Jenda 16.3.2009 23:51

Von takovej dobrej rybizak ... kam se hrabe hroznovy!

Deda taky vyrabival. Michany cerveny a bily nebo cerny. To uz je taky par let. Dobry bylo. Ostrejsi, takze po pul litriku by cloveka asi palila zaha, ale pekne v klidku decinku ... dal bych si.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

HanaW 16.3.2009 23:49

S tim malinovym vinem

jsem si pripomnela, ze muj otec delal strasne dobry malinovy liker - rikal tomu punc ("c" s hackem). Lekarnici starsi generace tohle umeli moc dobre a otec se to naucil od sveho otce. To se nasbiralo hodne lesnich malin, kterych kolem dedeckovy chaty rostly  ve velkem mnozstvi. Pak se daly do flasky s lihem - dobry, cisty z apatyky. Za urcitou dobu se to zalilo cervenym vinem a pak to sedelo a obcas se s tim hejblo, pak se to prefiltrovalo, zaspuntovalo do vetsich lekarenskych tmavych flasek a muselo to sedet dost dlouho, aby mok byl lahodny. Nasi to podavali v krasnych malych brousenych sklenickach k radosti vsech hostu a jednou jsem byla ve veku tak peti let pristizena,  jak jsem v kuchyni vylizovala sklenicky po rodicich a hostech. Kdyz jsme trochu odrostli, tak nam rodice obcas prikapli malinkou trosku do tepleho mlika - zejmena na horach, kdyz jsme byli vymrznuty. Nadherne to vonelo po malinach. Mama ma ten recept nekde napsany, ale uz jsme to strasne dlouho nedelali.

Jsem rada, Renato, zes mi to pripomnela.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

RenataE 16.3.2009 19:01

Díky všem za

pochvaly i vlastní vzpomínky. Možná bude pokračování.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

aida 16.3.2009 18:29

Renato,

moc pěkný článek, díky.

P.S. U nás se nebublalo, dědeček byl z vinařského kraje, takže dal raději přednost originálu; u nás se udilo a vůbec připravovalo cokoliv od masa. Bohužel, než jsem z toho začala mít rozum, dědeček zemřel a zbyla mi po něm jenom knížka receptů z doby, když se učil (byl ročník 1905) plus jeden ručně psaný recept na domácí klobásky. A taky naštěstí vybavená dílna včetně udírny, takže až snad časem nebude do dělat (v důchodu?), možná se do něčeho pustíme.

Ještě jednou dík za článek!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Zdena b.p. 16.3.2009 18:19

Renatko,

Díky za vzpomínku na dědu, kterého hned tak něco neohlo. Byl úžasný. A jen tak na okraj, i u nás na skříni bublalo. Kdeco se měnilo na "víno", Snad nejzajímavější byl chlebový šampus. To se z každého krajíce odkrojila tmavá kůrka a sušila se v zavřené papírové krabici za kamny. Když bylo dost nasušeno, tak se daly kůrčí žížaly do demižónu s převařenou vodou a cukrem a kvasinkami. Do špuntu se zapíchnul "skleněný bublátor" a už to jelo. Vím, že se to po vykvašení stáčelo do lahví a ještě něco přidalo. Cukr? Nevím. A dozazil se špunt. Uzavřená se potopilo do vlažného vosku. A po jedné zajímavé zkušenosti jsem jen doufala,  že se špunty nesplaší předčasně a samovolně.  Ale pít se to dalo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

F.A.Kekule 16.3.2009 14:21

Na to hlavní jste zapoměla

"kluci časně ráno roznášeli právě upečené housky v nůši a jak to krásně hřálo do zad." - ale jak to vonělo!!!!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Kytka 16.3.2009 13:35

Rybízové víno

Náš táta jako vášnivý zahrádkář kvasil víno z višní a hlavně z rybízu. Měli jsme na zahrádce malou chatku, tak se mohl realizovat tam a nezaclánět s demižónama doma. A měli jsme také slepice, takový velký červený Mařeny jak jim táta říkal. No a když víno bylo hotové, o kvalitě taktně pomlčím, měl na vykvašené ovoce takový udělátko a pálil kořalku. Měla snad 70 %  To co zbylo po pálení vyhodil pod rybíz a angrešt. Jednou jsme přišli a slepice, které nás vždy vítaly a vyhlížely něco ke klobnutí, nikde!! Máma začala lamentovat že je někdo ukradl, ale když jsme došli před chatku a otevřel se nám výhled na záhonky a řady rybízů a angreštů u plotu, zkameněla na místě a slov se jí jaksi nedostávalo. Všechny ležely na zádech a nohy jim trčely do vzduchu. Vyzobaly totiž bobule co jich tam bylo a totálně se namazaly  Po nějakém čase se vyspaly z opice a nezanechalo to na nich větších následků. I vejce spořádaně nesly dál.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

dalmatin 16.3.2009 13:28

Je mi to hodně blízké,

protože na dědu taky vzpomínám. Tolik toho věděl, učil na zemědělské škole - mám schované atlasy ovocných druhů - a já nic z toho neumím. Takové blumy, jaké jsme měli - kam se hrabou exotické pomeranče. Ale nějaké geny tu budou - líbil by se mi život na farmě, v holinách u koní. Seděla bych zase mezi telaty v sadu a tentokrát bych pečlivě poslouchala, co děda říká. Díky Renato

• reagovat
• nahlásit příspěvek

HanaW 16.3.2009 13:26

Hluboce obdivuju

...hluboce obdivuju tu generaci mych prarodicu i rodicu. Prisli o majetky materialni i spiritualni, o budoucnost, o domovy.... A prezili a dozili to dustojne, bez velkeho stezovani a dokonce i s humorem. Tvuj dedecek musel byt moc fajn.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jiný Honza 16.3.2009 13:15

Renato, máš můj hlubokosklon!

