky. A tak domovy mam dva, kazdy jiny a o to jsem bohatsi ... |
|
|
Beda 7.7.2008 15:54tak tak... já nemůžu a nestíhám dnes skoro ani číst, natož něco kloudného napsat.... jen mi v rychlosti vytanula jediná myšlenka - že ti, kdo rozodují, nejsou tam, kde se střílí... a ti kdo střílejí, mají často malou možnost se rozhodovat - zabíjej nebo tě zabijeme... smutné a tragické až příliš těžké téma dnes pro mou hlavu, která "nebere"... přesto, Jakube, dík! |
|
|
Lucka V. 7.7.2008 15:51Re: Jsem tu jak hromádka neštěstí Milá Velká kočko, hladím po tlapce a myslím na tebe. Neměla jsi to jednoduché, viď? |
Ale zdráhám se uvěřit, že ať člověk udělá co udělá vždycinky je to nakonec špatně. Třeba se to tak zdá, ale na druhou stranu se říká, že všechno špatné je k něčemu dobré. Snad některé ty smutné příběhy měly i šťastný konec. Už jen to, že jste tu vy všichni, co hrůzy války a poté komunismu pamatujete, je pozitivní. Vaše zkušenosti je třeba šířit mezi těmi mladými, vyprávět si s nimi o tom, jaké to bylo a hlavně proč se to dělo. Ve škole se o tom děti dozvídají naprosté minimum. Učí se data a jména, ale příčinu jim nikdo nevysvětlí. A bez toho nelze pochopit a vyvarovat se opakování předchozích chyb. |
|
Hana W 7.7.2008 15:33Taky jedna story Mela jsem kamarada v Praze, byl o moc starsi nez ja a byl to bohem (cimz myslim boheeem, dlouhe "e"), povolanim nacelnik instalateru u OPBH. Jeho matka byla Nemka z Nemecka a kdyz uz ke konci valky dochazely Nemecku vojenske sily, tak povolali mladeho Egona do Wehrmachtu. Zucastnil se vojenskych akci presne dva dny, nez se mu podarilo uprchnout ke kamaradum na Sumavu, kde zustal do konce valky. Nejakou dobu po valce sel studovat prava (jeste pred komunistama) a ve tretim rocniku ho komunisti vyhodili jako nacistu a vojaka Wehrmachtu. Marne argumentoval, ze tam byl akorat ty dva dny, nez se mu to podarilo zabalit a ze na nej byl vydan zatykac pro dezerci. |
|
|
Velká kočka 7.7.2008 15:26Jsem tu jak hromádka neštěstí Ach Jakube, ach lidičky !!! Sedím tu u počítače a celá se chvěji, slzy na krajíčku. Válka - moje dětství, komunistická nadvláda - moje mládí, a teď končím svůj život jako ďábelský cizinec v cizí zemi. Promiňte že zase všechno to co jste tu moudrého napsali, zrcadlím do svého života. To je asi známka sobectví, ale já už to jinak neumím. To jsou prostě moje asociace. Dělo se v těch všech údobích kolem mne snad všechno co se mohlo dít. Válku jsme přežili celá rodina, bomby padající na Chrudim a určené chemické továrně v Pardubicích nás minuly o pár stovek metrů. Na krátery po bombách na poli za židovským hřbitovem jsme se šli s tatínkem podívat. I v Pardubicích jsme se byli podívat na hromadný pohřeb obětí náletu. Vím jak jsou cítit rozdrcená lidská těla. Přežila jsem i novopečeného "partizána"v roce 1945, mohl to do mne napražit když jsem coby hravé dítko na něho udělala "baf, baf" právě ve chvíli když hledal prý se ukrývajícího fašistu. Tetu po válce zavřeli jako kolaborantku. Bydlela v malém městečku a mluvila se svou služebnou německy. Byla totiž vychovávána v klášteře německými jeptiškami. Třeba ji odsoudil někdo kdo posílal za války lidi na smrt, takových kam vítr tam plášť bylo víc. Můj strýc vstoupil do komunistické strany, viděl v tom výhody. Toho zavřeli komunisti že těch výhod využíval, třeba někomu lezl do zelí. I mého tatínka zavřeli komunisti, ale toho zavřeli protože to byl vzpěčující se živnostník. Možná že to bylo od