Olčava 2.4.2009 22:13

Renato, moc hezký vzpomínky

Já dědečka nezažila ani jednoho, tak jsem moc ráda, že si můžu o jednom báječném dědovi aspoň počíst. A že bude ještě pokračování?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jiný Honza 2.4.2009 12:59

Renato, opět 1*

Krásné jsi měla dětství. A jak psal Jakoubek - kdo nezažil, je ochuzen.

Mockrát jsem tady psal, že jsem byl hozen do hluboké vody venkova a musel se naučit plavat. Základy byly, to jo, ale přece jen je něco jiného chalupa, prázdniny a víkendy a něco jiného je celoroční pobyt a starosti. Dodnes je mi záhadou, jak jsem dokázal sám postavit 10metrový žebřík (váha tak 50kg), opřít ho o okap (ten nezničit) a vylézt na střechu. Normálně se bojím ve výškách nad 2 metry. Tady jsem byl v nějakých 6 metrech a to jsem v jedné ruce táhl kus linolea a kladivo a v kapse hrst hřebíků. A nahoře jsem přibíjel lino tak, aby voda tekoucí z ještě držících eternitových šablon netekla do obyváku, ale do okapu.

A ke zvířátkám - každý rozumný chovatel má zvířátka rozdělená na pojmenované a jedlé. Průšvih nastane, když onemocní vymazlená králice a člověk se musí rozhodnout, zda ji nechat trápit bez šance na vyléčení nebo jí zkrátit utrpení (a jejím 8 ještě slepým potomkům také). Zvolil jsem druhou možnost a ještě teď (po skoro 10 letech) mi to nedělá dobře.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 2.4.2009 12:10

Děcka: prostě bych, kdyby to šlo zařídit, přál každému městskému děcku v dětství

- aspoň jednoho venkovského dědu - bábu, pradědu - prabábu, strýčka - tetičku - s hosdpodářstvím, dílnou, bajou (předloni se to tady vysvětlovalo), zahrádkou, dvorem, venkovním - vinným sklípkem, slépkama, občas prasackem, holubníkem, pobíhajícím psiskem zcela neurčitelné rasy a vzhledu, se sadem s trávníkem a třeba aji VINOHRADEM s búdou... Já jsem měl to veliké štěstí, že jsme měli jedny dědečky v Brně a jedny na statku pod Koséřem - poznal jsem oboje. Co lepšího? Je tu někdo, jehož potomci vyrůstají bez styku s venkovem (chalupu nepočítám)? A třeba aji on sám?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Velká kočka 2.4.2009 10:17

Masakry a popravy

Milá RenatoE, ty tak hezky a sdílně vzpomínáš na svého svérázného dědečka. A pokud jde o masakry a popravy, taky jsem se jich zúčastnila, ač dítko městské, tedy maloměstské. Chrousti se objevují ve velkém množství každý čtvrtý rok, bylo mi řečeno. A my děti s dětskou surovosti jsme je sbíraly při procházkách v parku Slatiňanského zámku do konvice od vypitého čaje, tam se ti krásní brouci udusili a byli pak nabídnuti našim slepičkám. Taky se pamatuji na naše vědecké bádání, chtěli jsme vyzkoumat, proč někteří chroustíci jsou spojeni zadečkem v siamské dvojče a pro ten výzkum jsme je od sebe odtrhávali. Ovšem jaksi bez výsledku, věděcký poznatek veškerý žádný.

Mívali jsme kromě králíčků v králíkárně na malém dvorečku i slepičky. O kuřátku Tilince jsem vám už jednou vyprávěla, to bylo to nedomrlé kuřátko, které ani kuně nestálo za to usmrtit a tak jediné zůstalo na živu a stalo se naší trpělivou kvokající panenkou. Dnes bych to kvalifikovala jako trápení zvířete, tedy ptáka. Tilinka se chudinka nikdy nebránila, když jsme ji pokládali na záda do kočárku a vozily to kvokající miminko.

Jiné to bylo s naším kohoutem. Nevím proč, jestli chránil svůj harém a nebo bylo na dvorečku moc těsno, ale tento udatný hoch na nás pokaždé vletěl a kloval nás. Seděl nám na ramenou a kloval a kloval do našich hlav. Tatínek usoudil, že to je pro čtyři caparty nebezpečné a z kohouta měla být polévka. Tatínek se ozbrojil sekerkou, přinesl milého kohouta ke špalku na štípání dříví, položil kohoutí krk na špalek a seknul. Bezhlavý kohout se tatínkovi vytrhl, máchal křídly, poletoval, skákal po zahrádce a krev jen stříkala kolem. A já vyžle hubené, novopečený školák tomu dramatu přihlížela. No ženská zvědavá. Nevím jestli mi tatínek dovolil přihlížení jako přípravu na život. Jestli ano, tak se mu výuka podařila. Přežila jsem pro naši rodinu tak příšernou éru komunistickou a zatím jsem přežila i být outsider tady na severu. No a moc let už mi asi nezbývá, to už do konce života zvládnu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

PetraK 2.4.2009 9:57

sem čekala

obživnutýho Hnáta nebo tak nějak i když ona ta představa topůrka a šnejků.... taky nic moc 

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Bubu 2.4.2009 9:22

takový je život na vsi

Dědeček musel být príma chlap.

