Děda pěstoval, co se dalo sníst. Jeho chovatelské počiny byly stejného rázu. Choval králíky, slepice a jednou na zkoušku kachny. Pravidelně se dostavoval kocour, přezdívaný Kočičák.

Za ta léta jich bylo několik, vždycky to byli venkovští rváči a přicházeli buď v nouzi, nebo o hladu. Byli to kocouři venkovní, do chalupy nepáchli - protože nechtěli. Ale o těch už jsem někde psala, ostatně kočičáci se nejedli.

Dědova chalupa stála na původně velikém pozemku. Jak šel čas, pozemek se rozdělil a na druhé polovině si postavil domek můj prastrýc, dědův švagr. Vlastně dva švagři. Jeden z nich byl brodský drogista (tedy původně provozoval drogérii) a druhý byl černá ovce. Černá ovce Bedřich podědil rodový výtvarný talent a stal se z něho sochař. Nu, spíš modelér než sochař, nicméně na přitažlivosti mu to neubíralo.

Ráda jsem vysedávala v jeho velmi neuspořádaném ateliéru, kde se válely rozpracované kachle se středověkými motivy. A hlavně - stál tam Hnát. Bylo to moje první setkání se Smrtí. Na havlíčkobrodské radnici vyzvání hodiny smrtka, přezdívaná Hnát. A tuhle smrtku modeloval můj prastrýc - a myslím, že asi tak dvakrát, třikrát. Vždycky, když se nesmrtelná Smrt rozpadla, uplácal novou. Fascinovalo mě, že jí můžu potřást rukou.

Ale to není ten slibovaný horor. Horor způsobily kachny.

Děda se rychle zapojil do maloměstského života a spřátelil se s místním farářem. Pan farář obýval polorozpadlou faru kousek od nás a k té faře patřila farská zahrada. Kdysi to určitě bývala krásná zahrádka, plná květin. V mých vzpomínkách tam ovšem neroste nic jiného, než udatné kopřivy.

Dědeček občas farskou zahradu pokosil, aby to nebylo pro ostudu. Při té příležitosti odhalil, že v kopřivách se neobyčejně líbí zahradním šnekům - a tak jsme chodili s kbelíky sbírat šneky. Původně to byla výdělečná činnost, šneky vykupovala Mykoprodukta a vyvážela je do Francie. Později jsme sběr šneků rozšířili i na území sousedící školy.

Až si děda jednou pořídil ty kachny.

Chyba byla, že kačeny byly jen dvě. Děda jim na dvoře zřídil cachtátko a srdnatě prohlašoval, že na Martina budou na pekáči. Zlatý voči! Už na Den dětí kačeny měly jména a podstrojovalo se jim jak ve školce. Pak přišly prázdniny a obvyklé výpravy na šneky. Jenže tentokrát šneci neputovali do Francie. Šneci byli pro kačeny. Pro útlocitné - teď přestaňte číst.

Pro ty ostatní - kačena zahradního šneka vcelku nedokáže pozřít. A tak jsem dostala topůrko od sekery...

A jestlipak jsme měli na podzim vypečenou kachničku? Správně, neměli. Děda vymazlené kačenky prodal, protože je nedokázal zabít.

In memoriam Josef Málek