To bylo povídání lidsky hřejivé. A tvůj děda musel být fantastický člověk. (Ostatní už řekli ti přede mnou.)

P.S. To suché malinové 1980 ti přávidím.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

PetraK 16.3.2009 11:38

Renato

od strýce dostal karton Dunhillek, všechny je rozřezal, smíchal tabák se svým a nacpal do dutinek. 

tohle mě pobavilo a Maliny 1980 suché navnadilo. Věřím, že když se to umí, tak pak chutná

• reagovat
• nahlásit příspěvek

baty 16.3.2009 11:05

Renato,

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Velká kočka 16.3.2009 10:23

Prarodiče

Milá RenatoE, to se ti na dědečka vzpomíná, viď? Byl z těch kdo se dokázali o sebe nejen postarat, ale ještě si život zpříjemňovat. Kéž bych to taky tak dokázala!

Já prarodiče neužila, přeslicový dědeček padl za první světové války v Itálii, když byla maminka ještě malinká. A její matka zemřela ve věku  55 let, mamince tenkrát nebylo ani 20. Mečová babička umřela když jsem byla já čtyřletá a dědeček pak jezdil od dítěte k dítěti a všude pobyl pár měsíců. V domě který nám daroval měl největší a nejslunnější místnost, kam jsme měly my děti zakázáno chodit. Ale kdo by nás byl uhlídal. Jiná věc byla, když u nás děda právě bydlel, to jsme se neodvážily k němu jít. Byl pro nás stejně vzdálený jako náš padlý dědeček. Prarodiče byli pro nás mystické osoby, které jsme znaly jenom z vyprávění. Asi jako králové a královny z pohádek. Nicméně jsem se jim snažila podobat alespoň ve vzhledu, obdivovala jsem babiččiny šněrovačky, spodničky s vlečkou a volánové sukně, blůzu s všitými krajkami, však víte, už jsem jednou psala o lodním kufru plném pokladů uloženém na naší půdě. Chtěla jsem tak chodit oblékaná, ale bylo to jen na plesích a na maškarním, kde jsem mohla ten druh oblečení použít. Jejich postavy se mi spojovali s postavami z románů. Když jsem četla o Scarlett O´Hara a dozvěděla se kolik měla v pase, ze všech sil jsem se snažila toho rozměru docílit, a to prosím bez šněrovačky . A víte že jsem to dokázala? Dělala jsem to hlavně proto abych byla jako sešněrovaná babička Barbora. Chtěla jsem mít i její jméno, s tím co mi dali jsem nebyla spokojena. Ještě dnes bych je vyměnila za Barborku. Dědu jsem napodobila víc než jsem si dovedla tenkrát představit. Když byl mladší, jezdil jako kapelník nejen do Anglie a do Skotska ale i do Švédska do Gothenburgu. Tak to vidíte, někdy se podivné touhy i splňují, ale zrovínka tahle se mi tedy splnit nemusela. Doma tady nejsem.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 16.3.2009 10:20

Početla jsem si náramně,

milá Renáto! Je to krásná hřejivá vzpomínka na neohnutého, vzpřímeného dědečka ... a hned mi přivolala vzpomínku na mou babičku mečovou, která taky dělávala domácí víno. Byla jsem ještě hodně malá a tak nevím, jak chutnalo, ale pamatuji se, s jakou nábožnou úctpu jsem chodila za babičkou do spacího pokoje vedle kuchyně, kde bylo plno bublajících demižónů a zvláštní vůně, je to vzpomínka skoro bez děje, ale je to vzpomínka na domov. Děkuju Ti, Renátko!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Bláža 16.3.2009 9:57

Krásné vzpomínání

Je moc dobře, když člověk může a má na koho s láskou vzpomínat!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Louk 16.3.2009 9:46

Šikovný dědeček a tuze hezká vzpomínka

Díky, Renato . A ty geny tam zjevně budou...

Éhm, na čůčo mám dost odstrašující vzpomínku - ovšem taky spojenou s dědou. To kdysi o prázdninách přitáhl můj povedený strýc, tehdy rozverný student, odkudsi lahvinku ovocného vína a ochotně mi ji přepustil. Mělo mi to bejt nápadný . Láhev jsem skryla pod rybízy a následně, ze strachu před odhalením jsem ji vyzunkla téměř naráz. Lidi, mě bylo zle! No, těžko říct, jestli z "kvality" zakázaného ovoce nebo z množství alkoholu, natuty se podílelo obojí, včetně hloupoučkých zvědavých čtrnácti let. Blila jsem jak Alík a děda dostal od babičky děsný spucunk, že určitě ty čerstvě donesené borůvky sbíral v chemicky ošetřeném lese... Hrůza z prozrazení pravé příčiny nevolnosti způsobila, že jsem dědu v tomhle křivém obvinění nechala. Sketa. Snad už mi to zpoza Duhového mostu odpustil .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

zana 16.3.2009 8:46

Renato...

co dodat ...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

YGA 16.3.2009 8:44

Renato,

moc krásné in memoriam.

Když si já vzpomenu na stařečka, vybaví se mi černý kastrůlek s oloupanýma bramborami - cítím tu vůni smažících se brambor na poctivém domácím sádle - to byla naše krmě, když se měl někdy stařeček postarat o nejmladší výhonek rodu. Nikdy mi brambory tak nechutnaly, jako ty z černého kastrolku "opečený erteple z kotla", které jsme na dvoře dlabali se stařečkem.  

• reagovat
• nahlásit příspěvek