něho hrdinství a nebo vůbec nikdy nepochopil co se kolem něho děje. Každý z nich se přizpůsoboval dané situaci po svém. A odskákali to všichni. A to je proč se tak chvěji, moje zkušenosti mi říkají že ať člověk udělá co udělá vždycinky je to nakonec špatně. I můj celý život to dokazuje. Moc bych si přála aby milující se Hans a Ema byli přežili a měli šťastný život. A aby všechny podobné páry celého světa, milující se za válek a v protikladech mohli šťastně žít. Tolerance je třeba. TOLERANCE, TOLERANCE, TOLERANCE !!!!!!! |
|
|
terra 7.7.2008 15:13Re: Jakube, Baty, nebyl jsem v té době ještě ani v plánech svých rodičů (oba už sice byli, ale dítka obecnou školou povinná), ale děda s babičkou měli díru od šrapnelu v obrovském dubovém čele manželské postele a dodnes hraju na klavír s prostřelenou zadní krycí deskou (pancéřovou ozvučnici pod ní naštěstí ta kulka nepoškodila). Nějak nám to střelivo za povstání podivně bloudilo domem... |
|
|
baty 7.7.2008 15:00Jakube, vyrazils mi dech! A tak nějak vidím válečnou nevěstu a vdovu Emi v pochodu do Pohořelic stejně zřetelně, jako vidím ve vzpomínkách padlé rumunské vojáky kolem silnice a německého vojáka, odhozeného výbuchem do koruny kvetoucí třešně a pohřeb rudoarmejce u královopolského kostela - to všecko viděla šestiletá holka během jedné pěší cesty zpátky domů z Lelekovic do Brna, když přešla fronta. Maminka vezla kočárek s tříměsíční ségrou, tatínek nesl batoh a náš dům nakonec stál, i když sousedům o paro níž proletěl šrapnel bytem napříč, utrhal sukně ve skříních a lehl si na chodbě. |
|
|
terra 7.7.2008 14:56Re: Re: Jakube, to je moc dobře, Soudím, Jakube, že tvůj pohled je více pravdě podobný. Ale tak rád bych si představoval, že přežil - a co všechno s ním ta zkušenost udělala... |
|
|
Pitrýsek 7.7.2008 14:16Re: Vůbec ne. Velice dobrá úvaha. Do krve. Milý příteli, děkuji za další pohled na to co bylo a co poznamenává dobu potom až do té dnešní. Přede mnou Ti psalo tolik lidí a napsali to tak moudře, že buď budu opisovat a nebo mlčet. Jen tolik. Před chvilinkou jsem si dopis, který jsi nám podšoupnul pod věkovitou záclonou času, přečetla. A srdce mám až v krku a letí zběsile. Proč to musí vždy odnést obyčejní lidičkové? Proč se nacháváme zmanipulovat, když nám do uší křičí různí vůdcové mávající nad hlavou tu zneužitou svastikou, hvězdou, biblí či koránem. Proč jim nedokážem říct, táhněte do háje a neslibujte nám nebe na zemi. Protože nebe na zemi budeme mít i bez vás. Když si budeme moci pomáhat navzájem a žít úplně normálně vedle sebe. |
|
|
LA 7.7.2008 14:11Re: Vůbec ne. Velice dobrá úvaha. Do krve. Na Klatovsku to tak hrozné nebylo, ale i tak. Moje praprababička byla Němka a přestože si vzala Čecha, nikdy se nenaučila pořádně česky. V roce 1945 to už byla stará ženská a několikanásobná babička, rodina sice nevlastnila největší statek ve vsi, ale nežili si zas tak špatně a závist byla i tenkrát. Nikdy o tom sice se mnou nemluvili (pradědečka si pamatuji jen matně a prababičku, jak se po několika mrtvicích nemůže hýbat ani pořádně mluvit), ale dovedu si představit ty obavy pradědečka, jestli mu odsunou matku (stará ženská v zemědělství rozhodně nepostradatelná není), jestli si to někdo nebude chtít vyřídit s jeho matkou, s ním (je přece napůl Němec!) nebo s jeho rodinou (otec, manželka, 3 děti). Jestli se jich nebude chtít nějaký závistivec zbavit a nepokusí se je protlačit do odsunu. |
|
|
Mia 7.7.2008 13:36.... Tak to mě dojalo... |
