Rušnou Prahu vyměnil za poklidný Havlíčkův Brod, ostatně se vracel do míst svého dětství. Kdysi dávno tam měl můj pradědeček pekařství a děda vyprávěl, jak jako kluci časně ráno roznášeli právě upečené housky v nůši a jak to krásně hřálo do zad.

Děda na chalupě hospodařil tak, aby nemusel vnímat minimální důchod. Co se dalo, to vypěstoval. Měl čilé styky s místním VUB - tedy výzkumným ústavem bramborářským nebo jak se to opravdu jmenovalo - a vždycky věděl, kdy a kam můžeme jít paběrkovat. A nemyslete si, že paběrkování byla nějaká málo výnosná záležitost.

Výzkumný řádek brambor vyoral výzkumný traktor a výzkumně strojně sebral brambory (tzv. kombajn). Ty posléze putovaly na třídičku a tak dál - kdo z vás nikdy nebyl na bramborové brigádě? Pro dědečka a mnoho dalších toho zbylo spousta, co si nasbírali ručně. Výzkumák byl rád, že mu na poli nehnijou brambory a děda měl ve sklepě pár desítek pytlů.

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěla, to byl jen takový úvod. Děda se během pár let adaptoval na samozásobitelství, a protože nebyl pivař, začal si vyrábět i vlastní víno. Odhalila jsem to vlastně, až když umřel. Tedy, věděla jsem od malička, že děda si vyrábí víno, ale netušila jsem tu kvalitu.

Děda byl požitkář. Rád si zakouřil, rád si dal dvě skleničky. Víc ne. Na ty radosti měl svůj názor. Cigarety si vyráběl vlastní, pomocí takového hezkého udělátka si do dutinek s filtrem nacpal svou vlastní směs tabáku.

Co ta směs obsahovala, si nepamatuju, ale moc dobře si pamatuju, že od strýce dostal karton Dunhillek, všechny je rozřezal, smíchal tabák se svým a nacpal do dutinek. Strýček byl na infarkt, děda blažený.

A protože byl děda svým založením světoběžník, vyráběl si i vlastní víno. Odmalička si pamatuju, že v jeho světnici za kamny neustále bublaly demižony. Měly na sobě nálepky - rybíz, maliny, sherry mix a tak dál. Protože jsem byla malá, moc jsem se o to nezajímala, zato jsem se naučila zacházet s tím udělátkem na cigarety a dělala jsem dědečkovi zásoby.

Jak běžel čas, jezdila jsem na tu chalupu už jen občas. A když už jsem byla čerstvě dospělá, děda umřel. Bylo to ve čtvrťáku na gymplu. Jeli jsme tam se spolužáky na jarní prázdniny. Taková zádušní akce, všichni dědu znali.

Nastěhovali jsme se do dvou místností v podkroví. A tam jsme to objevili. Na podestě nad schody do podkroví byl vinný sklep. Byly tam desítky lahví vína, všechny pečlivě označené nálepkou s ročníkem a "odrůdou".

Jsem vinař, ale nic lepšího, než "maliny 1980 suché" jsem snad nikdy nepila.

Díky, dědo, měla jsem tě moc ráda, a nejen kvůli tomu vínu.

In memoriam Josef Málek