Na naší ulici hrající si děti nevídám, i když bydlíme v sídlišti, kde je mezi domy spousta volného prostoru s trávníky a celé sídliště je označeno značkami jako klidová a tudíž i bezpečná zóna. Ani děti samotné venku často nebývají, i když jich v sídlišti bydlí mnoho. Nevím, zda dnešní děti o společnost stejně starých kamarádů a hru s nimi vůbec stojí, ale musela jsem nad animovanými medvědy zavzpomínat na svoje krásné a přátelstvím obohacené dětství.

Musím tu ale po pravdě přiznat a uvést , že když já byla malé dítě, televize byla sotva v plenkách, počítače existovaly možná tak akorát v několika vědátorských a vynálezeckých hlavách a k ušlechtilejší zábavě nám muselo stačit rádio, knihy, časopisy, filmy a jakékoliv divadlo. Společná hra však byla pro nás děti každodenní nezbytnou potřebou a nutností.

Bývala jsem vždy taková holka- kluk, takže pro mne zcela přirozenými hrami byly honičky a různé pohybové hry, které vyžadovaly právě obratnost a mrštnost. Her si už naši předkové navymýšleli dost, takže repertoár byl opravdu nevyčerpatelný a velice tvárný. Taky obměn a variací se dalo podle bujnosti naší fantazie vymyslit habaděj. Nyní se už jistě ptáte, jakže jsme si vlastně tehdy hráli? Mí vrstevníci jistě rádi zavzpomínají se mnou.

Bydlila jsem až do svých 12 let ve starém Mostě, kde byly domy v celé naší ulici (a nejen v ní) vzájemně pospojovány a propojeny různými chodbami, sklepy, průjezdy, průchody, dvory a společnými zahradami. Dětí si nás tam hrávalo opravdu hodně a ke společným hrám jsme se scházeli denně. Pamatuju se taky, jak jsme korporativně chodívali uprošovat rodiče nešťastníků, kteří se nějak provinili, takže jim byla společná hra na zakázána. Nač a jak jsme si tedy hráli ?

Nejoblíbenějšími byly hry Na vodníka a rybičky, Čáp ztratil čepičku, Krvavé koleno, Na četníky a zloděje, Ovečky, ovečky, pojďte domů, hrálo se Cukrkávalimonádačajrumbum, Na sochy, na schovku a spousty různých typů honiček. A když jsme lítání užili ažaž, přešlo se na chvíli k Honzo, vstávej! Taky se skákalo přes švihadlo (v naší ulici skákali i kluci, což byla rarita), hrála se "gumová" školka a nechyběly ani různé míčové hry.

Kluci (i s námi děvčaty) hrávali kopanou, společně jsme "chodili " i do míčové školky, hráli vybíjenou a přehazovanou, honili jsme káču, odpalovali špačka a lítali jsme za starou obyčejnou obručí z jízdního kola nebo se zas různě kroutili při pořádání závodů v obratnosti s plastovým "hulahup". Na jaře snad v celé zemi probíhaly turnaje v hraní kuliček. Nikdo si však nemohl být dostatečně jist tím, že vyhraje zase zpátky, co už jednou v kuličkách podle přísných pravidel prohrál.

Pokud nastal déšť a plískanice, stali se z nás rovnou stavitelé přehrad a rybníčků. Když jsme dobudovali tu spoustu vodních děl a přehrad, dopouštěli vyřezané i papírové lodičky, vylili jsme si vodu z holinek a trochu si vyždímali zcela nacucané tepláky, byli jsme většinou dospělými zahnáni domů, ke kamnům a jsme byli sušeni až usušeni. Teprve pak jsme mohli sejít v kolnách na dříví a uhlí. Vykládali jsme si tu nejrůznější strašidelné příběhy a společně a hodně jsme se báli.

Dobře si pamatuju, jak jsem kvůli svým toulkám cestou ze školy domů dostala "domácí arest" a nesměla jsem si spolu s dětmi hrát. Bývalo pro mne nejtvrdším trestem, když jsem směla pouze sedět na pavláčce našeho bytu, poslouchat šťastné povykování hrajících si kamarádů a tiše závidět, že oni si společně hrát smějí. Mí rodiče byli zcela neoblomní, takže nikdy prosbám a orodování dětské deputace nevyhověli.

Mockrát jsem musela přihlížet hrám svých vrstevníků jako vězeň z hradu Bezdězu (vlastně z pavlače). Ale vězte, že naši brzičko zjistili, že domácím vězením potrestali nejen mne samotnou, ale hlavně a zejména sebe samotné. Nevylítaná a nevyřáděná jsem vždy nejen strašlivě zlobila, ale i jsem zarytě odmítala pozřít jakoukoli krmi. Nakonec rodiče uznali pádné argumenty moudré bábrlínky, naučili mne znát hodiny a mohli mne tedy kvůli toulání přestat trestat. Už jako prvňák-začátečník jsem dostala svoje vlastní hodinky, abych věděla, že bezpodmínečně musím být doma v určitou a přísně určenou dobu.