|
|
Jakub S. 7.7.2008 13:10Re: Jakube, to je moc dobře, Asi ho zastřelilo komando SS, střílející zběhy, nebo nějaký fanatik z HJ - vrstevník. Nebo o něco později hoši z nejbližší vesnice, kteří naopak po přechodu fronty přišli taktéž do lesa - ale jako wehrwolfi. Nebo, když začal po vyzvání německy, ve jménu Spravedlnosti ostří hoši z Rabovací - eh - Revoluční gardy. Široká škála možností... a jedna lepší než druhá - což?! Veselá doba, veselé místo k životu, což? Střední Evropa, dvacáté století... Napadla mě úžasná, pro mě nejlepší, povídka Ludvíka Součka - jak dvě vesmírné inteligence pozorují z výšky dění nad Bílou Horou v listopadu 1620. Jedna říká: A víš, co právě dělají? zabíjejí se. Navzájem. - Druhá bytost ustrne: tak on už definitivně přesáhl hranici senility. Nebo se zbláznil.Taková šílenost, vůbec to připustit, zabíjet se v rámci druhu - to přece ani nemůžu hlásit domů. Anihilovali by nám hned oba. |
|
|
Jakub S. 7.7.2008 12:56Jo!! |
|
|
veram 7.7.2008 12:45Re: Jasně že ne - krátké spojení, promiňte. Zdá se, že ten dům je tam pořád . |
|
|
Jakub S. 7.7.2008 12:34Jasně že ne - krátké spojení, promiňte. Emmi Rabel tam bydlela ve druhém poschodí. Je to některý z těch dvou-tří domů, co tam zůstaly - ? |
|
|
veram 7.7.2008 12:33Re: A ne Uhelná?! Jakube a možná Brňáci, třeba vás bude zajímat seznam názvů Brněnských ulic a to i již neexistujících. Tady . Pod písmenkem k se najde i Kohlgasse = Košťálová. |
|
|
Jakub S. 7.7.2008 12:29Vůbec ne. Velice dobrá úvaha. Do krve. Tohle vše bylo právě v Brně - půl napůl - koncentrované. Do toho pak sověti a třídní nenávist... tím vším proplouvat - a děti, vyberte si. |
|
|
terra 7.7.2008 12:24Jakube, to je moc dobře, že jsi se s nám podělil o ten dopis "neznámého vojína", který byl člověčí a neklidný a zamilovaný - a kdo ví, jaký osud potkal jeho pisatele? Veram má pravdu - některé vzpomínky se vynořují nenadále. Válečné časy nepamatuji (a ví Bůh, jak jsem rád) a moji rodiče byli malí. Děda nerad vzpomínal a umřel, když mi bylo dvanáct. Ale i tak - co se asi stalo s německým vojáčkem, který dezertoval v posledních dnech války a kterému dal děda civilní šaty? Říkal, že klukovi bylo s bídou šestnáct, narukoval před dvěma měsíci -jenže na to by se ho nikdo neptal. Měl německou uniformu? Měl... Proto jestli se pustíš do hladání Hansiho a Emmičky, budu ti usilovně držet palce. Generálové mohou být zapomenuti - lidé by neměli být... |
|
|
LA 7.7.2008 12:17Re: Re: Ano, i vojáci Wermachtu byli lidé. A to není nic proti schizofrenním pocitům lidí, kteří pocházejí z tzv. "smíšených" manželství. Kam se přídat? Co dělat? Okolí většinou nerado vidí, jak se někdo v konfliktu snaží chovat neutrálně. Po válce nastávají další starosti při odsunu. Myslím, že nejhorší to měly po 1945 menší děti, které měly jednoho z rodičů Němce a druhého Žida. Dítě slyšelo, že Němci na Židech páchali strašlivé věci. Znamená to, že maminka hodně ubližovala tatínkovi (případně na opak)? A pak to zevšeobecňování a kolektivní vina: Jsem já zločinec nebo oběť? Hm, tak mám pocit, že jsem moc odbočila. |
|
|
Jakub S. 7.7.2008 11:59A ne Uhelná?! |
|
|
