Zkouším přemýšlet, jak jsem vlastně přišla ke zvířatům já, když jsem odmala bydlela v Praze a ven vyjížděla jen na víkendy a prázdniny. Doma jsme mívali jen různé opeřence - kanáry, andulky, zebřičky a chůvičky a občas kočičí nalezence, které jsem přitáhla domů. Většina z nich skončila u jedné nebo druhé babičky mimo Prahu, stejně jako jsme našli domov fence, nalezené u nás na Floře. Přestože jsem tedy přímo mezi zvířaty nevyrůstala, odjakživa mě to k nim táhlo.

Venčila jsem lidem psy a snažila se pečovat o toulavé kočky. Právě u nich jsem se už jako hodně malá holčička naučila, že na zvíře se musí čekat a ne ho honit - pokud se s ním chce člověk seznámit. Dokázala jsem dlouhé minuty dřepět na cestě, jen abych přivábila nedůvěřivou micku. Vlastně jsem si na polodivokých kočkách prvně vyzkoušela "rovnoprávnou" komunikaci se zvířetem, učila jsem se je pozorovat a rozumět jim. Měla jsem za to, že jsem kočičí člověk

Se psy to bylo horší - všichni patřili někomu jinému a mě nezbylo než maximálně sledovat psí hry v blízkém parčíku. No a potom tu byli koně. Těžko dnes zjistit, kde se ta má posedlost vzala - i v širší rodině jsem byla jediná a ke koním jsem fakticky neměla vůbec přístup, když nepočítám Ferdu, tažného koně mého krkonošského strýce. Ale ten byl dost záludná potvora a dal se maximálně pohladit. Přesto jsem byla koňmi posedlá, četla jsem o nich vše, co se mi dostalo do ruky, mluvila jsem o nich, snila jsem o nich... a ničila tím každého, kdo byl nucen mě poslouchat.

Změna přišla v mých dvanácti letech, kdy jsem přišla poprvé na jízdárnu. Jezdit jsem ještě nesměla, tak jsem tak rok dělala pomocné práce, rozmazlovala koně a jak jinak - donekonečna a nenasytně jsem je pozorovala. A kreslila. Na jízdárně potom byli ještě tři psi a několik koček a já jsem měla pocit, že jsem přišla do nebe.

Nikdy jsem nebyla nijak dobrý jezdec a trápilo mě to. Když jsem si s koněm rozuměla, jezdila jsem dobře. Když mi kůň "neseděl", nevěděla jsem si s ním rady a kůň si se mnou dělal, co chtěl. Tedy většinou mě dřív nebo později shodil. Už tehdy jsem dokázala zvířata přesvědčit, že to s nimi myslím dobře, dokázala jsem je chápat, rozumět jim, ale nedokázala jsem jim doopravdy velet, když ona o to nestála nebo mne dost dobře neznala.

Když k nám do rodiny přišel jezevčík Max, tak se mi konečně splnil sen - stala jsem se psím člověkem. Kromě zážitků s výchovou štěněte jsem měla možnost pozorovat úžasný proces sžívání psa s tehdy čtyřletým Andym a posléze sledovat, jak pes přijímá do rodiny novorozeného Marka. Mohla jsem detailně pozorovat, jak bezprostředně a snadno vzniká pouto mezi zvířetem a člověkem. Sledovala jsem jejich hry i konflikty, a korigovala chování dětí i psa více méně rovným dílem. Viděla jsem, jak se jejich vztah vyvíjí a mění v závislosti na vývoji všech tří zúčastněných - dětí i psa.

S tím, jak jsem získávala konkrétní zkušenosti, jsem se nejspíš měnila i já. Konečně jsem žila s nějakým zvířetem v každodenním styku a mohla jsem vyhovět své nenasytné touze pozorovat, vyhodnocovat a předvídat jeho chování. Později přišla štěňata - Nazgúlové, a můj záběr se ještě rozšířil.

Není pochyb, že zvířata nesmírně obohacují a ovlivňují můj život. Těší mě jejich oddanost a věrnost, ráda je pozoruju, když se chovají přirozeně a mohou se rozhodovat. Se psy navíc zažívám kouzlo sdílení - společných míst a přátel, zvyků a rituálů, stejně jako okamžiků radosti, strachu, krásy, vzteku či potěšení, které dělají vycházky a vůbec život se psem tak barvitým, osobitým a neopakovatelným.

Potřebuju ke svému životu zvířata. Přitom se domnívám, že pro mě nejsou nějakou kompenzací - mám štěstí, mám kolem sebe lidskou lásku i přátelství. Snad jen vyrovnávají potřebu přímého kontaktu s přírodou, který je člověku a dán a ve většině případů ho ještě nedokázal potlačit.

A tak se chci zeptat - máte rádi zvířata? Dnes tím myslím domácí zvířata - mazlíčky. Proč? Co pro vás znamenají? Bylo to tak vždycky, nebo to přišlo až s nějakým konkrétním zvířetem nebo událostí? Myslíte si, že je pravdivé pořekadlo pravící, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi? Myslíte si, že zvíře může člověku nahradit společnost jiných lidí? Souhlasili byste s často opakovaným tvrzením, že stoupající počet zvířecích mazlíčků v domácnostech kompenzuje dnešním lidem nenaplněnou potřebu skutečných sociálních kontaktů?

Pojďme si povídat o zvířatech a o lidech...