I četba a společné sledování různých dobrodružných filmů v kině měly velký vliv na naše hry. Už jako opravdu malý prcek (cca tříletý) jsem dostala vlastní kudličku - rybičku, jež mi sloužila k výrobě neobyčejných luků s opeřenými šípy. Dala se s ní vyřezávat lodička, zašpičatit klacek jako hrot meče a taky se s ní dala zhotovit píšťalka.

V lukostřelbě na terč namalovaný vodovkami na obyčejnou krabici od bot jsem vynikala nad mnohem staršími vrstevníky. A taky jsem se už odmala učila zacházet s prakem. Střílelo se z něj též do stejných terčů. Lítali jsme a hráli jsme si skoro každý den až do setmění nebo do doby, kdy někteří z rodičů nesmlouvavě zvolali většinu domů. Smlouvat s rodiči se příliš nedalo, takže jsme se teprve a neradi rozcházeli.

Vím, že jsem nebyla nikdy čisťounká, uhlazená, klidná a upravená holčička ve volánkových šatičkách, kterou ze mě chtěla vždy mít má maminka, takže rodiče i babička jen nevěřícně vzpínali ruce k nebesům, když jsem dorazila, nebo se cokoli na mne provalilo. Často nevydrželi a rákoska či pásek pak tancovaly po mé zadní části těla.

Právě kvůli mé touze po společném hraní a mé divoké nezkrotnosti mi vyhovoval spíše život na vsi, kde mi bylo nejlíp. V orlickohorském Pekle a právě s babičkou to bývala paráda... Do Pekla totiž trestající ruce a káravé řeči i pohledy vlastních rodičů nikdy nedosáhly a babiččina shovívavost, moudrost a trpělivost sahaly daleko. Nikdy mne babička neuhodila, ale stačil její pohled, abych pochopila, že jsem své řádění zase přehnala.

Stále budu slyšet babiččina slova, jež mne doopravdy celým dětstvím doprovázela: "Všichni čerti včetně tebe patří do Pekla, takže zítra neb za dva, tři dny vyrážíme. Své dětské hraní jsem vždy užívala do sytosti a přála bych totéž každému dítěti. Bez kamarádů by mne hraní vůbec nebavilo.

Dnešní děti jako by zapomněly, že si lze dobře hrát nejen s počítačem a drahými mechanickými, ale bavit se lze s ostatními dětmi a v jejich společnosti. Počítač, televize, nesmyslné vymoženosti a výmysly skoro odnaučily naše děti hrát si. Bohužel právě hrou se učí děti dodržovat jakákoli pravidla. Při ní se musí respektovat soupeř, jeho síla a um.

Když vidím, jak se děti izolují od okolí hlasitou muzikou ve sluchátkách, jak se hrbí ve škole, u počítačů, u různých (a nejen akčních) filmů místo společného, volného a bezstarostného lítání venku, je mi smutno. Nechce se mi uvěřit, že tyhle děti mohou být doopravdy šťastné, když skoro vůbec společnost vrstevníků nevyhledají. Ony totiž ani nemohou tušit, oč přicházejí.

Nejsem žádný vědátor, ale vím z vlastní zkušenosti a praxe, že správně zvolená hra připraví děti pro život daleko lépe. Je třeba, aby měly možnost poznat, že člověk ve svém životě nemusí (a ani nemůže) vždy jen vyhrávat. Prohra sice bolí, ale takový už život je. Kde jinde než při hře se dítě může naučit, jak přijmout i sebetvrdší prohru? Jak se má dítě radovat z čestné výhry, když si hrát s vrstevníky a podle předem stanovených pravidel vlastně nechce?

Hra aspoň mne učila pravidlům daným v jakémkoli společenství. Bylo však vždy jen na mně, zda pravidla hry budu chtít respektovat. Dnešní děti ani neumějí čestně prohrávat, protože je to nikdo nenaučil. Už proto taky při hře nikdy nešvindlujte. Děti musejí poznat nejen opojnou chuť vítězství, ale i trpkost prohry. Naučme děti, jak si společně mohou a mají hrát a hrajme si s nimi.

Lidi jsou přece společenští tvorové a nedokážou normálně žít ve stálé izolaci od ostatních. Hra učí děti spolupráci a tvořivosti. Na závěr tu pouze volám s klasiky: "Kdo si hraje, nezlobí."