Bubu 7.7.2008 11:40Re: Ano, i vojáci Wermachtu byli lidé. Jojo, podobně schizofrenní pocity jsem měla nedávno na dovolené. V Dubrovníku, místnost s tklivou muzikou, obrázky vybombardovaného města, padlých a všudypřítomná ukřivděnost "koukejte, jak nám to tu ti ... zničili, kolik našich synů zabili...." Líto je mi lidí i památek, ale zároveň mám na ně vztek, že to nechali dojít tak daleko a na mysl se neodbytně dere "dobře vám tak, kdybyste..." ale pak zase "představ si, že jsi máma od tohohle 19 letého kluka... skoro takového máš taky". A pak v Mostaru u znovu postaveného mostu pamětní deska, obrázky vybombardovaného mostu a úplně stejný přístup. achich ouvej |
|
|
Vave 7.7.2008 11:33A ještě něco! Jakoubku, prosím, pátrej po osudu tech lidí! V tom dopisu je tolik člověčího! Muž postavený do války, do netušených hrůz a běsů, vidí všechno světlo ve své milé, vkládá všechnu víru v budoucnost do své Emi ... je to dojemné a srdcervoucí, takových dopisů muselo být napsáno statisíce, a ještě mnohem víc. Na obou stranách. |
|
|
Vave 7.7.2008 11:27Konečně jsem si mohla přečíst oba dnešní příspěvky. Zaujalo mě na nich nejen to, že oba napsali muži, což je na Zvířetníku vzácný úkaz, ale hlavně to, že oba (pro mě) hodně souvisí s víkendovým článkem Dede a diskusí, která se pod ním rozvinula. "Velká" historie mívá vždycky zásadní vliv na tisíce historií "malých", to je cítit nejen z dopisu, který Jakub nalezl v knize, ale týká se to Baty, Veram, a mnohých dalších, týká se to nás všech, co pocházíme ze Sudet, nás, kteří jsme tu žili v éře socialismu, a předtím za okupace, a předtím ... My všichni malí drobní, kteří jdeme časem, a z toho, jak jimi jdeme, se pak stávají dějiny, my všichni jsme hrdinové - nebo bychom měli být, měli bychom být hrdiny, když jdeme poctivě a pracovitě. Snad jen národ, který si ze švejkování udělal národní přednost a je na ni hrdý, snad jen ten národ nepotřebuje hrdiny, protože jejich život nebo smrt, to je nastavené zrcadlo, a v tom se švejkovská tvář jeví pokřiveně, odule a male. Švejk je také často ne dobromyslný, ale zlý, to jen když má náladu, je laskavý, ale on nemá potřebu nikomu jinému dělat dobře, jen sobě, švejkovství má se sobectvím hodně společného. My tady nestojíme o mravné vzory, a tak je nemáme. Ostatně, co to je mravnost? Mnozí z těch, kteří by mohli být vzorem v určité oblasti života, v jiné zas by mohli sloužit jako odstrašující případ. Nemám moc ráda vynášení kohokoli na piedestaly - z nich se tak snadno padá a trosky z dolů se řítícího velikána mnohdy zasáhnout, zraní nebo zabijí nevinné kolemjdoucí. Snad důležitější než vzory, na které máme tendenci hledět podezíravě (vždyť to přece byl přese všechno JEN člověk), by měla být obecná slušnost, mělo být NORMOU se chovat slušně, vzorem by měl být soused z ulice zrovna jako kolega v práci. Možná, možná pak by konečně mohly mít ty tisíce malých historií tvořit historii velkou, snad. |
|
|
Minda 7.7.2008 11:21Jakube, Kohlgasse je dnešní ulice Košťálová (teda ulička) za autobusovým nádražím Zvonařka :-))) |
|
|
veram 7.7.2008 11:21Co vyplaví paměť ... Celý život jsem si na tohle nevzpomněla, až teď - hup, jak čertík z krabičky. U babičky za války bydlela dvě děvčata, nasazená na práci v Brně. Jedna se jmenovala Erika, druhou si nepamatuji. Eriku jsem obdivovala a zbožňovala, měla vlasy do půli zad. Pro mě - víla. A té se moc stýskalo po jejím chlapci, který byl nasazen v Německu. Nesešli se, Erika zahynula při náletu na Brno ... |
|
|
LA 7.7.2008 10:55Re: Tak. Díky. Možná se z toho vyklube naprosto banální věc. Možná se zjistí, že ten dopis na nich byla jediná pozitivní stránka a jinak to byli odpudiví lidé (nebo jeden/jedna z nich). Ale také to může být velký příběh. Doufám, že to sepíšeš. |