A s těmi roztloukanými šneky.... ač jsem městské dítě, vychovali mě k tomu, že zvířátka jsou divoká, k jídlu a mazlíčci. A tyhle kategorie se nemíchají. Takže jsem neměla problém si pomuchlit mladého králíčka v zajčárně (zdejší termín máme králíci v zajčárně) a pak mít k obědu králíka na smetaně. Stejně tak jsem mamince mockrát asistovala u škubání a kuchání brojlerů (mordovala je maminka). I u zabíjačky jsem byla a švagr mě chtěl potrápit, tak jsem byla určená k míchání krve. Ale nejhorší chvíle přišla, když jednou tatánek komusi hlídal včely a dostal za to škatuli holoubat (živých holoubat). To už jsem byla vysokoškolačka. Tatánek odjížděl na rybí brigádu, máma nebyla doma (asi byla tehdy u babičky) a my se ségrou dostaly za úkol udělat oběd. A prý holoubátka s nádivkou. Tak jsem postavila velký hrnec s vodou na plotnu a v předsíni proběhla tato diskuse: Kde jsou ty holoubata? V garáži, ve škatuli. A proč jsi to neřekl, abych je oškubala rovnou? Teď se budou blbě škubat. Nebudou, jsou živá. Tak mi je pojď rohnout. Nee, už nemám čas.Tak se připrav, že budou k obědu šunkafleky. Nebyly k obědu šunkafleky. Byla holoubátka, ale to první jsme se ségrou obrečely.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

zana 2.4.2009 9:09

Renatooo

hezkýýý. Nasmála jsem se děsně, taky mi pěkně trnulo .... Tohle si jako městský dítě neumím představit

• reagovat
• nahlásit příspěvek

dalmatin 2.4.2009 8:27

Těšila jsem se

na vyprávění. Vzpomínám na svého dědu a babičku  Všude plno práce a taky legrace - tedy aspoň pro mrňavou holku.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

YGA 2.4.2009 8:12

A cákra

- to byla řež! Jo, my děvčata z hospodářství .....  My zase takhle masakrovali na jaře chrousty - taky pro kačenky - večer jsme je sráželi metlou smítěnkou a cpali do kýblů s vodou, následně je mamka spařila a ráno se kačeny mohly přerazit, když nás viděli s obuškem (malá sekerka) a plechovým kýblem - ti chrousti se museli nasekat na špalku, aby je kačky pozřely. Myslím, že ten úbytek chroustů nemá na svědomí zničené životní prostředí, ale naše kachny !

Milá Fallowo - můžu tě ujistit, že bys šnečky přes plot neházela, ale stejně tak jako Renata je vesele utloukala paličkou - jó děti jsou sadisti, ne že ne  - a na vesnici musely být dost otrlé - vždyť smrt byla dennodenní součástí jejich života.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alča 2.4.2009 7:55

Moc hezké vzpomínání!

Já už si pamatuji naši domácnost jako velmi hospodářsky založenou, plnou zvířátek užitkových, které končily v našich bříškách a bylo samozřejmostí, že rodinným vrahounem byla maminka. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že když se maminka bytová přivdala na hospodářství, tak byl vrahounem můl praděda. Ten ale umřel (v tom roce jsem se narodila) a tam maminka chodila s nositelnými zvířaty (drůbež) k nejbližším sousedům,  což bylo na Losinský zámek, aby zvířátka usmrtili. Sousedé ale časem začali odmítat, tak se to musela maminka naučit. Ani netušíte, jak byla potěšena a dojata, když jsem přivedla svého nastávajícího, který zvyklý z myslivecké a hospodářské rodiny zabil jakékoliv zvíře bez zaváhání (a že jsme váhávali často, nejvíc u kozlátek).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 2.4.2009 6:59

hezký den

hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům , vše nej nej těm, kteří dnes něco slaví

Renato - krásné vzpomínky  hezky napsané

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 2.4.2009 6:56

No,

to je pěkných vzpomínek na dědečka,i když tentokrát trochu horor.Já bych nemohla chovat hospodářská zvířata,protože bych je nedokázala zabít,ať už by měla jména,nebo ne.A určitě by ze mně byl vegetarián!Co se týká šneků,asi bych kačenám sehnala jiné laskominy a šneky radši vyházela za plot,až by se dědeček nedíval...

• reagovat
• nahlásit příspěvek